ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.807.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 807/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání obviněného M. S ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 10 To 130/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 12/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 10 To 130/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 46 T 12/2009, kterým byl M. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže dílem dokonaným podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 3 a 5 rozsudku), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod 1, 2 a 4 rozsudku) a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou; o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. a dále byl zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit dne 17. 10. 2008 v P., S., v herně baru Š., napadením poškozených P. S. a V. H., za použití blíže nezjištěné zbraně – pistole, kdy požadoval po barmanu P. S. vydání finanční hotovosti a za tímto účelem přiložil zbraň k hlavě poškozené V. H. s výhrůžkou, že bude střílet, avšak barman mu žádné peníze nevydal a útočník z baru odešel, neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal obviněný.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterému uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v „nesprávné právní kvalifikaci pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.“ Poukazuje na to, že soudy při konstatování shora uvedeného zákonného ustanovení nepostupovaly důsledně podle §88 odst. 1 tr. zák. a dále důsledně nerespektovaly judikaturu, ze které vyplývá, že v případech, kdy těžší následek podmiňující použití vyšší trestní sazby porušuje tentýž druhový objekt, je sice možný pokus ve vztahu k tomuto následku, avšak za předpokladu, že k tomuto těžšímu následku se vztahuje úmysl pachatele, když však v předmětné trestní věci těžší následek nenastal. Obviněný považuje právní kvalifikaci jednání podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. za nezákonnou, vybočující z podstaty a povahy tohoto trestného činu, když porucha zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. ani u jedné z poškozených nenastala. V případě obviněného jeho úmysl jednoznačně směřoval pouze k odcizení finanční hotovosti za použití násilí, přičemž k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nedošlo. Dále argumentuje tím, že z hlediska subjektivní stránky zmíněného trestného činu, spáchaného ve stadiu pokusu, je nezbytné prokázat úmysl způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví, neboť při použité právní kvalifikaci pouhé nedbalostí zavinění nepostačuje, když dodává, že „za situace, kdy činem těžká újma na zdraví způsobena nebyla a koneckonců úmysl směřující k dokonání trestného činu dle přísnější právní kvalifikace nevyplývá ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, není právní kvalifikace pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. použita v souladu se zákonem“. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení vrchního soudu, ale také jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, ev. Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť okolnostmi, které jsou dány v §88 odst. 1 tr. zák., §89 odst. 7 tr. zák. i §4 písm. b) tr. zák. se soudy zabývaly a své úvahy k jejich opodstatněnosti ve svých rozhodnutích vyjádřily; případně dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to s ohledem na útok uvedený pod bodem 1 rozsudku, kterého se dopustil obviněný pouhým jedním úderem do hlavy poškozené, což nemusí běžně poranění, mající charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., způsobovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je potřebné uvést, že námitky, které obviněný uvedl v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly jím uplatněny již v řízení o odvolání, se kterými se odvolací soud vypořádal (byly uplatňovány i v řízení před soudem prvního stupně). Dovolání obviněného směřuje výhradně proti výroku, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu. Uvedeným trestným činem je uznán vinným pachatel, který „proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu“. Sám obviněný doznává, že vůči poškozeným (bod 1, 2 a 4 výroku rozsudku, vůči nimž dovolání směřuje) užil násilí, ale jeho úmysl směřoval pouze k odcizení finanční hotovosti. V souvislosti se základními formálními znaky trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je tedy nutné se zabývat problematikou těžké újmy na zdraví. Těžká újma na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. ve vztahu k jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku (zmíněných bodů 1, 2 a 4), může spočívat např. v delší dobu trvající poruše zdraví /písm. ch)/, poškození důležitého orgánu /písm. e)/, ochromení údu /písm. c)/ apod. Ve vztahu k jednání obviněného vůči poškozeným je třeba uvést skutečnost, že obviněný útočil ve všech pěti případech vůči ženám, prvního útoku se dopustil dne 13. 10. 2008, posledního pak dne 23. 10. 2008 (dalších 20. 10., 21. 10. a 22. 10.). V případě útoků pod body 2 a 4 výroku rozsudku poškozené udeřil pěstí do hlavy, na zemi do poškozených kopal. V případě jednání uvedeného pod bodem 1 výroku rozsudku „udeřil poškozenou pěstí do levého oka a do nosu, v důsledku čehož poškozená upadla na zem a poškozenou obviněný odtáhl na WC, kde ji uzamkl“. Státní zástupce v této souvislosti částečně zpochybňuje oprávněnost právní kvalifikace /podle odst. 2 písm. b) §234 tr. zák./. Nejvyšší soud však nejen ve vztahu k obviněnému, ale i pro státního zástupce připomíná, že byť šlo o jeden úder, nesmí být přehlédnuto, kam byl tento útok veden, jakou intenzitou a jaký následek byl s tímto jednáním obviněného spojen, ale i skutečnost, k jakému následku mohlo dojít. Předně je třeba uvést, že poškozená byla dvanáct dnů v pracovní neschopnosti a z těch nejpodstatnějších zranění je nutno poukázat na zlomeninu stěny čelistní dutiny s mírnou dislokací kostního úlomku do dutiny čelistní kosti, distorzi krční páteře, když mohlo dojít (v důsledku jednání obviněného popsaném ve výroku rozsudku) ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou. Charakter zranění poškozených (body 1, 2 a 4 výroku rozsudku) je náležitým způsobem popsán ve znaleckém posudku prof. MUDr. Ivana Bouška, CSc., jehož závěry v odůvodnění svého rozsudku uvedl také soud prvního stupně (viz str. 10 – 11). Nad rámec úvah soudu prvního stupně i soudu odvolacího k problematice §88 odst. 1 tr. zák. je vhodné zmínit i jistou známku lstivosti a zákeřnosti, která předcházela útokům obviněného (poškozená K., poté co mu vysvětlila, jak obsluhovat automat, po několikerém stisknutí tlačítka „zavolej obsluhu“ obviněným, když se k němu otočila, dostala ránu pěstí - str. 7 rozsudku; poškozená H., když byla skloněná, aby odečetla výhru, obešel ji a dal jí strašnou ránu pěstí dozadu za ucho – str. 7 rozsudku, poškozenou K. za záminkou rozměnění bankovek donutil jít do kanceláře, kam za ní vběhl a dal jí pěstí – str. 8 rozsudku, apod.). S ohledem na uvedené skutečnosti a okolnosti jednoznačně vyplývající nejen z výroku rozsudku, ale i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, stejně jako důkazů shromážděných v trestním řízení a před soudy provedenými, se Nejvyšší soud plně s uvedenými závěry soudů ztotožňuje, neboť soudy zákonu odpovídajícím způsobem rozvedly své úvahy při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a tyto odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., ev. §134 tr. ř.
Dále je vhodné rovněž reagovat na námitky mající svůj původ v ustanovení §4 tr. zák. Úmysl, který obviněný prostřednictvím obhájkyně zpochybňuje, je dán v podobě úmyslu přímého a úmyslu nepřímého. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Zde Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně /str. 16, kde tento sice konstatuje možnost aplikace přísnější právní kvalifikace s ohledem na §6 písm. a) tr. zák./, avšak vzhledem k tomu, že „obviněný bil pěstí a kopal do ležících postav – bod 2 a 4 rozsudku (ve vztahu k poškozené Kaplanové – viz shora závěr Nejvyššího soudu), a to do oblasti hlavy a zad, pak musel počítat s tím, že by jim mohl způsobit vážná poranění – viz §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.“. Jestliže někdo (muž) kope do jiného (zejména ženy či dítěte), pak musí vědět o tom, že takovou formou útoku může způsobit zranění, které vykazuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., tudíž v daném případě s ohledem na všechny skutečnosti z rozhodnutí plynoucí jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Jednání bylo také správně kvalifikováno (bod 1, 2 a 4 výroku rozsudku) jako pokus trestného činu, neboť toto směřovalo k dokonání trestného činu, avšak k dokonání (k těžkému následku) nedošlo – způsobení vážných poranění významně ohrožující jejich zdraví, v krajním případě i život – pouze v důsledku příznivých okolností. Otázkou zavinění se zabýval rovněž odvolací soud (viz str. 5), kdy konstatoval, že obviněný byl se škodlivým následkem – poraněním charakteru těžké újmy na zdraví (bod 1, 2 a 4) – srozuměn.
Pokud pak jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, pak lze pouze ve stručnosti odkázat na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (str. 5) a k problematice společenské nebezpečnosti – tj. materiálnímu znaku trestného činu odkázat na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy se soudy řádně zabývaly otázkou zjištěného skutkového stavu a tento kvalifikovaly podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod 1, 2 a 4 výroku rozsudku), přičemž se vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem jak s otázkou úmyslu, formou trestného činu, tak i otázkou materiálního znaku trestného činu a problematikou §88 odst. 1 tr. zák., pak musí Nejvyšší soud označit námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann