ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1473.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1473/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 31 To 593/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 178/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 3 T 178/2009, uznal obviněného R. V. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutky popsanými pod body 3. až 5., 7. až 12. a 18. rozsudku, jichž se dopustil společně s dalšími spoluobviněnými a jež právně kvalifikoval jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za ně podle §247 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně s dalšími dvěma obviněnými (R. M. a B. S.) nahradit poškozené společnosti Čepro, a.s., se sídlem P., D., škodu ve výši 13.750,42 Kč, a podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o nároku na náhradu škody ohledně poškozených J. J., Allianz pojišťovny, a. s., Generali pojišťovny, a. s., a společnosti Čepro, a. s.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. V., jakož i někteří další spoluobvinění (R. M., L. J., J. T.) odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 31 To 593/2009. Z podnětu odvolání obviněného R. V. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. v případě skutků pod body 3., 4., 11., 12. a 18. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným, že
„ přestože obžalovaný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 4. 2006, č.j. 6 T 250/2005-261, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2006, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl dne 7. 12. 2007 podmíněně propuštěn,
R. M., R. V. společně s B. S.
3. v R., okres L., v době od 18.00 hod. dne 16. 4. 2009 do 04.15 hod. dne 17. 4. 2009 se pokusili vniknout do BČS E. v úmyslu odcizit zde zboží, přičemž poškodili bezpečnostní vložky zámků u vstupních dveří a způsobili škodu ve výši 3.392,- Kč, ke škodě I. D.,
4. v Ch., okres L., dne 21. 4. 2009 v době kolem 01.45 hod. vnikli obžalovaný R. M. a obžalovaný R. V. po vypáčení vchodových dveří do BČS E., kde prorazili dveře do skladu a odcizili cigarety v hodnotě 15.387,- Kč, ke škodě společnosti Kasperl s.r.o., a poškozením dveří způsobili škodu ve výši 9.531,- Kč, ke škodě společnosti ČEPRO, a.s., zatímco obžalovaný B. S. po vzájemné dohodě hlídal venku před benzínovou stanicí,
5. v M., okres L., dne 26. 4. 2009 v době kolem 02.20 hod. vnikli po vypáčení vchodových dveří do BČS M. a odcizili cigarety v hodnotě 36.470,- Kč, a poškozením dveří způsobili škodu ve výši 4.800,- Kč, vše ke škodě J. M.,
6. v R., okres L., v době od 19.00 hod. dne 28. 4. 2009 do 04.45 hod. dne 29. 4. 2009 vnikli po rozbití bočních vstupních dveří do BČS E. a odcizili cigarety v hodnotě 41.573,- Kč, ke škodě I.D., a poškozením dveří způsobili škodu ve výši 4.463,- Kč, ke škodě společnosti ČEPRO, a.s.,
7. v R., okres L., dne 7. 5. 2009 v době kolem 02.15 hod. vnikli po vyražení náhradní dveřní výplně bočních dveří do budovy BČS E. a odcizili cigarety v hodnotě 47.683,- Kč, ke škodě I. D., a poškozením dveří způsobili škodu ve výši 12.584,- Kč, ke škodě společnosti ČEPRO, a.s.,“.
Takto zjištěná jednání obviněného R. V. odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za ně podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného uhradit společně a nerozdílně s obviněnými R. M. a B. S. poškozené společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem P., D., škodu ve výši 13.750,42 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou společnost (společně s dalšími) se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný R. V. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ivany Hermanové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel poukázal na to, že soud druhého stupně své zrušující rozhodnutí a vrácení věci v případě skutků pod body 3., 4., 11., 12. a 18. opřel o fakt, že krátce před konáním veřejného zasedání o odvolání obdržel dopis B. S., ze kterého je patrné, že by chtěl ve věci vypovídat, přičemž trval na tom, že obviněný se výše specifikovaných skutků nedopustil. Protože soud dospěl k závěru, že jmenovaného je nutno v dalším řízení vyslechnout k tomu, s kým se této trestné činnosti dopustil, dovolatel namítl, že odvolací soud pochybil, pokud jej současně odsoudil za skutky, které měl spáchat s R. M. (který ve věci nevypovídal) a opět s B. S., jenž opakovaně tvrdil, že (obviněný) tyto skutky nespáchal.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupoval podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2010, č. j. 31 To 593/2009-988, v odsuzujícím výroku o vině zrušil, aby dále zrušil i všechna rozhodnutí na zrušený výrok o vině obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze způsobu, jakým dovolatel odůvodnil námitku nesprávného právního posouzení skutku, rozhodně nevyplývá, že by jejím prostřednictvím namítal, že jemu přisouzené jednání neodpovídá způsobu jeho právního posouzení ve výroku o jeho vině, neboť na jeho straně nejsou naplněny znaky skutkových podstat tam uvedených trestných činů, popř. že jsou splněny podmínky pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za jiné soudně trestné činy, popř. že jeho jednání nelze za trestné vůbec považovat, event. jej nelze za jeho spáchání činit odpovědným apod. Žádnou takovou, popř. srovnatelnou hmotně právní námitku, která by byla podle jím namítané nesprávnosti právního posouzení jeho jednání přezkoumatelná, neuplatnil, a pokud své dovolání založil pouze na úvahách, týkajících se hodnocení provedeného dokazování o tom, zda spáchal přisouzené skutky společně s R. M. a B. S. právě on, pak se takový způsob odůvodnění jeho podání nemůže stát kvalifikovaným podnětem dovolacího přezkumu.
Státní zástupkyně zdůraznila, že tímto postupem obviněný zcela vybočil z mezí dovolacího řízení, ve kterém Nejvyšší soud nemá postavení další odvolací instance v projednávané věci, a proto nemůže přezkoumávat a posuzovat dosavadní postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ale naopak je povinen vycházet z jejich konečných skutkových zjištění, kterými se řídily při jejich právním posouzení. Při takovém přístupu dovolatele ke smyslu a účelu jím zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je evidentní, že uplatnil námitky, které pod něj nelze podřadit, a že se cestou řízení o dovolání snaží dosáhnout odlišných skutkových zjištění než jsou ta, která se stala rozhodnými pro závěr o jeho vině.
Dále státní zástupkyně poukázala na to, že pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že obsah dopisu pravomocně odsouzeného B.S. nezohlednil také při vyhodnocení důkazní situace ve vztahu ke zbývajícím skutkům, kterých se měl dopustit se spoluobviněnými R. M. a B. S., pak tak nemůže činit s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. Současně konstatovala, že v daném případě nejsou dány ani judikované důvody ve prospěch výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, jestliže se všechny jeho podstatné skutkové okolnosti o pokračujících útocích proti cizímu majetku, spojených s násilným vniknutím do objektů poškozených provozovatelů benzinových čerpacích stanic, ustálily v popisu tzv. skutkových vět výroku o vině jak na straně dovolatele, tak i jeho trestných společníků, a ten se nachází v jednotě s přisouzeným způsobem jejich právního posouzení.
Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je na podkladě logických a přesvědčivých úvah ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. dostatečně zřejmé, z jakých důkazů a z jakých důvodů soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely, když dospěly ke shodnému závěru o tom, že na pěti (tam označených) útocích krádeže vloupáním participoval vedle spoluobviněných R. M. a B.S. také dovolatel, který se ve většině těchto případů navíc také doznal. Ve zbývajícím rozsahu pěti z původně deseti dovolateli přisouzených pokračujících majetkových útoků odvolacímu soudu nezbylo, než zareagovat na dílčí změnu postoje v té době již pravomocně odsouzeného B. S. a tím i na podstatnou změnu důkazního podkladu této části původně přisouzeného rozsahu výroku o dovolatelově vině (podrobněji na č. l. 14 zdola až 15 shora rozsudku odvolacího soudu). Nesouhlasila však s výtkou obviněného vztahující se k tomu, že kasační způsob rozhodování nebyl použit také na tu část výroku o jeho vině, která nebyla poukázaným dopisem B. S. po stránce důkazní nikterak poznamenána.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že vzhledem k již konstatované nekvalifikovanosti použité dovolací argumentace nezbývá, než navrhnout, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného R. V. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že zdánlivě směřují proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byl dovolatel v odsuzujícím rozhodnutí uznán vinným, neobsahují však žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěných skutků jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák.) a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především správnost a rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů (vytýkal soudu druhého stupně, že své rozhodnutí ve zrušující části založil na tvrzení jednoho ze spoluobviněných B. S., avšak ve druhé odsuzující části k těmto tvrzením již nepřihlížel, ač tak – podle názoru obviněného – učinit měl). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Pro úplnost je zapotřebí ještě dodat, že obviněný R. V. podal další dovolání, a to proti navazujícímu rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 3 T 88/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 31 To 421/2010. Toto dovolání bylo dne 23. 11. 2010 podáno v elektronické podobě, doručeno téhož dne prostřednictvím datové schránky Okresnímu soudu v Liberci a posléze předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
Jakkoliv není sporu, že toto další dovolání obviněného má věcnou souvislost s posuzovanou věcí, Nejvyšší soud o něm (zatím) nerozhodl, neboť jednak směřuje proti jinému (shora citovanému) rozhodnutí, jednak je nutno před předložením věci Nejvyššímu soudu splnit povinnosti kladené na soud prvního stupně a především vyčkat uplynutí lhůt předpokládaných ustanovením §265h odst. 1, 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a