ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.662.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 662/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2010 o dovolání obviněného C. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 1/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 72/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 7 To 1/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, č. j. 4 T 72/2009-421, kterým byl obviněný uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když dále byl obviněnému uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný za pokus trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; když dále byl obviněnému uložen trest vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. na dobu neurčitou a o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podmínky zmíněného dovolacího důvodu jsou podle jeho mínění dány tím, že odvolací soud měl jeho jednání posoudit podle ustanovení §141 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), které je podle jeho názoru pro něj příznivější. V uvedené souvislosti poukazuje na to, že podle závěrů znalců z oboru psychologie a psychiatrie měl uvedené jednání spáchat v afektu, kdy jeho ovládací schopnosti byly sníženy měrou nepodstatnou, když jeho neadekvátní chování bylo vyprovokováno jednáním jeho přítelkyně a poškozeného. Dále poukazuje na to, že jeho jednání bylo situačně podmíněné a nehrozí opakování v budoucnu. Závěrem podaného dovolání s ohledem na níže uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a nově byl při nezměněných skutkových zjištěních uznán vinným trestným činem zabití podle §141 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nově mu byl uložen trest odnětí svobody kratšího trvání.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. a dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť právní kvalifikaci skutku použitou Vrchním soudem v Praze považuje za přiléhavou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda podané dovolání má všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas, oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zpochybnil právní kvalifikaci jednání, kterým byl uznán vinným s argumentací, že neměl být uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 tr. zák., ale pouze trestným činem zabití podle §141 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). V rámci tohoto svého tvrzení zpochybňuje závěry soudu a poukazuje na argumentaci v rozhodnutí odvolacího soudu na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku. V reakci na tato tvrzení obviněného je nezbytné upozornit na to, že odvolací soud na str. 5 svého rozsudku rozvádí své úvahy o naplnění či nenaplnění znaků požadovaných §29 tr. zák. k uložení výjimečného trestu a okolnosti, které jej vedly k závěru o uznání obviněného vinným trestným činem ve stadiu pokusu (viz níže).
Přestože odvolání bylo podáno obviněným pouze do výroku o trestu, dospěl odvolací soud k závěru, že výrok o trestu není v souladu se zákonem a že odvoláním vytýkaná vada výroku o trestu má svůj původ ve výroku o vině, který nebyl opravným prostředkem napaden, proto odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 2 tr. ř. i správnost výroku o vině, na který v odvolání napadený výrok o trestu navazuje (viz str. 3 rozsudku vrchního soudu). Dále však také konstatoval nesprávnost výroku o vině, kdy nalézací soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněného jako skutek dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž taková kvalifikace by přicházela v úvahu pouze za situace, že by obviněný usmrtil dvě a více osob a další osobu či více osob se usmrtit pokusil, což se však v předmětné věci nestalo. Toto nezákonné a neodůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině se muselo vzhledem k mírnější právní kvalifikaci, kterou uznal obviněného vinným vrchní soud, odrazit v úvahách o druhu a výměře trestu.
V neposlední řadě je nezbytné také upozornit na to, že sám obviněný v podaném řádném opravném prostředku – odvolání, kdy byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, uváděl, že skutková zjištění považuje za zcela správná a právní závěry rovněž tak a odvolání podává pouze do výroku o trestu. Nad rámec výše uvedeného je vhodné zdůraznit, že ustanovení §141 tr. zákoníku se vztahuje na pachatele, který jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Takováto situace však nenastala. Naopak, ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný na poškozenou žárlil, choval se k ní v mnoha případech hrubě a nedlouho před činem jí vyhrožoval (ve vztahu k poškozenému B. sám uváděl viz. např. str. 3 rozsudku, v jaké situaci poškozeného napadl, a když před ním poškozený utíkal, vyběhl za ním, aby ho ještě bodl nožem). Uvedené jednání v žádném případě nevykazuje znaky trestného činu podle §141 tr. zákoníku, jehož užití se obviněný dovolává. Z ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Odvolací soud, který, jak sám uvedl, přezkoumal i vinu obviněného, avšak neshledal okolnosti, pro které by mělo být jednání obviněného podle tr. zákoníku posouzeno. S uvedenou právní kvalifikací, kterou uznal Vrchní soud v Praze obviněného vinným, musí Nejvyšší soud souhlasit, když rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení §125 tr. ř. Nad rámec uvedených úvah vrchního soudu se již Nejvyšší soud vyjádřil k názoru obviněného posoudit jeho jednání podle §141 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz odst. shora). Z popisu skutku vyplývá, že obviněný
„v úmyslu usmrtit, napadl kuchyňským nožem o délce čepele poškozenou, které způsobil bodnou ránu hrudníku pronikající do dutiny hrudní a bodnou ránu břicha s poraněním jater – útok byl veden velkou silou a poškozená na místě zemřela a na tomtéž místě v úmyslu usmrtit napadl týmž nožem poškozeného, kterému velkou silou způsobil tři bodné rány hrudníku, když bez včasného a odborného lékařského zákroku toto zranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě“. Z výše uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že soud nezjistil žádnou okolnost, pro kterou by jednání obviněného mělo být posouzeno podle tr. zákoníku (§141 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se obviněný domáhá). Uvedené skutkové zjištění vychází z podrobného hodnocení důkazů odvolacím soudem (resp. i soudem prvního stupně), které jsou v rozhodnutích těchto soudů rozvedeny.
Za situace, kdy by bylo dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odvolání bylo podáno obviněným pouze do výroku o trestu a odvolací soud by nepostupoval podle 254 odst. 2, 3 tr. ř., pak by bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto (srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.)].
Vzhledem k postupu, který zvolil vrchní soud, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak již bylo shora uvedeno obviněný podal dovolání, ve kterém zpochybňuje skutková zjištění („jednání jsem se dopustil v silném rozrušení… moje jednání bylo vyprovokováno, ... jednal jsem v afektu a moje ovládací schopnosti byly sníženy měrou nepodstatnou).
Z podaného dovolání vyplývá, že jedinou právně relevantní námitkou obviněného v předmětné trestní věci je argumentace, že jeho jednání mělo být posouzeno podle pro něj příznivějšího ustanovení, a to podle §141 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Shora již bylo citováno ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a jestliže z jednání, kterého se obviněný dopustil, vyplývá, že toto nenaplňuje znaky pro něj příznivějšího ustanovení (tak, jak je jednání v rozsudku soudu druhého stupně popsáno), mohlo by být kvalifikováno (pokud by se ho obviněný dopustil po 1. 1. 2010) podle přísnějšího ustanovení, s přísnější sazbou. Za dané situace proto bylo zcela správně vrchním soudem postupováno podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann