ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.175.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 175/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 To 371/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 48/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 T 48/2009, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že jako finanční poradce České pojišťovny, a. s., a pojišťovací zprostředkovatel, s úmyslem neoprávněně se obohatit, poté co dne 18. 9. 2007 uzavřel s manželi L. Č. a P. Č. pojistné smlouvy a dne 3. 6. 2008 mu byly na jeho transferový bankovní účet zaslány dlužné splátky pojistného na obě pojistné smlouvy v celkové výši 45.500,- Kč, v rozporu se Smlouvou o výhradním obchodním zastoupení ze dne 1. 4. 2003, ve znění pozdějších dodatků, převedl z celé inkasované částky pojistného na příslušný účet České pojišťovny, a. s., pouze 21.000,- Kč a zbývající finanční prostředky ve výši 24.500,- Kč si ponechal a následně je převedl na soukromý účet, kde s nimi nakládal podle potřeby, čímž manželům L. Č., a P. Č., bytem S., okres M. B., způsobil škodu ve výši 24.500,- Kč.
Za tento trestný čin byl podle §248 odst. 1 tr. zák. obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Odvolání, které obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku, Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 To 371/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a korespondujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Luboše Hádka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu, který je v části zcela shodný s texty odporu proti trestnímu příkazu a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této věci vydanými, obviněný uvedl, že je nevinný. Nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí shledal především v tom, že bylo rozhodnuto o jeho vině, aniž by soudy důsledně provedly všechny důkazy, zejména jím navrhované proto, aby dosvědčil, že je nevinen. V důsledku tohoto nesprávného postupu soudy rozhodly o jeho vině, ač tato nebyla prokázána. Odvolacímu soudu vytkl, že jím podanému odvolání při jeho projednávání nevěnoval dostatečný čas a skutečnostmi v odvolání uvedenými se nezabýval, v čemž obviněný spatřoval porušení práva na spravedlivý proces. Namítl též extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými s tím, že věc nemohla být posouzena spravedlivě. Podle obviněného nebylo důsledně postupováno na základě pravidla in dubio pro reo. Obviněný v části dovolání rozvedl vlastní interpretaci skutkového stavu, jak ji uváděl i v řádných opravných prostředcích, kde rozvedl celý průběh jednání mezi ním a poškozenými, a to od okamžiku uzavření pojistných smluv dne 18. 9. 2007, až do dne 23. 12. 2008, kdy převedl platby za poškozené na svůj účet, a věc považoval za vyřízenou s tím, že jednal v dobré víře, neboť vše konzultoval s P. Č. a nedomnívá se tak, že by vznikla škoda nebo že by byl vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyhověl v celém rozsahu jeho dovolání, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 To 371/2009, a dále, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 4 T 48/2009, v celém rozsahu, a ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl svým rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu.
Přestože byl opis dovolání obviněného řádně zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, toto do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu své případné písemné vyjádření nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Důležité je uvést i to, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Kromě těchto kritérií požadovaných z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Jak z obsahu podaného dovolání vyplývá, obviněný v něm zejména zdůraznil, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, neboť škodu nezpůsobil. Tyto výhrady vystavěl na své po celé řízení uplatňované obhajobě, že jednal ve snaze poškozeným pomoci a nikoli zpronevěřit peníze. Obviněný v průběhu předchozího řízení, jakož i nyní v řízení o mimořádném opravném prostředku tvrdil, že všechny transakce činil v dobré víře po dohodě s poškozeným P. Č., který byl o všech krocích činěných ze strany obviněného informován, takže nechtěl žádnou škodu způsobit. Brojil proti napadeným rozhodnutím rovněž proto, že nepovažoval za dostatečný rozsah provedeného dokazování a shledával nedostatky v postupu odvolacího soudu před vyhlášením rozhodnutí.
Se zřetelem na shora uvedená kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný v dovolání neuvedl takovou argumentaci, která by byla pod označený dovolací důvod podřaditelná, neboť nezmínil jakékoliv právní námitky, ale omezil se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněný tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, neměly právní charakter. Otázka, jakou dobu odvolací soud projednávání odvolání obviněného v předmětné věci věnoval, event. jak dlouhá byla porada senátu před vyhlášením napadeného rozhodnutí, nejsou skutečností, které by dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovaly.
Když Nejvyšší soud v obsahu podaného dovolání neshledal žádnou námitku, která by dopadala na dovolací důvod obviněným v dovolání uvedený, nebo jiný vymezený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., nemohl věcně podané dovolání přezkoumat. Jestliže obviněný namítal v dovolání extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací, lze zmínit, že takováto výhrada je průlomem do výše uvedených zásad (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).
K této námitce Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o různé listinné důkazy a též o výpovědi svědků, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Na podkladě těchto důkazů vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil, jakož i to, v čem je jeho obhajoba vyvrácena. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jak již bylo uvedeno shora, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení. S obhajobou obviněného se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, že ačkoli obviněný celou dobu vinu popíral, z jeho jednotlivých kroků je zřejmé, že jednal v úmyslu peníze zpronevěřit, když i poté, co se dozvěděl, že smlouva byla reaktivována, a ukončil své působení v pojišťovně, peníze, jak byl povinen, nepřevedl. Ze smlouvy o výhradním obchodním zastoupení uzavřené mezi obviněným a Českou pojišťovnou, a. s., konkrétně z čl. VII. vyplývá, že pojišťovací agent, který inkasoval pojistné, je povinen tyto částky převést na příslušný účet, a to nejpozději do 48 hodin od přijetí inkasované částky (viz č. l. 6). Přestože tedy poškození odeslali dlužné částky na transferový účet obviněného dne 3. 6. 2008, z tohoto nebyly převedeny na účet České pojišťovny, a. s., ale naopak částka ve výši 24.500,- Kč byla připsána v měsíci srpnu 2008 na soukromý účet obviněného (viz č. l. 94) u Raiffeisenbank, a. s. Je rovněž nutné připomenout, že svědek P. B. (agent pojišťovny) při výpovědi u hlavního líčení dostatečně srozumitelně a jasně uvedl, že poté, co bylo zjištěno, že obviněný přijal peníze a nepřevedl je na účet České pojišťovny, a. s., obviněného několikrát kontaktoval s požadavkem, aby své povinnosti dostál. Přestože dovolatel přislíbil, že tak učiní a poslal jim i potvrzení o tom, že se tak stalo, bylo zjištěno, že je mylně informoval, protože tak neučinil, a to až do dne 23. 12. 2008 (viz č. l. 123).
Ze všech těchto skutečností plyne, že obviněný peníze inkasované od pojistitelů včas a řádně, jak byl povinen učinit do 48 hodin, na účet České pojišťovně nepřevedl. Peníze nezaslal ani později i přesto, že byl opakovaně agentem upomínán. Jestliže obviněný uvedenou částku uhradil dne 23. 12. 2008, stalo se tak jednak více jak šest měsíců poté, co tyto částky od pojistitele na transferový účet obdržel, a sedm dní poté, co Police České republiky zahájila úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. Kromě těchto skutečností, které svědčí pro správnost závěrů soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., je vhodné upozornit i na to, že obviněný nebyl oprávněn z transferového účtu zasílat finanční prostředky na jakýkoli další účet, který nebyl specifikován. Tím, že si obviněný částku 24.500,- Kč z účtu, který byl jeho transferovým účtem, převedl na svůj osobní účet, porušil i tuto striktně stanovenou povinnost, ač věděl, že tak činit nesmí.
Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci provedeného dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významné okolnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačující a soudy nepochybily, pokud dalším důkazním návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověly.
Na základě všech těchto shora uvedených skutečností a toho, že oba soudy všem obdobným již dříve obviněným vzneseným námitkám věnovaly ve svých rozhodnutích dostatek pozornosti, Nejvyšší soud shledal, že v daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a právními závěry na straně druhé a skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. byla jak z objektivní tak i subjektivní stránky na podkladě zjištěného skutkového stavu naplněna.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová