ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1526.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1526/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 260/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 69/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 T 69/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a které podle tam popsaných skutkových zjištění spáchal tím, že dne 22. 10. 2008 ve V. pod P., okres B.
1) si ve 02.44 hod. vynutil vstup do restaurace U K. s tím, že si zde zapomněl věci z předchozí návštěvy, servírku J. R. poté, co mu otevřela, uchopil pod krkem, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí rozřezáním s tím, že jej má následovat, poté ji přiměl, aby s ním odešla do zahradní chatky č. 17 zahrádkářské osady zvané „Na stráni“, když již během cesty ji opakovaně bil otevřenou dlaní zezadu do hlavy a svíral ji rukou za krkem, poté v prostorách chatky ji opakovaně udeřil pěstí s velkou intenzitou nejméně třikrát do levé poloviny obličeje a způsobil jí zranění v podobě pohmoždění měkkých tkání tváře vlevo s prokázanou zlomeninou levého jařmového oblouku, zevní strany levé očnice, tříštivé zlomeniny horní čelisti vlevo s otřesem mozku, s následnou dobou léčení v délce čtyř týdnů, poté ji přiměl, aby se svlékla, položila, roztáhla nohy, a poté si obnažil dolní polovinu těla a vykonal na ní pohlavní styk, když ještě před vstupem do chaty ji vyhrožoval zabitím,
2) v době od 4.45 hod. na ulici N. před budovou chirurgické ambulance oslovil M. H., uchopil ji zezadu levou rukou kolem krku, přiložil jí na krk kuchyňský nůž, když se bránila, pořezal ji na zápěstí a dorsu ruky, kde jí způsobil rány o délce 0,5 a 3 cm, poté ji udeřil otevřenou dlaní na levou tvář, když po této ráně upadla na zem na chodník, hrozil jí rozřezáním, a takto ji přiměl, aby s ním odešla nejprve do parku u bývalého zámečku G., kde se domáhal, aby vzala jeho pohlavní úd do úst s tím, že jinak ji zabije, byl však vyrušen okolo jdoucí ženou se psem, proto ji přinutil taháním za ruce, aby s ním odešla do zahradní chatky č. 17 zahrádkářské osady zvané „Na stráni“, kde ji povalil na matrace, ohrožoval nožem, obnažil jí i sobě dolní polovinu těla, lehl si na ni, přes její odpor jí roztáhl nohy a vykonal na ní pohlavní styk,
přičemž obou těchto činů se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. 3 T 92/2000, jenž nabyl právní moci dne 30. 1. 2001, byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, který vykonal ve věznici se zvýšenou ostrahou dne 9. 9. 2008, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. 3 T 107/97, jenž nabyl právní moci dne 24. 7. 1997, odsouzen pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal dne 2. 2. 1999.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §241 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák., a za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kuchyňského nože s černou rukojetí délky 11 cm a délkou čepele 13,5 cm. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 260/2009, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájkyně Mgr. H. N. podal obviněný proti uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy vyvodily z učiněných skutkových zjištění nesprávné právní závěry a zjištěné skutky nesprávně posoudily jako dva trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ač v těchto skutcích měl být shledán trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., čemuž měl odpovídat i výrok o vině a ukládaný trest. Obviněný v činech, které mu jsou kladeny za vinu, neshledal naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění proto, že jeho skutečným záměrem k použití násilí nebyla soulož s poškozenými, ale chtěl je přinutit k odchodu a k jejich setrvání v chatě, jako pojistky obviněného při jeho odchodu do B. za svědkyní L. M. V důsledku těchto tvrzení se obviněný domníval, že nemohl být uznán vinným trestným činem znásilnění, a tedy ani zvlášť nebezpečným recidivistou. V další části dovolání obviněný vytkl nedostatky v posouzení jeho trestní odpovědnosti, neboť nesouhlasil se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že v době činu byl plně schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, a byl schopen své jednání ovládat. Znalec při zpracování znaleckého posudku podle obviněného nevycházel z kompletní zdravotní dokumentace, včetně podkladů z věznice V., nebral v úvahu sdělení obviněného, že v době výkonu trestu měl časté výpadky paměti, a že nebyla odborně posouzena otázka v dětství opakovaného onemocnění podráždění mozkových blan. Neztotožnil se tudíž s konstatováním znalce, že netrpěl žádným duševním onemocněním, že u něj jde o dissociální poruchu osobnosti při nenarušení základních psychických funkcí a že znalec nenavrhl žádnou formu ochranného léčení. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že i když k jeho odvolacím námitkám krajský soud doplnil dokazování o výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie k hladině alkoholu v jeho krvi v době spáchání skutků a k míře jeho ovlivnění alkoholem, znalec u veřejného zasedání odpovídal soudu pouze na základě svého názoru či odhadu, a nikoli průkazně na základě obhajobou požadovaných vyšetření vzorků obviněného. Obviněný namítl, že jeho krev byla zkoumána s časovým odstupem několika dní a nebyla vyšetřována moč, takže nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda si obviněný aplikoval před trestným činem analgetika nebo látku z řady amfetaminu, což má zásadní vliv na posouzení stavu příčetnosti obviněného při současné aplikaci alkoholu kombinovaného s léky. V návaznosti na tyto nedostatky znalec z oboru psychiatrie setrval na svých závěrech, že se u obviněného jednalo o prostou opilost, a nebyla tudíž dotčena jeho příčetnost. Obviněný však setrvává na svém stanovisku, že nebyla dostatečně a náležitě objasněna míra jeho příčetnosti, a tím i jeho trestní odpovědnost.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 260/2009, jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání je podáno s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však fakticky vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. Nalézací soud učinil skutková zjištění, že obviněný užil vůči oběma poškozeným násilí v úmyslu dosáhnout s nimi pohlavního styku, což se mu také v obou případech podařilo, a tvrzení dovolatele, že cíl jeho jednání byl jiný, a že nebyl sexuálně motivován, odporuje soudem učiněnému skutkovému stavu. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Je též významné, že za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, anebo k němu došlo za jiných okolností a odlišným způsobem.
Ve vztahu k těmto námitkám, jež v podaném dovolání uplatnil obviněný, je nutné připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z hlediska těchto zákonných podmínek je nutné posuzovat výhrady, jimiž obviněný brojil proti výsledkům znaleckého zkoumání na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s nimiž se neztotožnil, a na základě svého vlastního názoru vytýkal, že soud pochybil při posouzení jeho trestní odpovědnosti, když se nesprávně těmito závěry znalce řídil.
Je tak zřejmé, že obviněný takto vymezenými námitkami brojí proti vyhodnocení provedeného důkazu, event. tomu, jaké skutečnosti soudem posuzovaný důkaz prokazuje. Pokud jde o znalecký posudek (viz §105 a násl. tr. ř.), je potřeba předeslat, že jeho účelem je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný vytýkal, že znalecký posudek, který svým dovoláním napadá, nebyl řádně zpracován, namítá skutečnosti, které nejsou právní problematikou, ale domáhá se změny skutkového stavu věci. Proto, jestliže obviněný na základě této své argumentace zpochybňoval správnost závěru o své trestní odpovědnosti, nevytýkal prioritně právní vadu, ale na podkladě jiného skutkového stavu až druhotně dovozoval nesprávný právní závěr. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud ve vztahu k této části dovolání obviněného shledal, že obviněný označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně (tj. obsahově) nenaplnil. Je totiž potřeba rovněž zmínit, že s ohledem na dikci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn odlišně hodnotit již provedené důkazy, nebo zpochybňovat jejich správnost. Protože tyto výhrady nemají povahu právní vady, ale jde o skutkové otázky, Nejvyšší soud nebyl povinen z jejich podnětu přezkoumávat správnost napadených rozhodnutí.
I přesto je vhodné nad rámec podaného dovolání připomenout, že na již dříve obviněným obdobně zmíněné skutečnosti reagoval odvolací soud, který doplnil dokazování, aby zcela odstranil namítané pochybnosti, zda se obviněný v době činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti z důvodu požitého alkoholu, nebo kombinace alkoholu s léky, či nikoli (viz str. 2 rozsudku odvolacího soudu). Soudy tudíž uvedeným skutečnostem věnovaly dostatečnou pozornost, posoudily stran příčetnosti obviněného všechny rozhodné okolnosti, takže Nejvyšší soud neshledal žádné nesrovnalosti ohledně toho, že je obviněný před soud stavěn důvodně a je za činy, jichž se dopustil, trestně odpovědný, jak shledaly oba soudy.
Za námitky relevantně uplatněné s deklarovaným dovolacím důvodem lze považovat ty, jimiž obviněný brojil proti právní kvalifikaci trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a požadoval, aby skutky, kterými byl v bodech 1) a 2) uznán vinným, byly právně posouzeny jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., protože jím vůči poškozeným použité násilí nesměřovalo k tomu, aby je donutil k souloži, ale jen aby je přinutil setrvat v chatě, do níž obě dovedl. Z podnětu těchto námitek, které dopadají na obviněným označený dovolací důvod, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda jsou opodstatněné.
Nejprve je nutné připomenout, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži.
Násilím se obecně rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např., když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Za násilí ve smyslu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je považováno použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční.
Ze všech těchto obecných kritérií je patrné, že o dokonaný trestný čin znásilnění jde tehdy, když pachatel docílí soulože s jinou osobou za situace, když tato osoba s koitem s obviněným nesouhlasí, nejde o dobrovolné jednání z její strany, tento odpor dá obviněnému najevo a on si podvolí její vůli tím, že užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a soulože s ní dosáhne.
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání trval na tom, že jeho záměrem, když poškozené v obou projednávaných případech pod body 1) i 2) fyzicky napadl, nebylo to, aby s nimi dosáhl soulože, ale aby je přiměl k jinému jednání, dopustil se toliko vydírání, je potřeba uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. (jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je zpravidla vyloučen).
Jestliže se obviněný domáhal uvedené jiné právní kvalifikace, je tento jeho požadavek v rozporu s tím, co vyplývá ze skutkových zjištěních a kromě toho i s tím, jak jeho čin popsaly obě poškozené.
Pokud jde o způsob násilí, obviněný střídal brachiální útoky s použitím nože, [to zejména u skutku pod bodem 2)] a výhrůžkami těžkou újmou na zdraví. Tyto násilné projevy u obou poškozených trvaly až do doby, kdy svůj záměr na jejich tělech vykonat soulož, uskutečnil. Je tak nesporné, že obviněný použil svoji fyzickou sílu, ale i kuchyňského nože k tomu, aby eliminoval odpor poškozených. Obviněný jednal tak, že obě poškozené donutil k souloži násilím, zejména vůči poškozené J. R. (bod 1) toto násilí dosahovalo velké intenzity, když ji způsobil zranění spočívající ve zlomeninách obličeje, jejichž léčení trvalo čtyři týdny, vyhrožoval ji zabitím a nakonec ji přiměl k tomu, aby se svlékla a vykonal na ní soulož (viz č. l. 91). Poté co poškozená z chatky utekla, obviněný napadl na jiném místě v časovém rozmezí asi dvou hodin druhou poškozenou M. H. (bod 2), kterou nejprve chytil pod krkem, když v druhé ruce držel nůž, kterým poškozenou řízl do ruky, a přestože poškozená kladla odpor, zavedl ji do chatky v zahrádkářské kolonii, kde ji násilím donutil k souloži, a to přesto, že se tomuto poškozená bránila (viz č. l. 75).
Z takto vylíčených skutkových okolností, je zřejmé, že obviněný obě poškozené donutil, aby s ním absolvovaly cestu do chatky, kde s nimi bez toho, aniž projevil jakýkoliv jiný záměr, vykonal soulož. Je též patrné, že ani jedna z poškozených očividně neměla možnost, jak by se mohla bránit, či utéct, nebo obviněnému jinak vzdorovat, protože obviněný byl vůči oběma velmi agresivní, a oběma způsobil zranění. V chatce obviněný poškozené bezprostředně poté, co se do chatky dostali, násilím donutil se vysvléct a vzápětí na nich vykonal soulož. Z výpovědí poškozených přitom vyplývá, že skutečně k souloži nedošlo dobrovolně, ale naopak pod nátlakem, násilím, když bylo zřejmé, že se obviněnému v žádném případě nemohou ubránit, a to vzhledem k fyzické převaze, a také i s přihlédnutím k tomu, že v dané chvíli již byly obě poškozené zraněné a nacházely se v zahrádkářské oblasti v brzkých ranních hodinách, tudíž nebylo pravděpodobné, že by se jim zde dostalo pomoci.
K výhradě obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu znásilnění, neboť obě ženy s ním souložily dobrovolně a dokonce mu to samy nabídly, lze na základě uvedených skutkových zjištění jen konstatovat, že tato verze je v rozporu s tím, co soudy zjistily a ve skutkových zjištěních vyjádřily a jde jen o účelovou snahu se vyhnout přísnějšímu trestnímu postihu.
K tomu, že záměrem obviněného nebyla soulož, je potřeba zdůraznit, že podle popisu obou skutků, jak jsou výše uvedeny, je zcela zjevné, že obviněný jednal vůči oběma poškozeným tak, že byť jim v počátku svého fyzického útoku vůči nim okamžitě nesdělil konkrétně, že s nimi chce souložit, z ostatních okolností lze tento jeho záměr jednoznačně dovodit, a je zcela zřejmý a nezvratitelný právě z toho, jak se k poškozeným po celou dobu, než na nich soulož vykonal, choval, a nepřímo to též i v průběhu svých fyzických útoků vůči nim vyjadřoval. Je tak nepochybné, že pod vlivem jím vůči nim po delší časový úsek vykonávaného násilí k realizaci tohoto, i když předem výslovně nekonstatovaného záměru, došlo a na obou poškozených vykonal soulož.
Je vhodné také zmínit, že obviněný tuto svou obhajobu uplatnil již v předchozím řízení a oba soudy se jí v odůvodněních svých rozhodnutí v dostatečné míře zabývaly (viz str. 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, 4 usnesení soudu odvolacího). Ze svědecké výpovědi dcery obviněného M. B. pak vyplývá, že jí obviněný řekl, že znásilnil dvě ženy, které odvlekl na zahrádku (viz č. l. 131). Je tedy patrné, že obviněný si byl právě tohoto trestného činu vůči oběma poškozeným plně vědom.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou opodstatněné, neboť soudy oba činy [pod bodem 1), 2)] správně právně posoudily jako dva trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jichž se obviněný s ohledem na další ve skutku podané okolnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že v řízení předcházejícím mimořádnému opravnému řízení, se soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, kterou spolehlivě provedenými důkazy vyvrátily, a nebyly shledány žádné jiné vady, jichž se obviněný domáhal, zejména vedoucí k odlišnému právnímu hodnocení věci, bylo dovolání obviněného J. B., jako zjevně neopodstatněné, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová