ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.238.2010.2
sp. zn. 8 Tdo 238/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 4/2007, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 To 4/2009, část týkající se obviněného J. Š., jímž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného ve vztahu k výroku o vině v bodě 3. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 3 T 4/2007, a ve výroku o trestu tomuto obviněnému uloženému.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují též další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 3 T 4/2007, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod bodem 1a) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pod bodem 3) návodem k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a návodem k trestnému činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
1a) společně se spoluobviněným J. Š. dne 14. 2. 2005 kolem 10.30 hodin v P., okres N., K., po vzájemné dohodě a rozdělení jednotlivých úkolů, vešli J. Š. a J. Š. maskováni kuklami a ozbrojeni krátkými zbraněmi do pobočky Komerční banky, a. s., kde si pod pohrůžkou použití uvedených zbraní vynutili po zaměstnankyních V. T. a A. Ž. vstup za přepážku a vydání finanční hotovosti ve výši 1.244.000,- Kč, načež místo opustili a v pozdější době si takto získané finanční prostředky rozdělili mezi sebou,
3) společně s obviněnými O. P. a J. D. se v rámci organizované skupiny pachatelů podíleli na přípravě, koordinaci a páchání násilné zvlášť závažné trestné činnosti, prováděné ve většině případů za použití střelných zbraní, spojené s fyzickým násilím na poškozených osobách a zaměřené na získání finančních prostředků, které si následně v rámci skupiny rozdělovali, kdy takto dne 6. 6. 2006 v době kolem 22.00 hodin v H. K., v ulici N., poté, co J. Š. vytipoval objekt a poskytl nezbytné informace ke spáchání trestného činu, vnikli J. D. a O. P., maskováni kuklami, do rodinného domu, kde fyzicky napadli majitele domu Ing. V. K. tím, že jej zaklekli v posteli, přiložili mu ke krku pistoli, svázali mu ruce páskou a následně jej pod pohrůžkou uvedené zbraně donutili otevřít trezor, odkud odcizili cca 14.000,- SK (podle opisu kurzovního lístku ČNB platného 6. 6. 2006, 100,- SK 74,914 Kč), tedy 10.487,96 Kč, nezjištěné množství polských zlotých, blíže nezjištěné množství drobných mincí cizích měn a sbírku starých mincí v nezjištěném množství a hodnotě, dále jej odvlekli do garáže domu, kde jej pod pohrůžkou použití zbraně – prostřelení kolena nutili k otevření dalšího trezoru, k čemuž však nedošlo, následně jej fyzicky několika kopy do hlavy a nohou napadl J. D. a O. P. mu vystřelil u hlavy z pistole, poté jej odtáhli na WC v přízemí, kde jej uzamkli, prohledali dům, rozházeli obsah skříní a zásuvek a místo opustili, kdy svým jednáním poškozenému způsobili drobné oděrky na horní části krku a zhmoždění pravého malíku nohy, když se poškozený Ing. V. K. nenechal ošetřit lékařem a pracovní neschopnost u něho nenastala.
Za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy návodu k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a návodu k trestnému činu poškozování cizí věci podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §257 odst. 1 tr. zák. a návodu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 2 To 3/2008, byl obviněný J. Š. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 2 To 3/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. D., O. P., J. P. a J. Š., a též o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. Š., O. P., J. P. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 To 4/2009, tak, že k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného J. D. ve výroku o vině pod bodem 1b) a ve výroku o trestu, ohledně obviněného J. P. ve výroku o vině pod bodem 1c) a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o vině a trestech těchto dvou obviněných rozhodl. Odvolání obviněných J. Š., O. P., J. P. a státní zástupkyně, pokud se týkalo obviněného J. Š., podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto naposledy uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze obviněný J. Š. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Martiny Klvaňové napadl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním. Nesprávné právní posouzení skutku, kterého se dovolával, shledal v tom, že soudy obou stupňů při svém rozhodnutí o vině skutkem v bodě 1a) neprovedly žádné důkazy o tom, jakou zbraň měl dovolatel v bance použít. Pokud soud neměl prokázáno, jaká zbraň byla při činu užita, jak byla těžká nebo zda se nejednalo o atrapu, stále existují pochybnosti o tomto skutkovém zjištění, a byl proto povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Znalecký posudek byl zpracován s ohledem na tvrzení obviněného J. Š., že měl mít obviněný u sebe perkuzní zbraň, a soudy obou stupňů tomuto tvrzení uvěřily, aniž by se dále této otázce věnovaly, a to přesto, že když byly v bance použity perkuzní zbraně, pak by se spoluobviněným nemohl být v bance dovolatel. Soudy, přestože zdravotní stav obviněného nezpochybňovaly, v rozporu s tím usoudily, že se tohoto činu obviněný dopustil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) obviněný namítal, že podle zjištěného skutkového stavu nebylo jednání obviněného O. P. ani J. D. na místě činu plánovité a koordinované, neboť spoluobviněný J. D. uvedl, že žádný plánek neviděl a k činu byl zkontaktován obviněným O. P.. Z uvedeného důvodu tohoto spoluobviněného nelze započítávat do skupiny, jako potřebnou osobu, pro to, aby mohla být trestná činnost posouzena jako jednání organizované skupiny, která musí mít alespoň tři trestně odpovědné osoby a v rámci ní musí být provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení tak, že činnost se pak vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Pokud by vše bylo obviněným naplánováno, pak by se v době spáchání trestného činu v domě poškozený nenalézal. Podle skutkových zjištění však bylo prokázáno, že spoluobvinění byli na čin připraveni tak, že měli kukly, zbraně, lepící pásku, ale nic, čím by trezor otevřeli, na rozdíl od toho, co jim měl říct dovolatel ohledně toho, že v domě nikdo nebude. Sami se připravili na to, že v domě bude někdo, kdo jim trezor otevře. Pokud soud vycházel z toho, že tip ze strany obviněného existoval, pak ovšem jednání spoluobviněných naplnilo znaky závažnějšího trestného činu, než na který se vztahoval údajný tip. V rozporu s jím poskytnutými informacemi se totiž v domě nacházel svědek V. K. Nelze proto dospět k závěru o naplnění znaků účastenství formou návodu, neboť návodce je obecně odpovědný za čin, k němuž naváděl, a forma účastenství musí naplňovat všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, k němuž měla směřovat, což v daném případě nelze dovodit. V závěrečném návrhu proto požadoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve předeslal, že takto podané dovolání postrádá jednu z esenciálních náležitostí, a sice vyjádření toho, čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu (§265f odst. 1 tr. ř.), a pokud by uvedený nedostatek nebyl napraven, muselo by být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolateli však nepřisvědčil ani z věcného hlediska, když v dovolání opakoval argumentaci, kterou uváděl již dříve na svou obhajobu a je obsažena rovněž v jeho odvolání, jímž se dostatečně zabýval soud druhého stupně a se vznesenými námitkami se náležitě vyrovnal. Výhrada týkající se povahy zbraně, kterou užil obviněný v rámci skutku popsaného v bodě 1a) výroku o vině, je výhradou směřující do oblasti skutkových zjištění. U skutku pod bodem 3) podle státního zástupce návod nepochybně směřoval k tomu, aby obvinění O. P. a J. D. násilím vnikli do obydlí poškozeného V. K. a tam jednali za užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak odpovídá i způsobu provádění další trestné činnosti těchto obviněných popsané v bodech 4a, 4b a 5 výroku o vině. U návodce se nevyžaduje, aby při vyvolání rozhodnutí jiné osoby spáchat trestný čin přesně specifikoval všechny okolnosti budoucího deliktu, nýbrž postačuje návodné jednání v obecnější rovině, pokud zahrnuje základní znaky budoucího trestného činu. Za exces pachatele by návodce odpovědnost nenesl pouze v tom případě, kdy by se pachatel od návodu zcela odchýlil mimo rámec návodu ze strany účastníka. K tomu v daném případě nedošlo, nehledě na skutečnost, že při komparaci skutkové a právní věty výroku o vině v bodě 3) nelze tvrdit, že by popis skutkových okolností ve skutkové větě a vymezení znaků skutkové podstaty předmětného účastenství na trestné činnosti jiných pachatelů byly v rozporu. Z těchto shora rozvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že pokud šlo o formální nedostatek obsahu podaného dovolání, jak bylo na soud doručeno dne 20. 7. 2009, v chybějícím závěrečném návrhu, obhájkyně obviněného na výzvu soudu prvního stupně, byť se zpožděním, tuto nezbytnou náležitost doplnila. Nejvyšší soud skutečnost, že tak učinila po uplynutí lhůty, kterou ji pro toto doplnění stanovil soud prvního stupně, nepovažoval za natolik podstatnou vadu, aby jen s ohledem na ni nemohl věcně dovolání projednat, a proto zmeškání stanovené lhůty, v daném případě prominul.
Když poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. h) tr. ř., bylo podáno osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal dále, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvody, pro které lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musejí spočívat v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž vytýkat ve vztahu ke zjištěnému skutku výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Proto nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Je též nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud se zřetelem na tato obecná kriteria posuzoval obsah dovolání obviněného a shledal, že výhradami proti činu pod bodem 1a) stanovené podmínky nesplnil. Obviněný v této souvislosti brojil proti tomu, že byl uvedeným skutkem uznán vinným, a jeho zásadní námitkou bylo to, že tento čin nespáchal, protože v bance vůbec nebyl, a že soud k prokázání této skutečnosti neprovedl všechny potřebné důkazy, a pokud všechny skutečnosti neobjasnil a ohledně této okolnosti zůstaly pochybnosti, měl rozhodnout v jeho prospěch.
Tyto výhrady, jak je z nich patrné, se nikterak netýkají právních otázek, ale obviněný jimi brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť zpochybňoval to, že to byl on, kdo se činu dopustil. Takto vytýkané nedostatky nespadají pod obviněným označený dovolací důvod, ale ani pod jiný z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezených, a proto Nejvyšší soud nebyl povinen tuto okolnost meritorně přezkoumávat.
I přesto, že obviněný svou argumentaci opřel o skutečnosti, na které žádný dovolací důvod nedopadá, Nejvyšší soud jen pro úplnost považuje za vhodné zmínit, že soudy obou stupňů vytýkanou skutečnost dostatečně objasnily. Při prokazování toho, že při předmětném přepadení banky byl spolu s obviněným J. Š., který se k jednání doznal, přítomen i dovolatel, vycházely soudy především z výpovědi spoluobviněného a z výpovědí J. D. a J. P., kteří potvrdili, že byli obviněným seznámeni s myšlenkou provést loupežné přepadení, kterého se podle plánu obviněného měli také účastnit, k čemuž nakonec nedošlo. Vlastní přepadení provedli J. Š. a J. Š., o čemž svědčí i záznam z kamer umístěných v interiéru banky (č. l. 559-585). S námitkou, že jeho zdravotní stav by mu nedovolal držet v pravé ruce zbraň, jak je vidět na záznamech, se soudy obou stupňů již vypořádaly, když především soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 14 uvedl, že celé přepadení trvalo dvě minuty a na přítomné pracovnice mířil především obviněný J. Š., přestože dovolatel měl v ruce také zbraň, způsob, jakým ji držel, mu umožňoval mít zbraň v ruce, i přes jeho zranění. Vzhledem k tomu, že takto učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, Nejvyšší soud shledal, že soudy měly pro závěr, že obviněný je pachatelem uvedeného činu, dostatek důkazů, z nichž uvedený závěr logicky vyplynul, a proto správně obviněného v bodě 1a) uznaly uvedeným trestným činem vinným.
Na označený dovolací důvod dopadá výhrada obviněného směřující proti správnosti použité právní kvalifikace návodu k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. u skutku v bodě 3). Tyto námitky mají právní povahu, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolací soud, když neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, mohl ve vztahu k nim ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Pakliže bylo jednání obviněného v bodě 3) kvalifikováno jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., je nutné zmínit, že uvedeného trestného činu loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tento čin spáchá jako člen organizované skupiny.
Zdůraznit je však potřebné, že ve smyslu §10 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, a) kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnuje, b) jiného navede ke spáchání trestného činu a nebo c) jinému poskytne pomoc ke spáchání trestného činu. Účastenství je založeno na zásadě akcesority, což v obecné rovině znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele.
Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nedopomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty, přičemž může jít i o úmysl nepřímý.
K účastenství ve formě návodu, o který se v projednávané věci jedná, je vhodné uvést, že návodce jiného úmyslně uvede ke spáchání konkrétního trestného činu, tj. že v něm vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být v jakékoli podobě, např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení, žádost atd. (srov. rozhodnutí č. 365/1942-III. Sb. rozh. tr.).
Návod se musí vztahovat na individuelně určitý čin, návodce musí mít určitou představu o činu, který má být proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou trestní skutkovou podstatu a odpovídá jen za výsledek, který zamýšlel (srov. rozhodnutí č. 3812/1929 Sb. rozh. tr.). Proto je návodce odpovědný jen za čin, k němuž naváděl, což plyne z obligatorní náležitosti, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
Pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a pachatel spáchal trestný čin jiné závažnosti, než k jakému účastenství směřovalo, bude záležet na tom, zda hlavní pachatel spáchal čin méně závažný, než ke kterému směřoval návod účastníka. Takový návodce nebude trestný za účastenství ve smyslu §10 tr. zák., ale u zvlášť závažného trestného činu by se jednalo jen o přípravu podle §7 tr. zák., k těžšímu trestnému činu, k němuž některá forma účastenství směřovala, jinak bude trestný za účastenství na takovém trestném činu hlavního pachatele, k němuž skutečně došlo. Pokud však exces pachatele vedl ke spáchání těžšího trestného činu, pak situace bude rozdílná, přičemž odpovědnost účastníka se nemění a účastník bude odpovědný pouze za čin, k němuž hlavního pachatele naváděl.
Když Nejvyšší soud přezkoumal s ohledem na uvedené námitky obviněného zaměřené proti skutku pod bodem 3), právní závěr, jenž učinil odvolací soud a posoudil ho s obsahem spisu, shledal, že odvolací soud uvedeným kriteriím nedostál, a pochybil, jestliže návod obviněného kvalifikoval podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., tedy k tomu, aby hlavní pachatelé proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, protože výsledky provedeného dokazování pro takový právní závěr nesvědčí.
Jak z obsahu napadených rozhodnutí plyne, soudy dostatečně pečlivě nezkoumaly z hledisek shora rozvedených okolnosti, za nichž ke spáchání činu pod bodem 3) došlo. Krajský soud svůj závěr o vině řešil ve vztahu k jiným otázkám, avšak naznačenou problematikou se dostatečně nezabýval (viz č. l. 16, 17 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud na straně 15 jen velmi stručně uvedl, že závěr nalézacího soudu činnost obviněného J. Š. jako tipaře trestné činnosti spáchané hlavními pachateli shledal správným, a poukázal na to, že pro opodstatněnost takového závěru soud prvního stupně vycházel z výpovědi spoluobviněných O. P. a J. D.
Závěru o tom, že užitá právní kvalifikace má oporu ve výpovědi těchto spoluobviněných však právě na obsah výpovědí těchto hlavních pachatelů nemůže přisvědčit. Obviněný O. P. u hlavního líčení (č. l. 1956-1959), vypovídal ve shodě s tím, co sdělil v přípravném řízení (viz č. l. 381-384), kde okolnosti ve vztahu k činu pod bodem 3) popsal tak, že „Š.vytipoval objekt, byl to rodinný dům rodičů jeho přítelkyně… ten nám ukázal. Vzal nás autem, jeli jsme s ním a on říkal, kam máme jet…. Dal nám plánek, kde bylo podrobně popsáno, jak to v tom baráku vypadá. Nakreslil a ukázal nám, kudy tam máme vniknout. Poté nám řekl, kdy bychom měli do uvedeného objektu vniknout, že zajistí, aby tam nikdo nebyl a že budou dveře otevřeny….Š. řekl, kdy se má věc uskutečnit. Byli jsme domluveni na určitém datu. Pistole jsme měli stále u sebe…..přelezli jsme plot, dostali se na zahradu, vnikli hlavními vchodovými dveřmi, které byly otevřeny do domu. V domě podle domluvy nikdo neměl být, ale byl tam majitel. Ten nás viděl, měli jsme kukly, v rukou pistole… majitele jme svázali …a odvedli do přízemí, kde měl být, jak nám Š. namaloval, trezor. Byl uzamčen, majitele jsme donutili, aby ho otevřel…“.
K této skutečnosti se obviněný O. P. vyjádřil ještě u souvislosti s jiným činem, když ve výpovědi v přípravném řízení na č. l. 395, popsal, že, „když přepadli pana K., který v domě neměl být…“.
Obviněný J. D. u hlavního líčení (č. l. 1932) uvedl ve shodě s tím, jak vypovídal v přípravném řízení (č. l. 341), že O. P. říkal, „že má vytipovaný nějaký objekt člověka, který vydělává ukrutný peníze, a aby je nemusel zdanit, má je doma v trezoru…… a prostě že jednou pro ty peníze dojdeme. Tak jsem si vzal plynovou pistoli…šli jsme do toho domu a tam zahlédli pána v posteli. To byl šok. Ten člověk tam neměl být. Pro mě to bylo něco hrozného….“. V přípravném řízení tuto informaci uvedl tak, že „nepřekvapilo mě, že bylo otevřeno, O. totiž před tím tvrdil, že vše bude zařízeno. Najednou O. řekl, že nahoře někdo je. Chtěl jsem jít do hajzlu, ale O. řekl, že to doděláme. Šli jsme tedy nahoru a tam byl chlap v trenkách….“.
Všechny takto zjištěné skutečnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný J. Š. dal jmenovaným hlavním pachatelům přesné instrukce k tomu, jak mají v domě majitele V. K. postupovat s tím, že zajistí, aby se vniknutí do domu stalo za situace, kdy v domě nebudou žádné osoby. Stanovil den a zajistil, že byly též otevřené dveře, jimiž pachatelé do domu vnikli. Návod směřoval k tomu, aby zde odcizili peníze, jejichž umístění na základě plánku určil. Ze všech těchto skutečností vyplývá závěr, že obviněný J. Š. pachatele instruoval k tomu, aby zde odcizili po neoprávněném vniknutí do domu finanční hotovost. Z žádného z uvedených důkazů však nelze dovodit, že by instrukce obviněného v podobě návodu na spáchání tohoto činu směřovala k násilí vůči osobám, protože podle dohody, se v domě neměl nikdo nacházet. To, že si pro tento případ pachatelé vzali zbraně, které měli u sebe, a kukly, byla jejich vlastní aktivita, nikterak podpořená návodem obviněného J. Š.
Nejvyšší soud tak na základě těchto již zjištěných skutečností shledal, že když návod obviněného J. Š. nesměřoval k tomu, aby se obvinění dopustili násilí či pohrůžky násilí na jiném, jak je znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale spoluobviněné naváděl toliko k odcizení finanční hotovosti po neoprávněném vniknutí do domu, jeho návod směřoval k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, event. 2, 3 písm. a) tr. zák. a k porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák.. Z tohoto důvodu nemůže nést trestní odpovědnost za uvedený těžší trestný čin loupeže, jehož se pachatelé dopustili v rámci excesu s jím podanými instrukcemi. I oni sami byli překvapení tím, že se majitel v době jejich činu v domě nacházel. Pokud i za této situace z vlastního rozhodnutí, mimo to, k čemu byli obviněným J. Š. navedeni, vykonali na majiteli domu násilí, aby získali finanční prostředky, pro které si šli, nejednali již v souladu s návodem obviněného. Ve vztahu k této skutečnosti se zřetelem na obsah výpovědí obviněných přitom nelze dovodit ani nepřímý úmysl, protože s ohledem na to, že obviněný měl zajistit, že v domě nikdo nebude, nemohli být s takovou okolností ani srozuměni [§4 písm. b) tr. zák].
S ohledem na tyto skutečnost Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud za této důkazní situace čin pod bodem 3) posoudily jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Z tohoto důvodu nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 To 4/2009, zrušil část týkající se obviněného J. Š., jímž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného ve vztahu k výroku o vině v bodě 3). rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 3 T 4/2007, a ve výroku o trestu tomuto obviněnému uloženému. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na odvolacím soudu, jemuž se tato věc vrací, bude, aby o této právní otázce, u níž se v souzeném stadiu řízení nenabízí doplnění dokazování, avšak nelze vyloučit, že se taková možnost naskytne později, na podkladě již provedených důkazů podle shora vysloveného názoru Nejvyššího soudu, jímž je vázán, rozhodl.
Ve vztahu k dalším námitkám, které obviněný též ve vztahu k tomuto činu uplatnil, a to zejména se zaměřím na to, že nebyly v daném případě naplněny znaky organizované skupiny, Nejvyšší soud vady neshledal. Protože v této souvislosti nebyly zjištěny nedostatky nebo vady, jichž se obviněný dovolával, lze jen ve stručnosti připomenout, že v případě uvedeného znaku (srov. ustanovení §34 písm. h tr. zák.) jde o společnou činnost, která je vymezena vyšší formou spolupráce v rámci organizované skupiny, za niž je považováno sdružení více osob (podle soudní praxe musí jít o sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku tohoto vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnosti pro společnost. Nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny, neboť postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II, 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska těchto skutečností, které již v napadených rozhodnutí oba soudy dostatečně zvážily, není s ohledem na zjištěná skutková zjištění pochyb o tom, že obviněný J. Š. v bodě 3) jednal v návaznosti na činnost ostatních pachatelů podílejících se na projednávané trestné činnosti, a to v postavení návodce, což byla jeho role v rámci především jím uvedeným způsobem koordinované a plánované činnosti. Vlastního provedení činu se dopouštěli další pachatelé. Šlo o organizovanou skupinu, která se nejenom v tomto případě, ale i ve všech dalších, jak bylo v této trestní věci i u jiných činů prokázáno, zabývala vytipováváním, a poté vykrádáním a loupením v různých objektech. Při této činnosti měli jednotliví pachatelé své úlohy rozděleny, když není podstatné, s jakou přesností či pečlivostí tyto úkoly plnili.
Protože Nejvyšší soud uvedený kvalifikační znak spáchání činu jako člena organizované skupiny shledal naplněn, a tento je též okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby i u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., bude ji na místě i při právním posouzení podle této správné kvalifikace u návodu obviněného J. Š. též vykvalifikovat.
Ze všech uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová