ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.28.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 28/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného M. Š . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 6 To 5/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 277/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 2 T 277/2007, byl M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) dne 29. 4. 2007 v 17.50 hod. ve F. p. R., obvod Okresního soudu v Novém Jičíně na ul. P., řídil motorové vozidlo zn. Renault Laguna stříbrné barvy bez registračních značek, přesto, že si byl vědom, že před jízdou požil alkoholické nápoje, když provedeným odběrem krve u něj v 20.00 hod. dne 29. 4. 2008 (správně má být 29. 4. 2007) bylo zjištěno 2,42 g/kg alkoholu, což je stav, který vylučuje, aby bezpečně motorové vozidlo řídil a ovládal,
2) dne 26. 7. 2007 kolem 10.55 hod. ve F. p. R., okr. N. J., na trase po ul. P., pak ul. M. směrem do obce T. k restauraci Ž. řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Laguna, stříbrné barvy, ačkoliv mu byl rozhodnutím Městského úřadu ve F. p. R. pod č.j. D 156/2006 ze dne 19. 12. 2006, které nabylo právní moci 6. 2. 2007 vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců (to je od 6. 2. 2007 do 6. 12. 2007) a řidičský průkaz mu byl dne 29. 4. 2007 odebrán“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 1)], jednak jako trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [skutek popsaný ad 2)], a uložil mu podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2007, č.j. 20 T 34/2007-82, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 6 To 5/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. J. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel, aniž rozlišil, jaké výhrady chce pod ten který z dovolacích důvodů podřadit, především soudům obou stupňů vytýkal, že nepřihlédly k jeho námitkám při hodnocení výpovědí svědků J. T. na straně jedné a policistů (vrchního inspektora D. M. a vrchního asistenta M. O.) na straně druhé, přestože tyto výpovědi vykazují značnou míru nepřesností a nelogičností. Stejně tak jim vytýkal, že neprovedly jím navrhované výslechy dalších dvou policistů z Obvodního oddělení Policie ČR F. p. R. (M. V. a M. B.), kteří mohli objasnit tu skutečnost, že vozidlo, ve kterém jej zadržela hlídka Policie ČR, zajišťoval až o několik hodin později a nikoli v době, kdy jej hlídka Policie zadržela.
Obviněný soudu prvního stupně rovněž vytknul, že odkaz v odůvodnění jeho rozsudku „na okolnosti svědčící o nevěrohodnosti svědkyně J. T. a naopak, že svědectví svědků D. M. a M. O. považuje za věrohodné, je nedostačující, když stejně precizně jak soud prokazuje na nevěrohodnosti J. T., nepostupuje u svědků D. M. a M. O.“. Odvolacímu soudu pak vytknul, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž nerespektoval ustanovení §125 tr. ř., neboť není dostatečně odůvodněno v jeho rozhodnutí hodnocení důkazů, které si odporují a dále se odvolací soud nevypořádal se všemi provedenými důkazy, které nezhodnotil ve spojitosti s jinými a porušil tak nejen ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když neuvážil všechny okolnosti případu, ale i ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Dovolatel rovněž zdůraznil, že odsuzující rozsudek může být vynesen v souladu se zásadami trestního řízení, zejména zásadou presumpce neviny, až když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Není-li vina plně prokázána, musí být obviněný zproštěn obžaloby, neboť nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina. Ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in dubio pro reo, což znamená, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Tyto zásady prý soud prvního stupně nerespektoval, když nerozhodl o jeho nevině zproštěním obžaloby u skutku bod bodem 1) rozsudku.
Obviněný dále namítal, že nalézací soud měl po řádném vyhodnocení důkazů dospět toliko k jednomu poznatku, že nebylo prokázáno, že se stal skutek ze dne 29. 4. 2007 uváděný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, a v této části jej zcela zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Soud však dospěl k nesprávnému právnímu názoru v důsledku porušení §2 odst. 6 tr. ř., když nesprávně, selektivně a v rozporu s logikou vyhodnotil důkazy provedené v hlavním líčení a odmítl provést další jím navrhované důkazy. Odvolací soud měl prý proto povinnost postupovat podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř., rozsudek nalézacího soudu zrušit, když vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně skutku uvedeného pod bodem 1). Stejně tak měl povést jím navrhované důkazy a poté rozhodnout tak, že nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod bodem 1) spáchal, a v této části obžaloby jej zprostit podle §226 písm. a) tr. ř. V návaznosti na to měl nově rozhodnout, a to výrazně příznivěji o uložení trestu postihujícího již pouze jeho vinu za skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně „a v souhrnu spadající výrok o vině vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2007, č.j. 20 T 34/2007-82“.
Dovolatel v závěru svého podání zopakoval, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když napadeným usnesením porušil zákon tím, že nesprávně právně posoudil věc a vydal rozhodnutí ve věci, aniž byly odstraněny důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních, čímž porušil zásady důkazního řízení, a zároveň při stejných vadách napadeného rozsudku soudu prvního stupně tento nezrušil a nově nerozhodl jinak. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265e odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že je zřejmé, že skutečnosti namítané obviněným v žádném směru s jím zvolenými dovolacími důvody nekorespondují. Dovolatel v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něho příznivějším, způsobem.
Státní zástupce rovněž uvedl, že námitky obviněného směřující proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Takový extrémní nesoulad však v dané věci dán není a obviněný ho v podaném dovolání výslovně ani nenamítl.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že okolnosti, jež obviněný ve svém dovolání formálně uvedl jako ty, které naplňují dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze považovat za relevantní. Obviněný napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o které dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek].
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné ¨[§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ačkoliv to obviněný výslovně neuvedl, je z předchozího textu zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť v podstatě tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah (neúplnost) provedeného dokazování soudy obou stupňů (neprovedení jím navrhovaných výslechů policistů M. V. a M. B.) a zejména způsob hodnocení důkazů z jejich strany [zejména výpovědi svědků Jany Tomáškové (kterou na rozdíl od soudů považoval za věrohodnou) a D. M. a M. O. (které na rozdíl od soudů považoval za nevěrohodné)]. Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud obviněný namítal, že soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud musí uvést, že ani tuto výhradu nepovažoval za relevantně uplatněnou, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Konečně je třeba uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a