ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.197.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 197/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného D. F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 10 To 278/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 187/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 10 T 187/2008, byl obviněný D. F. uznán vinným jednak pod bodem I. (1-54) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a jednak pod bodem II. - IV. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí, jež jsou ve výroku konkretizovány a rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. P.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění D. F. i M. P. odvolání, o kterých Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 10 To 278/2009, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání obviněného D. F. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a podle §259 odst. 3 tr. ř. ho při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. II. odvolání obviněného M. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće podal obviněný D. F. proti shora uvedenému rozsudku dovolání. Opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil výhradně proti trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., který spáchal útoky popsanými pod body II. – IV. rozsudku soudu prvního stupně. K této části výroku o vině obviněný především vytkl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se uvedených útoků dopustil. Ke skutku pod bodem II. namítl, že jediný důkaz, z něhož bylo vycházeno, je svědecká výpověď J. S., která je v příkrém rozporu s ostatními důkazy. Zdůraznil, že poškozený J. R. při každé ze svých výpovědí uváděl diametrálně odlišné údaje, které při jejich logickém výkladu nedávají dostatečný závěr o tom, jak k činu došlo. Podle obviněného měla být věrohodnost poškozeného J. R. hodnocena i v kontextu jeho měněných výpovědí a toho, zda také neuvedl něco jiného i svědku J. S. Přestože tento svědek uváděl, že mu poškozený měl říci, že zná osoby, jež mu měly vyhrožovat, soudy se nepokusily totožnost těchto osob zjistit. Při ctění zásady „in dubio pro reo“, nemohl být tento skutek posouzen jako trestný čin vydírání, protože obviněný nenaplnil jeho skutkovou podstatu.
Z činu pod bodem III. podle obviněného neplyne, že by poškozený T. T. měl být k něčemu nucen obviněným, a pokud v průběhu řízení bylo zjištěno, že rodiče poškozeného již o tom, že se v drogovém prostředí pohybuje, věděli, nebyla tato informace schopna poškozeného donutit, aby něco konal. I z tohoto faktu je zřejmé, že skutek, jak je popsán ve výroku, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání, tak jak jej nesprávně vyhodnotily soudy obou stupňů.
Ve vztahu k bodu IV. obviněný uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se aktivně trestného jednání nezúčastnil krom toho, že byl na místě samotném přítomen. Nedával najevo, že by spoluobviněný M. P. měl za něj vymáhat nějaký dluh. Jak z dokazování vyplynulo, poškozený T. T. a spoluobviněný M. P. mezi sebou měli z dřívější doby neshody, které mohly být řešeny osobní konfrontací. Pokud měl být údajný útok ze strany spoluobviněného veden zbraní (obuškem), jde o skutečnost, kterou tvrdil toliko poškozený, když svědkyně, jeho přítelkyně původně tvrdila, že útočník použil nůž. Tato okolnost snižuje věrohodnost výpovědi uvedené svědkyně, na níž soud prvního stupně postavil svůj odsuzující výrok. Z tohoto je zřejmé, že obviněný svou pouhou přítomností se nemohl dopustit jednání, jež by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
V závěru dovolání obviněný, s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 10 To 278/2009 a i vadné řízení jemu předcházející, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která poté, co shrnula průběh trestního řízení a námitky vyjádřené obviněným v dovolání uvedla, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty, v nichž obviněný zpochybňuje pravdivost a věrohodnost výpovědí svědka J. R. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, nemůže být považován za žádný dovolací důvod. Ztotožnila se ohledně viny obviněného se závěry soudů obou stupňů, a zejména zmínila jednání popsaná pod body III. a IV. vykazující všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, jímž byl dovolatel uznán vinným. Za jedinou právní námitku, kterou obviněný v dovolání relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatnil, považovala ve vztahu k bodu IV. výtku, že ze strany obviněného nezazněla žádná výhrůžka, resp. že on sám poškozeného k ničemu nenutil. Státní zástupkyně v této souvislosti shledala, že obviněný svou přítomností na místě činu zesílil účinek výhrůžek násilím, které pronášel spolupachatel M. P., a to především proto, že obviněný D. F. již v minulosti sám poškozenému T. T. vyhrožoval, a peníze, které měly být vymoženy, měly být vymáhány pro něj, neboť dluh měl vzniknout z neuhrazení marihuany, kterou poškozenému prodával. Dále se vyjádřila k ochrannému léčení, které se však projednávané věci netýkalo a výhrady proti němu byly milně do obsahu tohoto dovolání zahrnuty, jak ohledně této okolnosti před věcným projednáním předmětného dovolání Nejvyšší soud objasnil. Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud za splnění podmínek, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a §265e odst. 1, 2 tr. ř.], posuzoval též otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání zaměřil výhradně proti části rozsudku, v níž byl uznán vinným pod body II. - IV. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., je vhodné nejprve uvést, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil tak, že
pod bodem II. dne 7. 3. 2008 kolem 12.30 až 13.00 hod. v K. n. O. u podchodu železniční tratě za SOU chladírenským společně s dalšími třemi neustanovenými osobami požadoval na poškozeném J. R., uhrazení částky 15.000,- Kč představující dluh za předchozí nezaplacené odběry marihuany s tím, že nepřinese-li mu tento obnos, může se bát o život, přičemž obavu měla daná situace reálně navozovat, neboť poškozený měl vidět nejméně u dvou osob v ruce zbraň,
v bodě III. v přesně nezjištěné době od poloviny roku 2006 v Č., okres R. n. K., nejméně ve společnosti D. K., a O. K., postáváním před domem rodičů poškozeného, příp. výkřiky o nutnosti zaplacení dluhu spojenými s velmi citlivými informacemi pro rodiče poškozeného, naléhali na T. T., aby zaplatil 7.000,- Kč, částka měla představovat úroky z dříve včas nezaplacených peněz za odběr marihuany, v případě osobního setkání s poškozeným odmítali jeho nevoli úroky zaplatit, a proto poškozený pod tlakem obviněného vybral bez vědomí matky z její platební karty nejméně 6.000,- Kč ve snaze odvrátit informovanost rodičů o drogovém prostředí a vlastních kontaktech v něm, s cílem dosáhnout však celé požadované částky (včetně úroků), ho dále v lednu 2007 přiměli k nastoupení do vozu, odjeli do lesa u Č., kde mu pohrozili přivázáním ke stromu a zanecháním bez pomoci, pokud nepodepíše již obviněným připravený dlužní úpis, a poškozený v tísni vyhověl,
pod bodem IV. obviněný D. F. se spoluobviněným M. P. v přesně nezjištěné době na podzim roku 2007 v září, či na přelomu měsíců září, říjen, v T. n. O. v ulici N. B., před domem, okres R. n. K., žádal obviněný D. F. ve společnosti spoluobviněného M. P., po poškozeném T. T. opakovaně dlužné peníze, což poškozený odmítal s tím, že už vše zaplatil, obviněný M. P. při následujících slovech, že „pokoj mít nebude“, že peníze z něj „vymlátěj“, vytáhl z pouzdra u opasku teleskopický obušek, na což poškozený reagoval útěkem do domu.
Obviněný D. F. své výhrady zaměřil proti takto uvedeným dílčím útokům s argumentem, že tyto nespáchal a neexistuje dostatečné množství důkazů, které by jeho vinu ohledně každého z nich bez pochybností prokazovalo. Soudům v těchto souvislostech vytkl, že pečlivě výpovědi svědků nehodnotily. Tyto výhrady se týkají zejména rozporů v provedeném dokazování, když s odkazem na ně obviněný namítá porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud shledal, že tyto argumenty nelze pod označený dovolací důvod podřadit, protože obviněný jimi nevytýkal právní vady, ale toliko jimi brojil proti učiněným skutkovým zjištěním. Z tohoto důvodu na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával, protože výhrady zaměřené proti skutkovému stavu nejsou v souladu se žádným dovolacím důvodem vymezeným v §265b tr. ř.
Nad rámec těchto námitek však považuje Nejvyšší soud jen pro úplnost za vhodné uvést, že soudy obou stupňů se pečlivě věnovaly otázkám spojeným s objasněním viny obviněného u všech jednotlivých dílčích útoků vymezeným v bodech II. – IV. a provedly dokazování v potřebném a nezbytné rozsahu tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zejména soud prvního stupně se na straně 12 - 19 vypořádal s otázkou věrohodnosti svědků, o něž zejména opřel své rozhodnutí o vině obviněného D. F., a reagoval tak přiměřeně i na již dříve obviněným ve stejném duchu uplatněnou obhajobu. Pro úplnost lze dodat, že rozpory ve výpovědích svědků, které obviněný namítal, byly soudem prvního stupně brány na zřetel, soud se k nim nejen vyslovil, ale i s ohledem na ně výsledek svého závěru vycházející ze zhodnocení provedených důkazů upravil. Nejvyšší soud se zřetelem na veškerou činnost obviněného, tedy i tu, která nebyla dovoláním napadána, avšak soudy nižších stupňů pro ni obviněného pod bodem I. uznaly vinným, považuje skutkový děj dovoláním vytknutý za náležitě objasněný. Přesvědčivost o správnosti skutkových zjištění vychází z postupu provedeného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a z toho, že byly při hodnocení všech provedených důkazů brány na zřetel rozhodné skutečnosti, a to jak ty, které obviněnému svědčily ku prospěchu, tak i ty, jež byly v jeho neprospěch. Nejvyšší soud z těchto důvodů žádné nedostatky ve způsobu, jakým byly skutkové okolnosti posouzeny, neshledal.
Za jedinou výhradu, kterou obviněný relevantně učinil v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné považovat námitku, že z jeho činu nevyplývá, že by naplnil znaky uvedeného trestného činu, protože se jej aktivně nezúčastnil, ale pouze byl na místě přítomen. Touto výtkou obviněný zpochybňoval, že vlastním konkrétním jednáním naplnil znak, že jiného „nutil“ k tomu, aby něco konal, když toto jednání činil jiný spolupachatel.
Se zřetelem na tuto výhradu lze uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., se ho dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí, nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, pokud takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami nebo se zbraní. Z uvedeného je patrné, že vydírání směřuje k tomu, aby jiný něco konal, což obvykle bývá vydání peněžní částky nebo jiné věci, nebo aby donucovaná osoba opomenula něco, co by jinak učinila, tzn., aby se zdržela určitého konání, anebo aby od obviněného strpěla určité konání. Prostředkem k takovému jednání slouží násilí, pohrůžka násilím nebo pohrůžka jiné těžké újmy.
Pohrůžkou násilí, o kterou se v projednávaném případě jedná, se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být konáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.
S ohledem na skutkové vyjádření činu v bodě IV. i na to, jak je uvedeno v tzv. právní větě, je zřejmé, že trestné jednání obviněného a jeho spolupachatele směřovalo k tomu, aby poškozený T. T. vydal dlužné peníze, tedy aby podle vůle obviněných konal. K vydání dlužného plnění byl poškozený donucen tím, že mu bylo vyhrožováno způsobením násilí, a to za použití obušku jako zbraně.
Podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. je tento čin spáchán se zbraní, nejen tehdy, když pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašení pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (viz rozhodnutí č. 25/1983-II-Sb. rozh. tr.).
Jak z podaného dovolání plyne, obviněný brojil proti tomu, že tyto znaky trestného činu vydírání sám naplnil, když, jak bylo skutkově prokázáno, poškozeného zbraní nenutil a činil to toliko spoluobviněný M. P.
K tomu je vhodné uvést, že jak z popsaných skutkových zjištění, tak i z právní věty vyplývá, že obviněný D. F. se tohoto činu pod bodem IV. dopustil společným jednáním, tj. za splnění podmínek spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., o něž jde, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. V takovém případě odpovídá každá z těchto osob, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Podle popisu nejen projednávaného skutku, ale též i v kontextu s činy pod bodem II. a III., který určuje širší souvislosti, jimiž byl obviněný D. F. i k činu pod bodem IV. motivován, je patrný zejména jeho úmysl vymoci od poškozeného T. T. neuhrazené finanční prostředky, jež mu obviněný jako drogový dealer poskytl. Ve skutku je proto uvedeno, že obviněný od poškozeného uvedené peníze žádal a činil tak ve společnosti spolupachatele M. P. Na tyto výzvy dovolatele spoluobviněný M. P., který měl v pouzdře u pasu teleskopický obušek, tento vytáhl při současně pronášených slovních výhrůžkách. Uvedený sled událostí svědčí o vzájemné součinnosti obou spolupachatelů a též o jejich společném úmyslu za použití zbraně pohrůžkou násilí poškozeného donutit k vydání dlužné částky. Není totiž pochyb o tom, že každý ze spolupachatelů si byl plně vědom možnosti, že jednání jeho i druhého z pachatelů směřuje ke spáchání trestného činu vydírání společnou činností, u níž zákon nevyžaduje, aby byla u všech spolupachatelů rovnocenná, ale stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem (srov. rozh. č. 3371/1929 Sb. rozh. tr.).
Jak se podává nejenom ve skutkových zjištěních, ale i z příslušných částí odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy navíc dovodily, že oba spolupachatelé jednali společně proto, aby zesílili účinek svých hrozeb, neboť spoluobviněný M. P. vůči poškozenému žádný dluh neměl. Soudy obou stupňů ze všech uvedených skutečností správně shledaly, že zjištěné jednání svědčí o tom, že oba spolupachatelé si byli vědomi toho, za jakým účelem poškozenému vyhrožují, i jaké prostředky přitom používají, a že takto zvyšují účinek jimi pronesených hrozeb. Tento závěr vylučuje obhajobu obviněného, že byl pouze v roli pozorovatele, který s jednáním spoluobviněného neměl nic společného.
Na základě rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že není pochyb o tom, že obviněný D. F. v bodech II. – IV. spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. P.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí v dovolání vytýkanými vadami netrpí a soudy obou stupňů se se všemi rozhodnými otázkami v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře vypořádaly. Dovolání obviněného ze všech rozvedených důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová