ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.428.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 428/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2010 dovolání, které podal obviněný P. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 12 To 73/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. U.o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 48 T 9/2009, byl obviněný P. U. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
blíže nezjištěným způsobem zajistil doručení hromadných příkazů k úhradě do Komerční banky, a. s., expozitura Praha 4, Novodvorská 434/7, a to:
dne 31. 5. 2002 hromadného příkazu k úhradě na částku 46.000,- Kč,
dne 7. 6. 2002 hromadného příkazu k úhradě na částku 40.000,- Kč,
dne 28. 6. 2002 hromadného příkazu k úhradě na částku 15.000,- Kč,
které opatřil padělanými podpisy svojí matky M.U., která zemřela již dne 12. 5. 2002 a prostřednictvím těchto padělaných hromadných příkazů k úhradě docílil převedení finančních prostředků v celkové výši 101.000,- Kč z účtu M. U. vedeného u Komerční banky, a. s., na účet společnosti Impression, s. r. o., vedeného u Komerční banky, a. s., jejíž jediným jednatelem byla družka obžalovaného M. Z., tj. účet matky, po její smrti do dědictví nepřihlásil, a vše právě popsané učinil proto, aby peníze, které byly na zmíněném účtu matky, nepřešly do rukou jeho věřitelů.
Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 T 87/2005, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se sídlem Na Příkopě 33, 114 07 Praha 1, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 12 To 73/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny výroky) napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že po formální stránce je možné skutek právně posoudit jako trestný čin padělání a pozměňování peněž podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák., což však není možné z hlediska stránky materiální. I když podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by podpis jeho matky byl na příkazu k úhradě padělaný, vyslovil přesvědčení, že skutek postrádá nebezpečnost činu pro společnost. V tom je utvrzován skutečností, že si „třeba i za použití padělaného příkazu k úhradě vybral z účtu své matky své vlastní finanční prostředky, které mu na něj složila v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody“.
Podle názoru obviněného se Vrchní soud v Praze zabýval odvoláním toliko formálně a v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval některé důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny. Odvolací soud pouze citoval z rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i z písemného odůvodnění odvolání, přičemž s výjimkou jedné věty, že nelze přesně tvrdit, že šlo o peníze obviněného, když dědické řízení po jeho matce nebylo v době, kdy mělo ke skutku dojít, ještě ukončeno, k věci nic neuvedl. Otázkou společenské nebezpečnosti se vůbec nezabýval. Soudy obou stupňů tudíž nesprávně právně posoudily jednání dovolatele po materiální stránce.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu obviněný vyslovil námitku proti postupu prvostupňového soudu, který „nejprve provedl důkaz výslechem zpracovatelky odborného vyjádření jako znalce Mgr. L. P., a až následně měl tuto přibrat jako znalkyni opatřením“. Postup soudu označil za rozporný s trestním řádem. Současně dal zapravdu jeho obhajobě, že pouhé odborné vyjádření je ve věci nedostačující.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a věc vrátil k novému posouzení a rozhodnutí. Pro případ, že by se ztotožnil s jeho námitkami, navrhl, aby byla věc vrácena Městskému soudu v Praze.
Podáním označeným jako „doplnění dovolání“ obviněný prostřednictvím obhájce požádal, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podala podle §265h odst. 3 tr. ř. k Nejvyššímu soudu návrh na odložení výkonu rozhodnutí, a to do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. Současně požádal, aby Nejvyšší soud svým usnesením rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí. Podle obviněného lze předpokládat úspěšnost podaného dovolání, na jehož důvody poukázal s tím, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí by došlo k obtížné nápravě za již vykonaný souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž poukázal na dosavadní průběh trestního řízení a na výhrady uplatněné obviněným.
Státní zástupce připomněl jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím skutek, tak jak byl soudem zjištěn. V dovolání proto nelze vznášet pochybnosti jednak o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu odvolacího, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a jednak namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu.
Podle státního zástupce neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by podpis jeho matky na příkazu k úhradě byl padělaný. To platí i ohledně jeho nesouhlasu s postupem soudu prvního stupně, že nejprve provedl důkaz výslechem zpracovatelky odborného vyjádření jako znalce Mgr. L. P. a až následně jmenovanou přibral jako znalkyni opatřením. K tomuto závěru státní zástupce dospěl nejen z faktu, že sám obviněný tyto výtky označil za podané nad rámec uplatněného důvodu dovolání, ale zejména proto, že ve výše prezentovaném rozsahu uplatnil námitky, jež mají výlučně procesní povahu. Dodal, že pokud by obviněný podal dovolání výhradně z těchto námitek, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podotkl, že z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l) [ srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02 a sp. zn. III. ÚS 282/03].
Dále státní zástupce konstatoval, že výše uvedená námitka obviněného by mohla mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což se nestalo. Navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v dané trestní věci nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl Nejvyšší soud považovat podané dovolání za právně relevantní ve vztahu k námitce obviněného, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně posoudily z hlediska materiální stránky. V uvedeném rozsahu, jak uvedl státní zástupce, se obviněný prioritně nedomáhá změny skutkových zjištění vyjádřených v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tuto výhradu však shledal zjevně neopodstatněnou. Připomněl, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Zdůraznil, že trestným činem u pachatele staršího 18 let je jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného. Současně v podrobnostech poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétně na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.
Ve vyjádření státní zástupce podtrhl, že skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci soudy nižších stupňů dospěly, jsou dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného, který je vyšší než nepatrný. Za situace, kdy dědické řízení po jeho matce nebylo ještě dokončeno, nelze sníženou míru společenské nebezpečnosti jeho jednání pod úroveň stanovenou v §3 odst. 2 tr. zák. či dokonce její úplný nedostatek spatřovat toliko v tom, že by mu dědictví stejně připadlo, případně v tom, že na účtu matky měl uloženy vlastní peníze, neboť prioritním zájmem musí být zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních prostředků jako základu bezvadného fungování finančního styku v tržním hospodářství.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní dovolací námitky obviněného, týkající se výlučně procesní povahy i v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, když obviněný vytýká, že nebylo prokázáno padělání podpisu jeho matky na příkazu k úhradě a že soud nejprve provedl důkaz výslechem zpracovatelky odborného vyjádření Mgr. L. P. a až následně ji přibral jako znalkyni opatřením. Totéž platí i pro výhradu, že odborné vyjádření je ve věci nedostačující. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal ohledně jednání obviněného, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů. Se skutkovými závěry se po provedeném odvolacím řízení v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze (srov. argumentaci na str. 2 až 3 rozhodnutí).
V dovolání obviněný rovněž namítá nedostatek společenské nebezpečnosti jednání, jímž byl uznán vinným. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.
Z ustanovení §143 tr. zák. vyplývá, že ochrana podle §140 až 142 tr. zák. se poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze je zjevné, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Toto konstatování je zcela namístě, neboť udal padělané platební příkazy jako pravé, přičemž jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., tj. chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Ostatně v tomto směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.
Zákon v §3 odst. 2 tr. zák. stanoví, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů důvodně neshledaly, a z provedených a zhodnocených důkazů ani nevyplývají. V této souvislosti Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku mimo jiné oprávněně konstatoval, že obviněný spáchal protiprávní čin v době, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za druhově stejnou trestnou činnost, a to za trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. Posuzované trestné činnosti se navíc nedopustil jediným útokem, nýbrž opakovaně ve dnech od 31. 5. do 28. 6. 2002. Přitom ji spáchal proto, aby se peníze po smrti matky, jejímž jediným byl dědicem, nedostaly do rukou oprávněných osob, tj. do rukou jeho věřitelů, kterých měl značný počet. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „…aby se obžalovaný fyzicky k penězům z účtu matky dostal, se nespokojil s podvodem vůči Komerční bance, ale falšoval i záznamy v účetnictví společnosti Impression i podpisy svojí družky, a to proto, aby peníze z účtu společnosti Impression mohl v hotovosti vyzvednout“. Současně dospěl k důvodnému závěru: „…činil tak proto, aby oklamal ostatní osoby, tedy, aby nepřišel o peníze, které by jinak náležely jeho věřitelům, pokud by byly přihlášeny do dědictví, což zvyšuje společenskou nebezpečnost jednání obžalovaného, který je navíc mnohonásobným speciálním recidivistou majetkové trestné činnosti, natolik, že je beze sporu naplněn i materiální znak zažalované trestné činnosti“ (vše na str. 6 a 7 rozsudku prvostupňového soudu).
Ze zásadně správné argumentace Městského soudu v Praze plyne, že při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti byly vzaty v úvahu skutečnosti, jež se týkají způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, dále osoby pachatele a jeho pohnutky. Dovolací soud toliko doplňuje, že nelze pominout ani význam chráněného zájmu, který byl v daném případě činem obviněného dotčen, jímž je zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních prostředků ve finančním styku, a že trestnou činnost spáchal vyšší formou úmyslného zavinění. Protože dědické řízení po matce obviněného nebylo ukončeno, není rozhodně možné v okolnostech, jak jsou tvrzeny v dovolání, že „…vybral z účtu své matky své vlastní finanční prostředky, které mu na něj složila v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody“, spatřovat takové skutečnosti, aby nebyla naplněna materiální stránka předmětného trestného činu.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák., a to včetně jeho materiální stránky . Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně evidentně vypovídá o náležitém vyhodnocení stupně společenské nebezpečnosti v činu obviněného, jenž rozhodně dosahuje závažnosti trestného činu . Správné právní kvalifikaci předmětného skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze též aplikovaná právní věta. Právní námitku obviněného, kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu Městského soudu v Praze (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k