ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.998.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 998/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 147/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 151/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 31 T 151/2009, byli obvinění J.K., T. K. a P.Š. uznáni vinnými, že:
dne 3. 9. 2009 v 00.05 hodin v P., v ulici T. na travnaté ploše u domu společně přistoupili k poškozenému O. S., kdy obžalovaný J. K. jej uchopil pod krkem do tzv. kravaty, tj. přiložil mu v lokti pokrčenou ruku kolem jeho krku, a vyzval ho slovy „dej mi mobil a cennosti, které máš u sebe“, poté jej povalil na zem tak, že jej zalehl, stále jej držel za krk a snažil se mu strhnout batoh a strhl mu z krku řetízek z bílého kovu; obžalovaný T. K. poškozenému, který byl zalehnut obžalovaným K., strhl z levé ruky náramek z bílého kovu a stáhl z prstu levé ruky prstýnek z bílého kovu a zároveň se vedle stojící obžalovaný P. Š. snažil zabránit svědkyni K. I. M., aby přivolala Policii, a to tím, že jí vulgárně nadával, těsně k ní přistoupil a snažil se jí bránit ve výhledu na útočícího obžalovaného J.K., přetahoval se s ní o její mobilní telefon a snažil se ji odstrčit, teprve poté, co se obžalovanému J. K. podařilo sundat poškozenému batoh s doklady, magnety k prodeji a kasičkou s finanční hotovostí ve výši 1.000,- Kč, z místa utekli se slovy obžalovaného J. K., že pokud to poškozený oznámí Policii, tak ho zabijí.
Tímto skutkem podle soudu prvního stupně obvinění J. K., T. K. a P.Š. spáchali trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněný J. K. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný T. K. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a nad obviněným byl zároveň vysloven dohled,
obviněný P. Š. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku a nad obviněným byl zároveň vysloven dohled.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. K., T. K. a P. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému O. S., na náhradě škody částku 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění J. K., T. K. a P. Š. a v neprospěch všech obviněných obvodní státní zástupce pro Prahu 4.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 147/2010, bylo rozhodnuto:
Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného J. K. a T. K. pouze ve výrocích o trestech.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. K. a T. K. byli při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák., a to
obviněný J. K. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný T. K. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání obviněných J. K., T. K. a P. Š. a obvodního státního zástupce pro Prahu 4, které podal v neprospěch obviněného P.Š.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny výroky týkající se jeho osoby) napadl obviněný J. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že trvá na své obhajobě uplatněné před soudy obou stupňů a že skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. mu nebyl prokázán, přičemž jeho právní posouzení nemá oporu v provedených důkazech. Nepodařilo se prokázat, že se trestného činu dopustili všichni tři obvinění, neboť nebyl spolehlivě objasněn způsob, jakým se měl každý z nich na trestné činnosti podílet. Nebyl spolehlivě prokázán společný úmysl všech tří obviněných spáchat trestný čin loupeže společným jednáním, ani jejich předchozí domluva. Obviněný vytkl, že nebyla spolehlivě zjištěna identita obviněných jako pachatelů, a to navrhovanou rekognicí podle 104b tr. ř., v jejímž rámci bylo možné zjistit i účast respektive jejich podíl na inkriminovaném skutku. Skutek tudíž nebyl správně právně posouzen.
Podle obviněného mu nebylo prokázáno užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti poškozenému O. S. a úmysl zmocnit se cizí věci, které měl jmenovaný při sobě. Soud prvního stupně učinil na základě ne zcela spolehlivých důkazů závěr, že užil ve spolupachatelství násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této souvislosti obviněný uvedl, že výpověď poškozeného O. S. nelze označit za nezaujatou, nestrannou a objektivní, a to pro jeho vztah k věci. Taktéž výpovědi spoluobviněných T.K. a P. Š. shledal jako neobjektivní a účelové, neboť měli zájem na své beztrestnosti. Poukázal na tvrzení spoluobviněného T. K. o své nevině, přestože bylo prokázáno, že to byl on, kdo měl poškozenému odcizit řetízek z krku, náramek a prsten z ruky.
Dále obviněný namítl, že ani popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, neodpovídá skutkovým zjištěním v provedeném dokazování. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, který neodpovídá účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. a kritériím §31 odst. 1 tr. zák. Podotkl, že při ukládání trestu mělo být také přihlédnuto k nezletilému J. T., jehož je otcem, jak vyplývá z fotokopie přiloženého rodného listu, tedy skutečnosti spolutvořící jeho poměry ve smyslu §31 odst. 1 tr. zák.
V popsaných skutečnostech obviněný shledal pochybení prvostupňového soudu, které nebylo v odvolacím řízení napraveno. Odvolací soud zamítl jeho odvolání, přičemž vady řízení předcházející odvoláním napadenému rozsudku neodstranil, z čehož obviněný dovodil vady řízení a důvody dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 To 147/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1 2010, sp. zn. 31 T 151/2009, a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul průběh trestního řízení a obsah obviněným uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Dále státní zástupce zmínil, že zásah do skutkových zjištění je možné v určitém rozsahu připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Zdůraznil, že taková situace však v posuzované věci nenastala.
Ve vyjádření státní zástupce konstatoval, že pokud obviněný zpochybnil správnost a úplnost dokazování a správnost skutkových závěrů, které soudy učinily, tak zmíněné námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet. Ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu označil za relevantně uplatněnou námitku obviněného, pokud uvedl, že popis skutkového děje ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (znak společného jednání spoluobviněných pokrytého společným úmyslem, znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a znak úmyslu zmocnit se cizí věci). Upozornil, že ze skutkových zjištění, která soudy učinily, je zcela zřejmé, že spoluobvinění s výzvou k vydání cenností napadli poškozeného, přičemž obviněný ho chytil do tzv. kravaty, povalil na zem a odcizil mu batoh a řetízek. Současně spoluobviněný T. K. mu odcizil náramek a prstýnek a spoluobviněný P.Š. bránil svědkyni K. I. M. v zásahu proti všem spoluobviněným. Po získání věcí poškozeného všichni spoluobvinění z místa činu utekli. Státní zástupce připomněl, jak jsou v zákoně vymezeny trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. u kterého poukázal i na rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. S ohledem na popsané skutečnosti státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný J. K. fyzicky napadl poškozeného a vyzval ho k vydání cenných věcí, které mu také částečně sám odebral. Další věci mu odcizil spoluobviněný T. K., jenž využil jistého omezení poškozeného útokem obviněného J. K., přičemž P. Š. umožňoval realizaci celého činu tím, že odstrkával svědkyni K. I. M. a vulgárně jí nadával. Všichni spoluobvinění tedy evidentně jednali koordinovaně se zjevným účelem si za užití násilí přisvojit cizí věci, aniž by snad kterýkoli z nich dal najevo, že by došlo k excesu či k nepředvídanému chování, jež by neakceptoval, kdy všichni aktivně postupovali tak, aby byl čin úspěšně spáchán. Jednání každého z nich proto bylo článkem řetězu, jehož zjevným výsledkem bylo společné spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., s čímž museli být všichni spoluobvinění srozuměni. Podle státního zástupce nelze přehlédnout, že jednání obviněného J. K. bylo nejintenzivnější (shodná kvalifikace by obstála i bez zohlednění jednání dalších spoluobviněných). Proto jednání bylo správně hmotně právně posouzeno.
Pokud obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tak státní zástupce konstatoval, že se jedná o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Dodal, že odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu tudíž v předmětné věci nenastalo.
K argumentaci obviněného, kterou napadal výrok o trestu, jenž shledal nepřiměřeným, státní zástupce připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. K. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. K., jimiž zpochybňuje správnost skutkových závěrů, k nimž soudy dospěly včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Tak je tomu v případě pokud vytýká, že skutek nebyl provedenými důkazy prokázán, zejména nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustili všichni tři spoluobvinění, nebyla zjištěna identita spoluobviněných jako pachatelů skutku navrhovanou rekognicí ani nebylo prokázáno užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Jelikož obviněný nespojuje své výhrady, které uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se skutkovými zjištěními, jak byla v soudním řízení pravomocně učiněna, tak ve vytýkaném směru není založena povinnost v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný J. K. nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě prvostupňový soud (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 plyne, jaké skutečnosti soud vzal v případě obviněného J. K. za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a z jakých důvodů nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Se skutkovými zjištěními se v odvolacím řízení ztotožnil Městský soud v Praze, jak je zřejmé z argumentace na str. 5 a 6 napadeného rozsudku.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na některé níže popsané skutečnosti a z nich vyplývající právní závěry.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. plyne, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Z popisu předmětného skutku vyplývá, že obviněný J. K. uchopil poškozeného O. S. do tzv. kravaty a vyzval ho slovy „dej mi mobil a cennosti, které máš u sebe“ , povalil jej na zem a zalehl, přičemž se mu snažil strhnout batoh a strhl mu z krku řetízek z bílého kovu. Současně spoluobviněný T. K. poškozenému, který byl zalehnut obviněným, strhl z levé ruky náramek z bílého kovu a stáhl mu z prstu prstýnek z bílého kovu. Vedle stojící spoluobviněný P. Š. se snažil zabránit svědkyni K. I. M., aby přivolala policii tím, že jí vulgárně nadával, těsně k ní přistoupil, snažil se jí bránit ve výhledu na útočícího obviněného J. K., přetahoval se s ní o mobil a snažil se ji odstrčit. Obviněnému se podařilo sundat poškozenému batoh s doklady a dalšími věcmi včetně finanční hotovosti ve výši 1.000,- Kč a se slovy, že pokud to oznámí policii, tak ho zabijí, se spoluobviněnými utekl.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z připomenutého skutkového zjištění evidentní, že obviněný J.K. svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním (se spoluobviněnými T. K.a P. Š.) proti jinému (poškozenému O. S.) užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (některých věcí jmenovaného poškozeného) . Jelikož protiprávní jednání obviněného bylo zjevně chtěné, je v jeho činu naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky zmíněného trestného činu, a to úmyslné zavinění, v daném případě ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., které zahrnuje všechny podstatné znaky objektivní stránky spáchaného trestného činu.
Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (§3 odst. 3 tr. zák.). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
V daném případě bylo jednání obviněného J. K. i spoluobviněných T. K. a P.Š. minimálně článkem řetězu, přičemž jednotlivé jejich výše popsané činnosti – články řetězu – směřovaly k přímé realizaci trestného činu loupeže a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Úmysl všech tří spoluobviněných zahrnoval jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). V daném případě proto nebylo potřebné, aby jednání všech tří spolupachatelů předcházela dohoda na loupeži vůči poškozenému O.S.
Jednání obviněného J. K., jinak osoby, které v důsledku předchozího odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost nelze přiznat vedení řádného života, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušil významné zájmy chráněné trestním zákonem, jimiž jsou současně osobní svoboda a majetek. Rovněž nelze pominout, že čin spáchal ve spolupachatelství, kdy společné jednání všech spoluobviněných evidentně usnadnilo spáchání trestného činu. Navíc obviněný postupoval proti poškozenému O. S., a to osobě mnohem mladší a především fyzicky slabší, nejagresivněji a prakticky se veškerého násilí na jmenovaném dopustil sám.
V dovolání obviněný J. K. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený – přísný, která rovněž uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je očividné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což ani není v dovolání vytýkáno. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že Městský soud v Praze věnoval náležitou pozornost všem rozhodným hlediskům při ukládání trestu obviněnému J. K., jak jsou zejména v ustanoveních §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. zakotveny. V odůvodnění rozsudku odvolací soud mimo jiné konstatoval: „Nelze přehlédnout iniciativu obžalovaného při páchání předmětného trestného činu, skutečnosti plynoucí z hodnocení znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, kdy jeho schopnosti rozpoznávací v době páchání trestného činu nebyly porušeny, trestné činnosti se dopustil v opilosti, do stavu alkoholové opojenosti se přivedl sám a znal účinky alkoholu na své jednání i na svou osobu.“ Rovněž zdůraznil: „Také si byl vědom toho, jak nasvědčuje zachování rozpoznávacích schopností, svého předchozího odsouzení, jednal nejagresivněji ze všech a vlastně veškerého násilí se na poškozeném dopustil sám. Navíc nebyl schopen připustit svou roli, projevit lítost, nebyla tedy u něho zjištěna žádná polehčující okolnost“ (vše na str. 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud obviněný J.K. poukazuje na narození svého syna dne 12. 3. 2010, tak Nejvyšší soud uvádí, že v tomto směru neinformoval v původním řízení odvolací soud, jak je zřejmé z trestního spisu. Přitom v dovolacím řízení se napadené rozhodnutí posuzuje z hlediska skutkových zjištění existujících a učiněných v době rozhodování soudu prvního a druhého stupně.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i ohledně dovolání, které obviněný J. K. podal, neboť žádná z námitek, jež uplatnil, obsahově nenaplnila jím deklarované dovolací důvody a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. K., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k