ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.747.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 747/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného R. O . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 53 T 12/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, č. j. 53 T 12/2009-807, kterým byl obviněný R. O. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. (bod 1 výroku rozsudku), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 a 3 výroku rozsudku), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. (bod 3 výroku rozsudku) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo podle §72a odst. 2 tr. zák. uloženo ochranné opatření – zabezpečovací detence a o náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. (bod 1), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 a 4) a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 3), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., za použití §29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák., k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo uloženo podle §72a odst. 2 tr. zák. ochranné opatření – zabezpečovací detence a o povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále dovolání s odkazem na §265b odst. 2 tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že podle jeho mínění nebyl trestný čin vraždy jasně prokázán, když z výpovědi svědkyně C. nevyplynulo, že by viděla jak obviněný poškozeného L. bodl a usmrtil. Sám obviněný uvádí, že poškozeného nebodl a sám neví, kde se v současné době poškozený nachází. Další výhrady vznáší k zajištěným krevním stopám (DNA poškozeného), zajištěných na dveřích vedoucích z domu do dvora, z čehož dovozuje, že poškozený sám místnost opustil. Je podle názoru obviněného zarážející, že na kosterních pozůstatcích nebylo zjištěno DNA, avšak na kosterních pozůstatcích byly zjištěny pachové stopy, shodné s pachovými stopami z oblečení poškozeného. Ve vztahu k výroku o trestu poukazuje na trestní stíhání proti jeho osobě z roku 1991 pro trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák., kdy byl obžaloby zproštěn, když znalci u něj zjistili vymizelé ovládací schopnosti v důsledku prenatálního organického poškození mozku. V návaznosti na tyto skutečnosti navrhoval prostřednictvím obhájce vypracování revizního znaleckého posudku, vzhledem k tomu, že znalci, kteří vypracovali posudek v předmětné trestní věci, závěry posudku z roku 1991 odmítli. V této souvislosti argumentuje tím, že pokud skutečně trpí poruchou sexuální preference typu agresivní sadismus, musela se tato porucha odrazit již v prvotním útoku proti poškozenému L. (snaha usnadnit sexuálně motivovaný trestný čin), tudíž i v případě prokázání trestného činu vraždy by se muselo jednat o podstatné snížení jeho ovládacích schopností, což by muselo vést k jinému výroku o vině. Další výhrady obviněný směřoval proti užití trestního zákona účinného v době, kdy trestný čin spáchal. Podle jeho názoru „může odvolací soud měnit napadený rozsudek pouze na podkladě odvolání státního zástupce, který však odvolání nepodal, tudíž horní hranice trestní sazby nemůže být hodnotícím kritériem pro použití trestního zákona či trestního zákoníku“. Z pohledu §27 trestního zákoníku právě zmenšená příčetnost by měla vést i při ponechání výroku o vině k úvaze o určitém snížení trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke dni rozhodování nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného je třeba uvést, že toto je obsahově shodné s odvoláním, kdy na námitky stejného druhu reagoval již vyčerpávajícím způsobem Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku.
Podle skutkového zjištění soudu druhého stupně se obviněný trestných činů, kterými byl uznán vinným dopustil tím, že
„1) v přesně nezjištěné době, ve večerních hodinách ze dne 29. 3. 2009 na den 30. 3. 2009 v B., na ul. J. v obývacím pokoji, který se nacházel vlevo od kuchyně v levé části domu, poté, co se opakovaně neúspěšně domáhal pohlavního styku po poškozené M. C., a její přítel poškozený P. L., ho proto slovně vykazoval z místnosti, kde spali, jej obžalovaný fyzicky napadl v úmyslu ho usmrtit a realizovat tak svůj sexuálně motivovaný záměr vůči poškozené, palicí o hmotnosti 8,3 kg ho nejméně jednou udeřil do obličejové části hlavy a v nezjištěném počtu případů i do dalších částí těla a poté jej nožem o délce čepele 22 cm bodl do doposud přesně nezjištěné části těla, v důsledku uvedených zranění poškozený upadl a bezvládně zůstal ležet, poté, co se obžalovaný dopustil násilného jednání vůči poškozené M. C., popsaného v bodě 2), tělo poškozeného P. L., které nejevilo známky života, v průběhu noci z 29. 3. 2009 na 30. 3. 2009 na dvoře tohoto domu spálil na ohništi,
2) poté, co napadl poškozeného P. L., na stejném místě a ve stejnou dobu, uchopil za vlasy poškozenou M. C., a v úmyslu na ní vykonat pohlavní styk ji svázal ruce lanem, odvlekl ji do pokoje nacházející se vpravo od kuchyně v levé časti domu, svlékl jí kalhoty a proti její vůli a přes její aktivní odpor, který překonal několika údery do těla poškozené M. C., jí strkal do pochvy dřevěný klacek o délce 18,5 cm, pak jí zasunul do pochvy svůj penis a vykonal na ní pohlavní styk s ejakulací do pochvy a pak poškozenou donutil k tomu, aby si do pochvy zasunula nohu židle,
3) následně ve stejnou dobu a na stejném místě, z obavy, aby nebylo jeho jednání prozrazeno, vytáhl poškozenou M. C. ven z domu, odvlekl ji do dřevěné kůlny, nacházející se na dvoře u domu, v úmyslu poškozené zamezit ve volném pohybu a útěku, jí tam svázal ruce, připoutal je k její hrudi a celou ji přivázal k dřevěnému harampádí, uvázal jí přes ústa šátek a kůlnu pak zavřel na západku, na tomto místě jí ponechal, v důsledku čehož se poškozená nemohla v kůlně pohybovat a odejít z ní,
4) v mezidobí, kdy rozdělal oheň na dvoře domu a pálil tělo poškozeného, opakovaně na poškozené M. C., ve třech případech, proti její vůli vykonal pohlavní styk, a to tak, že jí opět strkal do pochvy dřevěný klacek o délce 18,5 cm a pak zasunul do pochvy svůj penis až do ejakulace, kdy poškozená v kůlně setrvala do odpoledních hodin dne 30. 3. 2009, než se jí podařilo z kůlny utéci;
poškozená M. C. v důsledku uvedeného jednání obžalovaného utrpěla těžké poškození duševního zdraví s dlouhodobými až trvalými následky, které se projevuje zejména těžkými úzkostnými stavy, až panickými reakcemi a panickými stavy, těžkou depresí, těžkými poruchami spánku, poruchami sexuality, neschopností být sama a neschopností si obstarávat většinu svých záležitostí a současně u ní došlo ke změně chování ve smyslu poruchy sociálního přizpůsobení a její sociability, mající až charakter osobnostních změn a poškozená tak trpí těžkou posttraumatickou stresovou poruchou, která nastala bezprostředně po inkriminované události;
uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 11. 2003, č.j. 2 T 116/2003-148, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 4 To 699/2003, uznán vinným mimo jiné pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 27. 7. 2005 a dále byl tímto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 11. 2003, č. j. 2 T 116/2003-148, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 4 To 699/2003, uznán vinným mimo jiné pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s dozorem, kterým vykonal dne 26. 7. 2007.“
Podstata jeho námitek spočívá v tvrzení, že poškozeného L. nebodl a neví, kde se tento v současné době nachází. Uvedenou námitkou není zpochybněno skutkové zjištění, že poškozeného napadl palicí (viz bod 1 výroku rozsudku). Uvedenou námitkou – poškozeného nebodl a neví, kde se tento v současné době nachází, – je ve své podstatě napadáno skutkové zjištění soudů a takovou námitku lze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně irelevantní.
V souvislosti s okruhem námitek, které obviněný uplatnil v dovolání a jimiž je soudům vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů, ev. nedostatky ve zjišťování skutkového děje, pak uvádí Nejvyšší soud následující. Zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.), je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z výše uvedeného je tedy i patrno, že popis skutku a odůvodnění rozhodnutí nejsou dva samostatné instituty rozsudku na sobě nezávislé. Popis skutku je ve své podstatě zhutněným konglomerátem veškerých úvah, které mohou, resp. musí být podrobněji v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., ev. §134 odst. 2 tr. ř. rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Z výpovědi poškozené M. C. vyplývá, že viděla, jak obviněný několikrát udeřil poškozeného palicí (uvedenou skutečnost ani obviněný nezpochybňuje) a následně viděla, jak po úderech palicí stál poškozený mezi dveřmi, ptal se co tam dělají, viděla, jak obviněný vytáhl nůž a píchl poškozeného. Tuto výpověď upřesnila tak, že sice neviděla, do které části těla obviněný poškozeného bodl, ale slyšela poškozeného vykřiknout „Au“. Když potom viděla ležet poškozeného na posteli a tento se nehýbal a ptala se obviněného, tento jí řekl, že je poškozený „P. L.“ mrtvý (viz str. 6 – 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 13 – 15 rozsudku soudu odvolacího). Obžalovaného je třeba upozornit na to, že odsuzující rozsudek v uvedené části nebyl vybudován pouze na výpovědi této svědkyně, ale její výpověď je doložena řadou nepřímých důkazů. Předně výpověď poškozené není zpochybněna žádným z provedených důkazů, ale naopak je podložena objektivně zjištěnými okolnostmi, ať již důkazy zajištěnými na místě činu, či důkazy zajištěnými na těle poškozené. Rovněž tak slyšení svědci potvrzují, jak okolnosti seznámení se poškozených s obviněným, tak i to, jak v odpoledních hodinách dne 30. 3. 2009 poškozená v baru U P. požadovala přivolání policie. V souladu s výpovědí poškozené a skutkovým zjištěním soudu je objektivní nález biologických stop poškozeného, které byly zajištěny na pile na dřevo a které v souvislosti s objektivním nálezem části lidských kostí v ohništi na dvoře vedou k závěru, že s tělem poškozeného P. L. bylo manipulováno. Problematikou pachových stop se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na základě námitek obviněného uplatněných v odvolání (obsahově shodných s dovoláním). Správně soud druhého stupně na str. 14 svého rozsudku uvádí, že šlo o podpůrný důkaz – nikoli o důkaz jediný a obviněného usvědčující, na kterém by stálo odsouzení obviněného (dodává Nejvyšší soud). Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně je nezbytné uvést, že uvedený důkaz zapadá do celé mozaiky důkazů, ve světle kterých nelze mít o vině obviněného trestným činem vraždy podle §219 tr. zák. pochybnosti (jednoznačná a ničím nezpochybněná výpověď poškozené od okamžiku seznámení se s obviněným, až do okamžiku snahy přivolat pomoc dne 30. 3. 2009, potvrzena výpovědí svědků, její výpověď o napadení poškozeného obviněným palicí – opět nezpochybněna ani obviněným, viděla bodnutí poškozeného obviněným nikoli však přesně kam, na což reagoval poškozený výkřikem – nůž, kterým obviněný na poškozeného zaútočil nesl stopy krve poškozeného, obviněný na dotaz poškozené, která viděla poškozeného L. ležet na matracích zakrváceného a nehybného uvedl, že tento je zabitý, na pile nalezené biologické stopy poškozeného a na ohništi zbytky lidských kostí – pachová shoda s pachem poškozeného, – uvedené svědčí pro správnost závěru soudu druhého stupně). Námitky obviněným ve vztahu k §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. nebyly vzneseny, tudíž není povinností Nejvyššího soudu zabývat se zmíněnou problematikou. Přesto Nejvyšší soud poukazuje na to, že otázkou „zvlášť surového a trýznivého způsobu provedení činu“ se zabýval jak soud prvního stupně (str. 14 – 15, 22 – 23), tak i soud odvolací (str. 15 – 17) a své hodnotící úvahy vyjádřily způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř. Právní kvalifikaci podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. – „usnadnit jiný trestný čin“ zpochybnil obviněný v rámci svých námitek pod označením „K výroku o trestu“. V této souvislosti zmiňoval znalecký posudek z roku 1991 a poukazoval na to, že pokud skutečně trpí poruchou sexuální preference typu agresivní sadismus, pak je přesvědčen, že tato porucha se musela odrazit již v prvotním útoku proti L., tudíž i v případě tohoto trestného činu /vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák/, by se muselo jednat o podstatné snížení jeho ovládacích schopností.
Jak již bylo shora uvedeno, také tato námitka (trestní odpovědnost obviněného), byla obsahem odvolání obviněného a odvolací soud na ni reagoval ve svém rozsudku na str. 19 – 21. Jak z rozsudku soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně (str. 17 – 20) k uplatněné námitce vyplývá, že v daném případě se soudy velmi podrobně zabývaly jednotlivými odsouzeními obviněného a znaleckými posudky, které byly k jeho osobě od roku 1991 vypracovány. Podstatné z uvedeného (ve vztahu k námitce prenatálního organického poškození mozku) je zjištění soudu prvního stupně vyjádřené na str. 18 – s obviněným nebyly prováděny žádné testy ani vyšetření v roce 1991, které by objektivně potvrdily a hodnotily organické poškození mozku. V této souvislosti soudy mj. poukazují také na to, že obviněný byl stíhán pro trestné činy znásilnění v průběhu let 2001 – 2003 a k jeho osobě byl vypracován posudek znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, ve kterém znalkyně dospěla k závěru, že jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost byla snížena nejvýše lehce, tj. nepodstatně v důsledku mírné až střední alkoholové opilosti a jeho schopnost ovládat své chování byla nížena podstatně, nebyla však vymizelá, a to v důsledku sexuální preference typu agresivního sadismu. Z uvedeného je tedy patrno, že i zmíněnou námitkou se soudy již zabývaly a v této souvislosti hodnotily všechny důkazy mající na její posouzení vliv. Své závěry pak rozvedly způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř. a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Svými námitkami k uvedené problematice se obviněný snaží docílit jiného náhledu soudů na problematiku znaleckých posudků a otázku ev. aplikace §12 (nepříčetnosti) na jím spáchané jednání. Soudy však při hodnocení důkazů postupovaly i při zjišťování příčetnosti (nepříčetnosti) v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř.
Další okruh námitek obviněného směřoval proti tomu, že soudy neakceptovaly jeho požadavek na posuzování předmětného jednání podle zák. č. 40/2009 Sb., jehož znění považuje za příznivější s ohledem na znění §27 tr. zákoníku. Obviněného je třeba upozornit, že dřívější úprava provedená §12 tr. zák. je shodná s úpravou provedenou v §26 tr. zákoníku a znění §27 tr. zákoníku není zcela nové, ale svým významem odpovídá znění §32 tr. zák. Jak vyplývá z rozsudků soudů obou stupňů, tyto neshledaly podmínky pro postup podle zmíněných ustanovení (viz výklad shora ke znaleckým posudkům). V souvislosti s volbou právního předpisu, který byl na trestnou činnost spáchanou obviněným aplikován, je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje (viz str. 22 rozsudku). Nad rámec úvah vrchního soudu je však třeba dále uvést, že ustanovení §140 vychází oproti úpravě §219 tr. zák. z přísnějších sazeb, ale zejména v případě, že je pachateli ukládán výjimečný trest na doživotí, pak jeho znění v §54 tr. zákoníku je oproti §29 tr. zák. přísnější, přičemž podmínky pro jeho ukládání jsou shodné. Podle §54 odst. 4 tr. zákoníku uloží-li soud trest odnětí svobody na doživotí, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává (srov. s §62 tr. zák.). Také z výše uvedených skutečností vyplývá, že aplikace zákona účinného do 31. 12. 2009 plně odpovídá zákonu.
V neposlední řadě je vhodné se zmínit také o výtce obviněného ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu při aplikaci §259 odst. 3 tř. Jestliže se obviněný dovolává ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. je potřebné (obviněného i obhájce) upozornit, že odvolání bylo podáno obviněným, jak je správně uváděno, avšak soud odvolací nerozhodoval v neprospěch obviněného, jak se obviněný mylně domnívá, neboť je třeba si uvědomit, že byl mj. uznán vinným trestným činem podle §231 odst. 1, 2, 4 tr. zák. (soudem prvního stupně), avšak odvolacím soudem byl uznán vinným pouze trestným činem podle §231 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud sám na str. 22 uvádí, že „vzhledem k pochybení soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněného v bodě 3) výroku napadeného rozsudku tak, jak bylo o tom pojednáno výše, a které je v neprospěch obviněného, musel odvolací soud rozhodnout podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu jeho odvolání…“. S ohledem na argumentaci soudů (viz shora), jsou námitky obviněného v tomto směru zcela nepřiléhavé.
Ve vztahu k dovolání podanému s odkazem na §265b odst. 2 tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že tento důvod je dán v případě, že je pachateli uložen trest odnětí svobody na doživotí. Citované ustanovení je z hlediska systematického zařazení součástí širšího ustanovení §265b tr. ř., v němž jsou podle výslovného nadpisu uvedeny „důvody dovolání“. Důvody dovolání jsou taxativně stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., jednak v ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. K samotnému výroku o trestu se z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. vztahují pouze důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Při vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zásadně vyloučeno podat dovolání (úspěšně) proti výroku o uložení trestu odnětí svobody na doživotí, jestliže byl tento trest uložen jako přípustný druh trestu v rámci sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. uvedenou bariéru prolamuje. Kritériem, podle něhož se Nejvyšší soud výrokem o uložení trestu odnětí svobody na doživotí zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na znění §265b odst. 2 tr. ř., není správnost výroku o vině, nýbrž splnění podmínek stanovených pro uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 1, 3 tr. zák. a dále i to, zda jde o trest, který je v souladu s účelem trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a hledisky stanovenými v §31 odst. 1 tr. zák. pro stanovení druhu a výměry trestu. Výrok o vině byl dovoláním napaden důvodem vymezeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výklad shora). Pokud jde o rozsah, v němž Nejvyšší soud z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. přezkoumává rozhodnutí, jímž byl uložen trest odnětí svobody na doživotí odkazuje Nejvyšší soud na rozh. č. 58/2003 Sb. rozh. tr.
V reakci na výše uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. neopodstatněným.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. (bod 1), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 a 4) a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák (bod 3) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Ustanovení §219 odst. 2 tr. zák. umožňuje uložení výjimečného trestu, a tím je splněna podmínka předpokládaná v ustanovení §29 odst. 1 tr. zák.
Podle §29 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal mimo jiné trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., a to za podmínek, že stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce, a uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody na patnáct let až do dvaceti pěti let.
Podmínky stanovené v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. považovaly soudy za splněné, neboť šlo o mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z důvodu zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu, který soud spatřoval v zákeřnosti jednání obviněného, připravenosti, plánovitosti a promyšlenosti, v určité míře surovosti, brutality a v mechanismu usmrcení poškozeného dvěma vražednými nástroji apod. (viz blíže str. 23 rozsudku soudu druhého stupně) a z důvodu zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Splnění podmínky stanovení v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. považovaly soudy za splněné jak v tom směru, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti, tak v tom směru, že není naděje na nápravu obviněného trestem odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let (uvedené na str. 24 – 26 rozsudku soudu druhého stupně).
Kromě paušálního odkazu na ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. neuvedl obviněný v podaném dovolání žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo patrno, které z podmínek §29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se domnívá, že nebyly splněny. Dovolání v tomto směru neobsahuje ani žádnou konkrétní námitku ani pokud jde o aplikaci ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. o obecných hlediscích pro stanovení druhu a výměry trestu a ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. V souvislosti s odkazem obviněného na ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. se tento zaměřil na konstatování, že mělo být užito zákona č. 40/2009 Sb. a jeho jednání mělo být posuzováno z hlediska §27 tr. zákoníku. Na tyto výhrady bylo již reagováno Nejvyšším soudem shora.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti a nutnost konstatování, že dovolání obviněného v případě tohoto dovolacího důvodu zůstalo pouze paušální, musel Nejvyšší soud konstatovat, že jak v otázce viny (viz výklad výše), tak při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí postupovaly soudy správně. Důsledně se zabývaly všemi zákonnými podmínkami stanovenými pro uložení tohoto druhu trestu, přičemž pod každou z uvedených podmínek zahrnuly odpovídající skutková zjištění, která se týkala jak stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost ve vazbě na způsob provedení činu a jeho pohnutku, tak ochrany společnosti a možnost nápravy obviněného. Soudy své úvahy rozvedly způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann