ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1547.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1547/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 4 To 286/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 172/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 1 T 172/2008, byli obvinění A. B. a Z. H. uznáni vinnými, že:
„dne 10. 8. 2008 kolem 18.45 hod. v M., na vlakovém nádraží, v podchodu na nástupiště, za vzájemné součinnosti fyzicky napadli poškozeného M. K., který byl v podnapilém stavu, tak, že ho obž. B. opakovaně udeřil do obličeje a obž. H. ho udeřil zezadu do zátylku, až upadl na zem, tam ho bili a kopali, a poté mu odcizili batoh s řemeslnickým nářadím, čipovými kartami do zaměstnání, brýlemi a cukrovinkami v hodnotě 1.125,- Kč, přičemž mu rozbili brýle, které měl na obličeji, přetrhli stříbrný řetízek a poškodili mobilní telefon, a obž. B. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2003, č.j. 4 T 133/2003-74, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 14. 5. 2005“.
Takto zjištěné jednání obviněného A. B. soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a uložil mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Jednání obviněného Z. H. soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 4 To 286/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Jmenovaný obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. V. M. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl v něm, že soud prvního stupně nezjistil v důsledku špatného postupu a uvážení všechny rozhodné skutečnosti a nevypořádal se v důsledku toho se všemi pro rozhodnutí soudu významnými okolnostmi.
Dovolatel vytkl nalézacímu soudu především to, že nebyl vyslechnut svědek R. M., který byl přítomen při celém incidentu. Navrhoval rovněž výslech policistů z obvodního oddělení, které je umístěno na nádraží v M., neboť tito policisté měli údajně vyhodit poškozeného z obvodního oddělení vzhledem k tomu, že jevil velkou opilost. Dále namítal, že k ublížení na zdraví a s tím možné loupeži mohlo dojít až v průběhu cesty poškozeného do Ch., kde teprve podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Proto navrhoval i výslech policisty z Ch., který přijímal trestní oznámení od poškozeného M. K., to hlavně z důvodu zjištění, zda při podání trestního oznámení nebyly u tohoto poškozeného věci, o kterých uváděl, že mu byly uloupeny v M. na nádraží.
Podle názoru dovolatele rozsudek soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 2 tr. zák. Nikdy mu totiž nebylo prokázáno, že by fyzickým způsobem napadl údajného poškozeného, nebyly u něj ani nalezeny údajně uloupené věci. Vzhledem k tomu, že nebylo řádně postupováno ani při podání trestního oznámení poškozeného v Ch., o čemž svědčí i záznam z jím podaném vysvětlení, domnívá se, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný, a to i ve vztahu ke společně obviněnému Z. H., který byl rovněž uznán vinným tímto trestným činem, ale trest odnětí svobody mu byl uložen ve výši dvou roků a šesti měsíců.
Obviněný dále vytknul odvolacímu soudu, že uvedenou vadu soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv měl uložit soudu prvního stupně, aby provedl výslech svědka R. M. a příslušníků Policie ČR, oddělení umístěného na nádraží v M., kteří bezprostředně po incidentu poškozeného viděli a tudíž se mohli i vyjádřit, zda poškozený byl opravdu oloupen, či zda ještě údajně uloupené věci neměl u sebe.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené usnesení, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání věci, eventuelně, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. (dovolatel měl zřejmě na mysli §265m odst. 1 tr. ř.) sám rozhodl a uložil mu mírnější trest.
Konečně dovolatel předsedkyni senátu Okresního soudu v Mostě „dal na zvážení“, zda by podle §265h odst. 3 tr. ř. neměla navrhnout Nejvyššímu soudu přerušení trestu odnětí svobody, který nyní vykonává, když je prý zcela zřejmé, že trestný čin loupeže nespáchal. Za této situace považuje další výkon trestu za neopodstatněný a měl by být až do rozhodnutí Nejvyššího soudu přerušen.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání obviněného je obsahově naprosto shodné s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými námitkami obviněného se v řízení o řádném opravném prostředku zabýval soud odvolací, který na ně zevrubně reagoval na stranách 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí.
Státní zástupce je proto názoru, že skutečnosti namítané obviněným v jeho podání v žádném směru nekorespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem, neboť směřují výhradně proti (podle jeho mínění neúplným) skutkovým zjištěním.
Poté, co státní zástupce podrobně vymezil, které námitky jsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., upozornil, že v souvislosti se způsobem, jakým obviněný uplatnil své výhrady, je nutné poukázat na skutečnost, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l) (k těmto otázkám odkázal např. na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03).
Státní zástupce proto uzavřel, že obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek], a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah (neúplnost) provedeného dokazování soudy obou stupňů (obviněný soudům zejména vytýkal, že nevyslechly svědka R. M., že neprovedly ani jím navrhovaný výslech policistů obvodního oddělení Policie ČR umístěného na nádraží v M., ani výslech policisty, který v Ch. přijal trestní oznámení od poškozeného) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany.
Z povahy vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jen pro úplnost a s ohledem na to, že obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že „… trest, který mi byl uložen považuji za nepřiměřeně přísný, a to i ve vztahu ke společně obviněnému Z. H., který byl rovněž uznán vinným, ale trest odnětí svobody mu byl uložen ve výši 2 roků a 6 měsíců …“, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.
Ani tato námitka obviněného (uplatněná v rámci shora citovaného dovolacího důvodu) nemůže obstát, neboť zásadně směřuje proti přísnosti uloženého trestu. Takovou námitku však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto (ale ani žádného jiného zákonného důvodu) však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a