ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.618.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 618/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. června 2010 o dovolání obviněného M. H ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. 6 To 82/2010-317, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 68/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 T 68/2009-274, byl obviněný M. H. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §2 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §419 věta druhá tr. zákoníku ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, doručeného obviněnému dne 5. 3. 2009, pravomocného dne 14. 3. 2009, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 1. 2010, sp. zn. 4 T 19/2009, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 6 To 82/2010-317, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku mu za tento trestný čin uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, když pro výkon tohoto trestu obviněného podle §56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje jednak v tom, že mu nebylo prokázáno, že skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku spáchal on, jednak v tom, že skutek neměl být kvalifikován jako pokus uvedeného trestného činu. Vytýká soudům, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda obviněný mohl spáchat trestný čin ve stadiu přípravy. Příprava je však trestná pouze u zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku) a jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví (§20 odst. 1 tr. zákoníku), proto je toho názoru, že měla být aplikována zásada trestního řízení podle §2 odst. 5 tr. ř. a v pochybnostech rozhodnuto v jeho prospěch. Dále namítl, že výroková část rozsudku odvolacího soudu neobsahuje popis takového jednání obviněného, které by směřovalo k bezprostřednímu dokonání trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že skutku, jímž byl shledán vinným, se nedopustil a že mu nebyla prokázána manipulace nebo jakýkoliv konkrétní způsob nakládání s prostředky či nástroji, které měly sloužit k výrobě pervitinu. Domnívá se, že nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu a vzhledem k absenci konkrétních skutkových okolností jak v popisu skutku, tak v odůvodnění rozsudku, nebylo možno jeho jednání právně kvalifikovat jako trestný čin podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku. Další výhrady obviněný vznesl k výroku o trestu. Má za to, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu, jak k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 4 T 19/2009, tak ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 103 T 209/2009. Trestného činu v této trestní věci se dopustil jednak před doručením trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 4 T 19/2009, jednak před vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2010. Část trestu uloženého trestním příkazem vykonal a k tomuto uloženému a zčásti vykonanému trestu měl soud přihlédnout při ukládání trestu jako trestu souhrnného. Pokud soudy odůvodňují neuložení souhrnného trestu ustanovením §419 věty druhé tr. zákoníku, a to ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 4 T 19/2009, je přesvědčen, že odvolací soud měl uložit souhrnný trest za trestný čin, jímž byl v této trestní věci uznán vinným, ve vztahu k trestu uloženému mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 103 T 209/2009. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se zabýval podstatou všech jím vytýkaných námitek a sám rozhodl ve veřejném zasedání tak, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V doplnění dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedl, že po svém zadržení orgány policie byl v přípravném řízení vyslechnut jako obviněný. U tohoto výslechu však neměl obhájce, protože ten mu byl ustanoven až druhý den, tj. poté, co byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 vzat do vazby a tímto rozhodnutím bylo stanoveno, že vazba se započítá ode dne jeho zadržení v této trestní věci. Tím je podle jeho názoru naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť byl vyslechnut jako obviněný, aniž měl obhájce, kterého podle zákona mít měl, a to ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 6 To 82/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 5 T 68/2009, a přikázal „Městskému soudu v Praze“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Těmto požadavkům nevyhovuje námitka, podle níž se obviněný trestného činu nedopustil nebo že mu nebyla prokázána manipulace nebo jakýkoliv konkrétní způsob nakládání s prostředky či nástroji, které měly sloužit k výrobě pervitinu. Rovněž odkaz na nedostatek popisu skutkových okolností, které nedovolují kvalifikovat trestný čin podle §21 odst. 1 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za nepatřičný a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu zjištěn nesoulad. Nejvyšší soud je toho názoru, že skutkové okolnosti zahrnuté v tzv. skutkové větě výroku o vině vystihují jak po subjektivní, tak i objektivní stránce znaky trestného činu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zák. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Trestného činu pokusu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku se měl obviněný dopustit tím, že dne „14. 6. 2008 v P., R.o., v budově bývalé ubytovny M., měl ve svém držení a užívání chemikálie, zejména toluen, léky, zejména Nurofen a improvizované laboratorní sklo a zařízení, jakož i další předměty určené k výrobě pervitinu (metamfetaminu) z efedrinu tzv. českou cestou, tj. dehydroxylací efedrinu či pseudoefedrinu, za použití chemických látek a dalších chemických postupů, a téhož dne, za pomocí těchto se pokusil vyrobit pervitin (metamfetamin), jenž je uveden jako látka psychotropní v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a v nařízení vlády ČR č. 467/2009 Sb., resp. příloze č. 2 tohoto nařízení, přičemž z důvodu nesprávného postupu při výrobě došlo tohoto dne k vzbuchu a zahoření použitých chemických látek“.
Z uvedeného vyplývá, že k výrobě psychotropní látky – pervitinu si obviněný obstaral příslušné vybavení (chemikálie, léky, laboratorní zařízení a další potřebné předměty) a skutková věta obsahuje také zjištění, že obviněný prakticky s její výrobou již započal. K dokonání trestného činu nedošlo jen díky tomu, že obviněný nedodržel správný postup při výrobě a došlo ke vzbuchu a zahoření použitých chemických látek. Tyto okolnosti svědčí o tom, že veškeré znaky pokusu trestného činu byly naplněny. Pokus trestného činu charakterizují tyto znaky: 1) jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, 2) úmysl spáchat trestný čin, 3) nedostatek následku předpokládaného ve skutkové podstatě. Není pochyb, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, bylo doprovázeno rovněž úmyslem spáchat trestný čin a vyznačuje se také nedostatkem dokonání, tudíž nemohlo být posouzeno jinak než jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nebylo důvodu se ani zabývat otázkou, zda obviněný mohl spáchat trestný čin ve stadiu přípravy, a to jednak vzhledem k tomu, že o bezprostřednosti dokonání nejsou žádné pochybnosti, neboť obviněný jako pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce týkající se ukládání souhrnného trestu Nejvyšší soud zjistil následující:
Trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 4 T 19/2009, byl obviněnému doručen dne 5. 3. 2009. Skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., se měl obviněný dopustit dne 13. 1. 2009.
Podle §465 tr. ř. rozhodnutí o tom, že se nevykoná trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, učiní soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Podle §419 věty první tr. zákoníku trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Podle věty druhé §419 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu v takovém případě neužije.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 103 T 209/2009, se týkal skutku, který obviněný spáchal dne 22. 7. 2009.
V nyní projednávané věci se posuzuje skutek, který obviněný spáchal dne 14. 6. 2008. To znamená, že tohoto skutku se obviněný dopustil ze všech uvedených skutků nejdříve. Mezitím byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 4 T 19/2009, za skutek spáchaný dne 13. 1. 2009. Doručením opisu trestního příkazu dne 5. 3. 2009 byla vytvořena překážka odsuzujícího rozsudku. V důsledku přechodného a závěrečného ustanovení souvisejícího se změnou trestního zákona bylo dále učiněno rozhodnutí podle §465 tr. ř. o tom, že trest uložený za trestný čin podle §180d tr. zák. obviněný nevykoná. V takovém případě se podle §419 věty druhé tr. zákoníku neužije ustanovení o souhrnném trestu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud souhrnný trest neukládal. Bez ohledu na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 1. 2010, sp. zn. 4 T 19/2009, podle něhož obviněný nevykoná trest, popř. nevykonaný zbytek trestu uložený uvedeným trestním příkazem ze dne 26. 1. 2009, byla tímto trestním příkazem vytvořena překážka pro uložení souhrnného trestu i za trestný čin spáchaný dne 22. 7. 2009, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 103 T 209/2009. Ze shora uvedených důvodů přicházelo v úvahu ukládat obviněnému trest za jednotlivé trestné činy toliko samostatně. Této námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Další námitky obviněný vznesl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se dostatečně zabýval námitkami uplatněnými v odvolání.
Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však není založena na věci jako takové (na meritu věci), protože souvisí s procesními otázkami. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněného (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Nejvyšší soud pouze pro doplnění dodává, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že své přezkumné povinnosti plně dostál, neboť patřičnou pozornost věnoval jak odvolání státního zástupce, tak odvolání obviněného.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
V doplnění dovolání obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Nejvyšší soud však stran tohoto dovolacího důvodu shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
Jak Nejvyšší soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 T 68/2009, zjistil, obviněný byl zadržen dne 5. 3. 2009 (č. l. 37). Tentýž den obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 2) a byl vyslechnut jako obviněný (č. l. 54). Obviněný u tohoto výslechu k věci uvedl, že využívá svého práva nevypovídat a že k věci se vyjadřovat nebude. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 3. 2009 sp. zn. Nt 12/2009, bylo rozhodnuto o tom, že podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu §67 písm. a), c) tr. ř. se obviněný bere do vazby (č. l. 47) a opatřením Obvodního soudu pro Prahu 8 z téhož dne (tj. 6. 3. 2009), č. j. 4 Nt 587/2009, byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. Petr Matoušek. V přítomnosti tohoto obhájce byl obviněný opětovně v přípravném řízení vyslechnut, a to dne 22. 6. 2009 (č. l. 55). U tohoto výslechu v podstatě uvedl jen tolik, že trestné činnosti se nedopustil. Drogy nikdy nevyráběl, vyrábět je neumí a nepamatuje si, jak k jeho zranění došlo. Je jisté, že pokud obviněný odmítl k věci v přípravném řízení u výslechu, u něhož nebyl přítomen obhájce vypovídat, tato výpověď obviněného nemohla výsledek řízení nikterak ovlivnit. Lze tedy učinit závěr, že ač obviněný v přípravném řízení dne 5. 3. 2009 vypovídal bez přítomnosti obhájce, nešlo o procesní úkon pro výsledek celého trestního řízení podstatného charakteru, aby bylo možno konstatovat, že bylo porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, příp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V dalším řízení byl obviněný zastoupen obhájcem a k důkazům ve věci provedeným měl obviněný se možnost vyjádřit. Za této situace nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného přisvědčit, neboť jeho právo na obhajobu nebylo nijak dotčeno.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. uplatněné s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., což s ohledem na důvod odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. u dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. není vyjádřeno ve výroku usnesení.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann