ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.840.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 840/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné L. Š . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 67 To 331/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 7 T 210/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 67 To 331/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné L. Š. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 7 T 210/2008, kterým byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, který byl obžalobou státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 2 Zt 189/2008, kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 67 To 331/2009, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že soudy nezpochybnily, že smlouvy uzavřené obviněnou s osobami v rozhodnutích uvedenými byly fiktivní a že tyto osoby v předmětném supermarketu nepracovaly. Soudy rovněž akceptovaly výpověď obviněné a podle jejich názorů nevznikla společnosti Delvita, a. s., škoda v trestně právním smyslu, neboť uvedená společnost zaplatila společnosti Credit Czech, s. r. o., za práci skutečně provedenou, byť osobami, které neměly s Creditem Czech, s. r. o., uzavřenou pracovní smlouvu a práci vykázaly na jména fiktivních brigádníků. Státní zástupkyně se s názory soudu prvního a druhého stupně neztotožnila zejména z toho důvodu, že podle jejího mínění se sama obviněná nemohla rozhodnout, že bude pracovat přesčas (poukazuje na celou řadu ustanovení zákoníku práce platných v předmětné době - §83 odst. 6, §84, §85, §87 odst. 1, §78 odst. 1). Argumentuje dále tím, že pokud pracovník z vlastní iniciativy koná práci bez podmínek výše uvedených ustanovení zákoníku práce, nevzniká mu nárok na odměnu za práci. Dále zmiňuje pojem tzv. „černých duší“ a rozvádí ustanovení §250 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně existence zákonného znaku „uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“ není vyloučena zjištěním, že někteří nadřízení o jednání obviněné „snad“ a jí používané praxi věděli; podstatné však je, že neměli konkrétní poznatky o činnosti obviněné, zejména o jejím rozsahu. V další části dovolání zmiňuje celou řadu výhrad o správnosti postupu soudů. V poslední části svého dovolání poukazuje na to, že nemůže obstát závěr soudu, že předmětný skutek není trestným činem, neboť i za situace, kdy byla menší část z vyplacené částky 1.723.014,50 Kč (tj. 789.567,- Kč) vyplacena jako odměna za vykonané práce, další část peněz, tj. 933.447,50 Kč, si ponechala firma Credit Czech, s. r. o., „po odečtení svých nákladů a svého zisku“, ačkoli žádné služby neposkytla a žádné brigádníky nezajistila. Vznik této škody je podle nejvyšší státní zástupkyně minimálně ve formě nepřímého úmyslu kryt §4 písm. b) tr. zák. a žádný ze soudů se uvedenou skutečností vůbec nezabýval. S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí (případně zamítnutí). Obecně poukázala na správné závěry v rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Mj. uvedla, že práci pro zaměstnavatele odvedla a bezpochyby jí vznikl nárok na odměnu za práci přesčas. Jako absurdní považuje závěrečný názor nejvyšší státní zástupkyně k její odpovědnosti za vznik škody, tj. částky, která měla zůstat společnosti Credit Czech, s. r. o., neboť nejvyšší státní zástupkyně si neuvědomila, že poškozená společnost svým zaměstnancům sama umožňovala vykonávat práce pouze prostřednictvím této agentury, když i ostatní zaměstnanci Delvity, a. s., kteří měli brigádnické smlouvy, byli zaměstnáváni prostřednictvím této agentury. Závěrem podaného vyjádření poukázala na celou řadu praktik ze strany společnosti Delvita, a. s., kdy až v souvislosti s auditem hospodaření muselo dojít k nalezení viníka, na kterého by byla přenesena odpovědnost managementu Delvity.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují nejvyšší státní zástupkyni uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je vhodné uvést, že dovolání je do značné míry shodné s odvoláním, které bylo podáno obvodním státním zástupcem. Zatímco námitky obvodního státního zástupce jednoznačně jsou směřovány do oblasti hodnocení důkazů, nejvyšší státní zástupkyně vědoma si dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí řadu hmotně právních ustanovení zákoníku práce, avšak i z jejího dovolání (viz str. 4) vyplývá především neztotožnění se s úvahami soudu prvního a druhého stupně k otázce hodnocení důkazů. Rovněž tak výhrada nejvyšší státní zástupkyně k problematice materiálního znaku trestného činu končí konstatováním: „závěr o tom, že souzený skutek nevykazuje ani formální znaky trestného činu, neobstojí ani v případě, že by skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů byla plně akceptována“. Za námitku, kterou nelze hodnotit jako obsahově shodnou s předchozími námitkami obvodního státního zástupce, lze označit argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, kde poukazuje na to, že nemůže obstát závěr soudu, že předmětný skutek není trestným činem, neboť i za situace, kdy byla menší část z vyplacené částky 1.723.014,50 Kč (tj. 789.567,- Kč) vyplacena jako odměna za vykonané práce, další část peněz, tj. 933.447,50 Kč, si ponechala firma Credit Czech, s. r. o., „po odečtení svých nákladů a svého zisku“, ačkoli žádné služby neposkytla a žádné brigádníky nezajistila. Vznik této škody je podle nejvyšší státní zástupkyně minimálně ve formě nepřímého úmyslu kryt §4 písm. b) tr. zák. a žádný ze soudů se uvedenou skutečností vůbec nezabýval.
V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byla obviněná stíhána, je vhodné uvést, že obžalobou státního zástupce jí bylo kladeno za vinu, že „jako ředitelka supermarketu Delvita prostřednictvím pracovní agentury Credit Czech, s.r.o., uzavřela pracovní smlouvy na M. H., A. S., a V. S., ačkoliv věděla, že uvedené osoby nikdy nebyly kmenovými zaměstnanci ani brigádníky předmětného supermarketu a že vykázané hodiny nikdy nebyly jimi ani jinými zaměstnanci odpracovány, na základě čehož proplatila Delvita společnosti Credit Czech, s.r.o., celkovou částku ve výši 1.723.014,50, jež po odečtení svých nákladů a svého zisku uhradila na bankoví účty který je u České spořitelny, a. s., veden na A. S., celkovou částku 489.567,- Kč, svým jednáním tak obviněná společnosti Delvita, a.s., způsobila škodu ve výši 1.723.014,50 Kč“.
K okruhu námitek, které z pohledu Nejvyššího soudu jsou obsahově totožné s námitkami obvodního státního zástupce, je třeba uvést, že obžalobou bylo obviněné kladeno za vinu, že „ uvedené osoby nikdy nebyly kmenovými zaměstnanci ani brigádníky předmětného supermarketu a že vykázané hodiny nikdy nebyly jimi ani jinými zaměstnanci odpracovány“. Oproti tomuto tvrzení však soud prvního stupně dospěl k závěru, se kterým se ztotožnil soud odvolací, že „žádný z provedených důkazů neprokázal, že rozsah vykázané práce na fiktivní pracovníky neodpovídal skutečnému stavu“ – viz str. 21 rozsudku. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl ve svém rozsudku jednotlivé důkazy, ze kterých při hodnocení důkazů vycházel, přičemž je třeba uvést, že jeho hodnocení důkazů je plně v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudu prvního stupně jsou pak rozvedeny způsobem, který odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud zejména na str. 5 – 8 rozvádí úvahy soudu prvního stupně a poukazuje na další okolnosti a důkazy, které prokazují verzi obviněné, tedy, že práce byly provedeny, nikoli jak tvrdí podaná obžaloba, že práce provedeny nebyly. V tomto směru zmínka nejvyšší státní zástupkyně o tzv. „černých duších“ je nepřípadná. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje nejen na výpověď obviněné, ale také výpovědi dalších svědků, jejichž výpovědi se obvodní státní zástupce snaží znevěrohodnit a v dovolání je nejvyšší stání zástupkyně posuzuje tak, aby jejich výpovědi a hodnocení soudy nevyznívaly ve prospěch obviněné (tvrzení str. 4 dovolání – J. H., E. Z. – snad měli obecnou povědomost o praxi spočívající ve vykazování práce na fiktivní pracovníky, nikoli však o tom, že měli konkrétní poznatky o činnosti obviněné). Přitom svědek H. – str. 21 rozsudku – měl potvrdit, že s výjimkou pracovníků managementu měli kmenoví zaměstnanci možnost uzavřít smlouvu s Credit Czech, s. r. o., a že cílem této praxe bylo nepřečerpat stanovené limity přesčasové práce, přičemž tento svědek také potvrdil, že ve snaze zakrýt nezákonný rozsah přesčasové práce, bylo uplatňováno vykazování skutečně odvedené práce buď přes agenturu Credit Czech, s. r. o., kde zaměstnavatel figuroval pod svým jménem nebo pod fiktivním jménem rodinného příslušníka. Odvedenou práci obviněnou prokázala celá řada svědků, jak vyplývá z rozsudku na str. 4 – 21. Z výpovědi tohoto svědka mj. také vyplývá, že zaměstnanci Delvity na vedoucích pozicích nesměli mít s Credit Czech, s. r. o., smlouvu, a i proto byla jejich přesčasová práce psána na fiktivní osoby, a potvrdil, že zaměstnávání kmenových zaměstnanců přes Credit Czech, s. r. o., představovala tichou dohodu a maskování přesahování limitů přesčasové práce. Uvedená výpověď je v souladu s výpovědí např. svědkyně Z. (str. 13 – 15 rozsudku). K argumentaci nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatněné ohledně odkazu na uvedená ustanovení zákoníku práce je potřebné uvést, že soudy dospěly k závěru (oproti podané obžalobě a odvolání obvodního státního zástupce a výhradám nejvyšší státní zástupkyně na str. 4 dovolání), že práce byly provedeny a nejvyšší státní zástupkyně se snaží argumentací a odkazem na „příkaz zaměstnavatele či souhlas zaměstnavatele“ s prací přesčas zpochybnit závěry soudů. Pokud však soudy dospěly k závěru, že práce byly provedeny a z výpovědí shora uvedených svědků (mj. vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) tyto skutečnosti jsou patrny, a je zřejmé, že se jednalo o praxi ve společnosti Delvita, a. s., běžnou, pak nelze přehlédnout, že souhlas zaměstnavatele s prací přesčas není vyloučen za situace, kdy nadřízení obviněné o takové situaci vědí a přesto neučiní žádný krok k tomu, aby taková praxe byla zrušena a činnost zastavena.
Přestože nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na nutnost zabývat se tím, zda pracovník, který neměl zaměstnavatelem přesčasovou práci nařízenou ani schválenou, také z hlediska materiálního znaku trestného činu, je potřebné pro dovolatelku uvést, že obviněná byla obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř., tedy „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“, kdy soud prvního stupně konstatoval, že nebyl naplněn formální znak trestného činu §250 tr. zák., a to způsobení škody. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že není dán formální znak trestného činu, nebylo potřebné rozvádět materiální znak trestného činu. Pokud však měla dovolatelka na mysli situaci jí předpokládanou v podaném dovolání, pak je možno uvést, že se jedná o námitku bezpředmětnou vzhledem k tomu, že soudy bylo zjištěno, že práce byly odvedeny a škoda společnosti Delvita, a. s., nevznikla. Lze však také odkázat na obecné úvahy soudu prvního stupně na str. 24 – 25, které se velmi podrobně zabývají situací v předmětné společnosti a jednáním obviněné z hlediska respektování zákoníku práce „na straně obviněné by bylo možno dovozovat případnou pracovně právní odpovědnost, stejně jako by bylo možno dovozovat odpovědnost na straně společnosti Delvita, a. s., za porušování a obcházení pracovněprávních předpisů ve snaze docílit maximálního zisku“. V souvislosti s těmito závěry soudů, které by měly dopad i na případný materiální znak trestného činu (pokud by bylo nutno jej zjišťovat při existenci všech formálních znaků), je vhodné zmínit také auditorskou zprávu, ze které mj. vyplývá nedostatečná podpora managementu prodejny ze strany společnosti Delvita, a. s., na prodejně chybí kvalifikovaná pracovní síla, vedení (i obviněná) se podílí na činnosti a pracovní náplni jednotlivých zaměstnanců, a to od objednávání až po doplňování až z 80%, vedení je označeno za schopné pevné (což vyplývalo i z průběžného hodnocení), ve stávající situaci nemůže udržet prodejnu na požadované úrovni, smluvní mzda je označována za neadekvátní nárokům na tuto pozici na ně kladenou, upozorněno bylo rovněž na obcházení zákona. Uvedené skutečnosti by bezpochyby měly své opodstatnění i v případě nezbytnosti posuzování materiálního znaku trestného činu.
Zcela závěrem je potřebné uvést, že ani námitku dovolatelky, kde poukazuje na to, že nemůže obstát závěr soudu, že předmětný skutek není trestným činem, neboť i za situace, kdy byla menší část z vyplacené částky 1.723.014,50 Kč (tj. 789.567,- Kč) vyplacena jako odměna za vykonané práce, další část peněz, tj. 933.447,50 Kč, si ponechala firma Credit Czech, s. r. o. „po odečtení svých nákladů a svého zisku“, ačkoli žádné služby neposkytla a žádné brigádníky nezajistila a vznik této škody je podle nejvyšší státní zástupkyně minimálně ve formě nepřímého úmyslu kryt §4 písm. b) tr. zák. a žádný ze soudů se uvedenou skutečností vůbec nezabýval, nelze označit za opodstatněnou. Opětovně je třeba uvést, že soudy dospěly k závěru, že „Delvitě žádná škoda v trestně právním smyslu nevznikla“. Jakýkoli jiný závěr by byl závěrem skutkovým. Nejvyšší státní zástupkyně však dospívá k závěru, že alespoň ve výši 933.447,50 Kč je obviněná ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. odpovědná za vznik škody společnosti Delvita, a. s. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na již zmíněnou zprávu auditora, vyjádření svědkyně E. Z., která pracovala i na pozici oblastního ředitele prodejen, svědka H. (viz str. 4 rozsudku), ale i svědka K., neboť nejen z těchto důkazů, ale i dalších v rozhodnutí obou soudů zmíněných, vyplývají skutečnosti, které zcela jednoznačně prokazují, že prostřednictvím agentury Credit Czech, s. r. o., mohli pracovat a pracovali zaměstnanci společnosti Delvita, a. s., aniž by vyplývalo, že tyto „zaměstnance – brigádníky“ zmíněná agentura zajistila. Dovozuje-li nejvyšší státní zástupkyně nepřímý úmysl obviněné ve vztahu k výši škody ze skutečnosti, že agentura žádné brigádníky nezajistila a nevznikl jí tudíž nárok na odměnu ve vztahu k osobám, se kterými obviněná uzavřela prostřednictvím agentury pracovní smlouvy (viz výrok rozsudku), pak však již státní zástupkyně nereaguje na zjištění, že tatáž agentura měla zajišťovat pro Delvitu na základě brigádnických smluv ostatní zaměstnance Delvity. V tomto směru pak nelze dovodit, jakým způsobem měli být brigádníci zajištěni a jaký rozdíl spatřuje nejvyšší státní zástupkyně ve způsobu smluv uzavřených prostřednictvím obviněné (viz shora) a zmíněných smluv se zaměstnanci Delvity v obou případech agenturou Credit Czech, s. r. o., když mj. z výpovědi svědka K. vyplývá, že pracovníci Creditu Czech, s. r. o., fyzicky nemuseli brigádníky vidět, spolupráce byla rozsáhlá, Credit Czech, s. r. o., se snažil vycházet vstříc, takže se mnohokrát stávalo, že brigádník nastoupil přímo ke společnosti Delvita, a. s., Credit Czech, s. r. o., poslal k vyplnění formulář a ten byl vyplněný vrácen, stávalo se, že brigádníci se domlouvali na prodejnách a mohli tam pokračovat dále – potom už do agentury nosili pouze pracovní výkazy. Ze všech důkazů, které byly soudem prvního i druhého stupně provedeny a hodnoceny, vyplývá, že ani v tomto směru nepostupovaly soudy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
V neposlední řadě poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 (publikováno v Trestněprávní revue 1/2006, str. 19), kdy mj. uvedl, že „v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho zcela nezpochybnitelně zjištěny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti (ultima ratio)“.
Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudu prvního i druhého stupně plně odpovídají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. a jednoznačně odůvodňují závěr obvodního soudu o postupu podle §226 písm. b) tr. ř., musel Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann