ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.692.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 692/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 dovolání, které podal obviněný R. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 6 To 79/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č .o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 39 T 4/2009, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestnými činy:
- vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zák. [v bodech 1) a 2) výroku],
- krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 písm. a) tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku],
- podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. [v bodě 3) výroku],
- úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. [v bodě 5) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Obviněný byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému R. K.podnikateli, ve výši 3.300.000,- Kč.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných J. S. a S. L.
Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění R. Č., J.S. a S. L. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 6 To 79/2009, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného R. Č. částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [bod 1), 2)], v celém výroku o trestu, a dále ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. Č.uznal vinným trestnými činy:
- vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. [v bodech 1), 2) výroku],
- krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. [bod 3)] a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. [bod 5)], ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odvolací soud odsoudil obviněného podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit způsobenou škodu poškozenému R. K. podnikateli, ve výši 3.300.000,- Kč.
Tímtéž rozsudkem odvolací soud rozhodl i o odvolání obviněných J. S. a S.L.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu [výrokovou část rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 4/2009, vyjma bodů 4) a 5) a celou výrokovou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 79/2009], napadl obviněný R. Č. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení.
V podání obviněný uvedl, že skutková zjištění a důkazy provedené v rámci trestního řízení nemohou být podkladem pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání v bodě 1) výrokové části obou rozsudků. Z ní vyplývá, že přesvědčoval a hrozil, že věc je myšlena vážně a fakticky nabízel poškozenému pomoc při řešení této svízelné situace. Dodal, že skutkový děj lze shrnout tak, že předal poškozenému informaci (nepravdivou) o tom, že svědek S. se jej chystá prostřednictvím vlivné mafie zlikvidovat a že je schopen tento zákrok odvrátit, pokud poškozený bude ochoten zaplatit určitý finanční obnos. V této souvislosti obviněný nastolil otázku, zda by se v případě, že by skutečně probíhala jednání mezi „pražskou mafií“ a jeho osobou, a tyto osoby by se mu podařilo zaplatit a zabránit tak trestnému činu vraždy, jednalo o trestný čin vydírání. Podotkl, že způsobem, kterým si počínal, vyvolal u poškozeného stav tísně, na základě které poškozený posléze něco konal – plnil – zaplatil finanční obnos. Vyslovil tudíž domněnku, zda v daném případě nešlo o jednání pachatele podle §237 tr. zák. Současně poznamenal, že nelze opomenout, že ve skutkové větě je konstatováno, že šlo o vědomě nepravdivé informace, tj. že uváděl R. K. v omyl, a tímto způsobem se měl obohatit, tj. jeho jednání bylo podvodné.
Ohledně bodu 2) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, který navazuje na jednání v bodě 1) výroku o vině téhož rozhodnutí, obviněný setrval na tvrzení, že důkazy provedené k tomuto skutku, jenž by měl dovolací soud přezkoumat, nemohou být podkladem pro posouzení jeho jednání s právní kvalifikací, která je vyjádřena ve výrokové části rozsudku.
K bodu 3) výroku o vině z rozsudku prvostupňového soudu obviněný připomněl, že jeho jednání oba soudy kvalifikovaly jako trestný čin ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. Uvedl, že i přes námitky, které v rámci odvolacího řízení uplatnil, zůstal napadený rozsudek nezměněn. Vyjádřil přesvědčení, že znění skutkové věty nemůže obstát. Předmětem prodeje nemohlo být 18.771 ks akcií (odhlédne-li se na jejich nominální hodnotu, která je z tohoto pohledu zcela bezvýznamná). Pokud by skutečně mělo dojít k takové obchodní transakci, poškozený by musel přebírat řádově 37 „balíků“ (500 listů kancelářského papíru formátu A4 je jeden „balík“). Takového rozdílu by si nepochybně poškozený všiml. Jestliže podle odvolacího soudu nelze z výpovědi poškozeného R. K., obviněného a svědka V. P. dovodit, že poškozený měl vědět, že na místě činu bude přebírat cca 19.000 ks akcií, tak obviněný vyslovil názor, že nemůže být obsahem skutkové věty množství v ní uvedené. Nastolil tudíž otázku, kolik akcií měl svědek ve skutečnosti koupit. Absentuje i jakýkoli důkaz, že by měl mít vědomost o tom, že předává nepravé akcie. Naopak svědek R. K. připustil, že věděl, že nemůže akcie koupit a u hlavního líčení se vyjadřoval, že věděl, že jsou tam zfalšovány podpisy, ale tento materiál chtěl jen pro další civilní řízení; pak by tyto akcie zlikvidoval. Celý obchod s tzv. akciemi byl podivný a nelze přisvědčit ani poškozenému, že měl čisté úmysly a byl v podstatě ze strany dovolatele uveden v omyl. Obviněný namítl, že neměl vědomost o tom, jaké akcie předává, v jaké nominální hodnotě a toliko se stal prostředníkem k předání těchto listin. Tímto jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §140 tr. zák.
Pokud odvolací soud uzavřel, že jeho vina je mimo jiné prokázána výpovědí poškozeného a jeho syna, kteří se vyjadřují ke způsobu předání předmětných akcií, tak obviněný poukázal na zvláštní chování poškozeného, který si akcie nepřepočítal, nepřesvědčil se v jaké nominální hodnotě jsou, zda jsou pravé či nikoli apod. Za takových okolností a na takovém místě mu poškozený předal nemalý finanční obnos, aniž by věděl, co přebírá. Poznamenal, že osoba poškozeného není osobou bezúhonnou.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 39 T 4/2009 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 23. 11. 2009, č. j. 6 To 79/2009-1875 a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podáním ze dne 1. 3. 2010 obviněný prostřednictvím obhájkyně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l ) ( srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02 a sp. zn. III. ÚS 282/03). Poznamenal, že jestliže Nejvyšší soud učiní závěr, že konkrétní výhrady obviněného nelze ani zčásti subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně připomněl, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, vymezen v zákoně. Zdůraznil, že je dán pouze v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Dále státní zástupce zdůraznil, že dovolací soud je povinen, a to v souladu s tím, jak je zákonem vymezen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ověřit správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutkovému stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel Krajský soud v Brně, případně Vrchní soud v Olomouci. Nesmí nijak přihlížet k těm částem dovolání, v nichž obviněný vyslovil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, a s tím, jak hodnotily důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Předmětem právního posouzení je skutek, jak byl soudy zjištěn, a nikoli, jak se jeho zjištění obviněný domáhá. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který soudy zjistily, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je soudy hodnotily, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V návaznosti na to státní zástupce s poukazem na příslušné pasáže dovolání, které ocitoval, uvedl, že námitky obviněného vychází:
- prioritně z vlastních úvah o možném průběhu skutkového děje, jež se opírají o teoretické alternativy, které nejsou v souladu se skutkovými závěry soudů obou stupňů , na které až sekundárně navazuje argument, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. či že ze strany dovolatele se vůči poškozenému jednalo v případě předmětného skutku o jednání podvodného charakteru,
- z výhrady, že skutek uvedený v pravomocném rozsudečném výroku pod bodem 2) bude muset dovolací soud přezkoumat, neboť obviněný setrvává na tvrzení, že důkazy provedené k tomuto skutku nemohou být podkladem pro posouzení s právní kvalifikací, která je vyjádřena ve výrokové části rozsudku,
- z polemiky se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi obviněného, jeho syna, poškozeného R. K. a svědka V. P. v případě trestné činnosti, jež byla pravomocně kvalifikována jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák.
S ohledem na popsané skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že obviněný v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (v podstatě namítá porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verze průběhu skutkového děje, odlišné od podoby skutků, ze kterých při svém rozhodování soudy vycházely a domáhá se zjištění jiných skutkových okolností (pro jeho osobu příznivějších), než ke kterým dospěly.
Závěrem vyjádření státní zástupce shrnul, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z důvodů dovolání taxativně zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který mimořádný opravný prostředek opřel]. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. Č. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V případě skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu předkládá svou úvahu o možném průběhu skutkového děje a dovozuje, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. Rovněž uvádí, že z jeho strany šlo o jednání podvodného charakteru. Ohledně skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku o vině v rozhodnutí vrchního soudu toliko konstatuje, že provedené důkazy nemohou být podkladem pro aplikovanou právní kvalifikaci. U skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu nesouhlasí s počtem akcií, které měly být předmětem prodeje. Tvrdí, že neměl vědomost o tom, jaké akcie předává, v jaké nominální hodnotě a uvádí, že byl toliko prostředníkem k jejich předání. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětné skutky tak, jak jsou popsány v příslušných tzv. skutkových větách jednak pravomocného výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jednak ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. V dovolání obviněný nenamítá, že tyto skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují předně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. [v bodech 1), 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu] a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku o vině v rozsudku téhož soudu]. Dále i vůči skutkovým zjištěním, na jejichž základě Krajský soud v Brně (následně též Vrchní soud v Olomouci) jednání obviněného posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. [v bodě 3) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu].
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného R. Č. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k