ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.764.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 764/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání obviněného Z. V . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 6 To 357/2009-153, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 113/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 6 To 357/2009-153, ohledně obviněného Z. V.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 6 To 357/2009-153, zrušuje také ohledně obviněného J. Ch.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 6 To 357/2009-153, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 7. 2008, č. j. 15 T 113/2007-119, kterým byli obvinění Z. V. a J. Ch.uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byli odsouzeni (každý) podle §202 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., §53 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, byl každému z obviněných podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obvinění Z. V. a J. Ch. byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni (každý) podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, a to na dobu dvou roků podle §59 odst. 1 tr. zák. a odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2009, č. j. 6 To 357/2009-153, podal pouze obviněný Z. V. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že popis skutku tak, jak je v napadeném rozsudku uveden, není dostatečným podkladem pro závěr, že se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti poukazuje na to, že úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se cizí věci zmocnil. Popis skutku však neobsahuje úmysl zmocnit se cizí věci. Dále soudům také vytýká, že se nezabývaly materiální stránkou skutkové podstaty a ve svém odůvodnění se nevypořádaly s otázkou stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby byl rozsudek napadený dovoláním zrušen a on obžaloby zproštěn, případně byla věc po zrušení vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to i ohledně obviněného J. Ch. (s ohledem na §261 tr. ř.), neboť soudem druhého stupně formulovaný skutkový základ není dostatečný pro závěr, že jednáním obviněných byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, když z popsaného jednání nelze činit spolehlivý závěr, že by byl fyzický útok obviněných vůči poškozenému motivován úmyslem získat cizí věc.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Pokud je tedy v obecné rovině namítáno nenaplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nelze přehlédnout, že podstata dovolání spočívá na námitkách směřujících do právní kvalifikace.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle učiněného skutkového zjištění se obvinění předmětného trestného činu měli dopustit tím, že dne „22. 7. 2006 v době mezi 01.00 hod. a 01.30 hodin v objektu restaurace M. ve S. v Ž., okres L., na chodbě před restaurací úderem pěstí napadli poškozeného M. H., který po ráně spadl na schody a po schodech dolů až na travnatý prostor mezi kurty, kde si na něho sedl obviněný V. a společně s obviněným Ch. pokračovali v bití až do okamžiku, kdy mu vyndali ze zadní kapsy kalhot peněženku bez finanční hotovosti s doklady, mobilní telefon zn. Samsung SGH – A800, pár pánské sportovní obuvi zn. AIERLU a plynový plastový zapalovač, vše v celkové hodnotě 1.070,- Kč, tyto věci zůstaly ležet na místě, v důsledku napadení utrpěl poškozený tržnou ránu nad kořenem nosu, pohmoždění zad a pravé ruky“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které je téměř shodné se skutkovým zjištěním soudu odvolacího až na den spáchání (soud prvního stupně uvádí 27. 7. 2006, soud druhého stupně pak 22. 7. 2006), vyplynulo, že tento po provedeném dokazování jednání obviněných kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., oproti soudu odvolacímu, který jednání kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud soudu prvního stupně vytýká, že „přehlédl, že se obvinění věcí poškozeného předtím fyzickým násilím zmocnili, přičemž je nerozhodné, jak s nimi následně naložili“. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obvinění v bití poškozeného pokračovali až do okamžiku, kdy mu vyndali ze zadní kapsy kalhot peněženku apod. Již shora poukázal Nejvyšší soud na znění §234 odst. 1 tr. zák., neboť nejen ze skutkového zjištění, ale ani z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího není patrno – není možno učinit spolehlivý závěr, že by fyzický útok obviněných byl vůči poškozenému motivován úmyslem získat cizí věc. Popis skutku ani odůvodnění nekonstatuje skutečnost, ze které by vyplývalo, že obvinění napadli poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho věcí a právě výše zmíněný nedostatek nevylučuje ani jinou motivací násilného jednání (přiměřeně srov. např. rozhodnutí č. 30/1981 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému nedostatku nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí ve vztahu k dovolateli obstát. Jelikož však důvod, pro který bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno, prospíval i spoluobviněnému, musel Nejvyšší soud postupovat podle §265k odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. i ohledně obviněného J. Ch. V rámci nového řízení po zrušení věci je třeba odstranit výše zmíněný nedostatek, ale rovněž reagovat na rozpor ohledně data jednání obviněných. Dále však musí Nejvyšší soud upozornit soud druhého stupně, že ani odůvodnění jeho rozsudku, který byl dovoláním napaden, neodpovídalo plně ustanovení §125 tr. ř., a to zejména za situace, kdy totéž jednání bylo soudem prvního stupně právně hodnoceno podle §202 odst. 1 tr. zák. Je sice nesporné, že odvolací soud se vyjádřil k výpovědím svědkyň Š. a V. (ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně), ale ve svém rozhodnutí již nereagoval (obdobně ani soud prvního stupně) na výpovědi svědků M. Š. či Z. U., kterým si měl poškozený stěžovat, že ho zmlátili cikáni. Soud prvního stupně, který jednání obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obsahuje hodnotící úvahy (v převážné míře) k provedeným důkazům, a konstatování, že jednání obviněných nebylo vedeno úmyslem loupit či krást, avšak rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že týž skutek je třeba kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., se spokojilo s pouhou výtkou soudu prvního stupně (viz shora, str. 4 usnesení soudu druhého stupně), aniž by soud v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., §125 tr. ř. rozvedl své úvahy k důkazům, ze kterých by vyplýval úmysl obviněných zmocnit se cizí věci.
Podle §125 odst. 1 tr. ř. platí, že v odůvodnění soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Jelikož dovolací důvod byl uplatněn důvodně a jeho primární naplnění spočívá v tom, že výrok o vině nemůže ve spojitosti s odůvodněním obstát, musel Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, neboť k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu soud dospěl bez toho, aniž by tento závěr řádně vyjádřil ve skutkovém zjištění a následně odůvodnil. Právní kvalifikace skutku totiž vzhledem k absenci prokázaného úmyslu nemá podklad v provedeném dokazování. Za této situace výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nemohl obstát.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to i ohledně spoluobviněného J. Ch. (§265k odst. 2 tr. ř., §261 tr. ř.). Současně zrušil i další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala a která zrušením pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann