ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.334.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 334/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněné E. U., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 23 To 658/2008, jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 14/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 3 T 14/2008, byla obviněná E. U. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že dne 12. 2. 2007 v Č. B. s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch a obohatit společnost H&H Real Estate, s. r. o., se sídlem B., P., (dále jen „společnost H&H“), jako statutární zástupce – jediný jednatel a společník, blíže nezjištěným způsobem zajistila podání návrhu na vklad vlastnického práva u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, k nemovitosti, a to objektu bydlení na pozemku ..., pozemek ... zastavěná plocha a nádvoří o výměře 245 m2, pozemek ... zahrada o výměře 184 m2, pozemek ... zahrada o výměře 164 m2 v obci a katastrálním území K. Ú., zapsané na listu vlastnictví, bez souhlasu majitelky K. V., když k návrhu byla předložena kupní smlouva ze dne 20. 12. 2006 uzavřená mezi prodávající K. V., bytem N., Č. B. a kupující společností H&H, přičemž se jednalo o smlouvu fiktivní opatřenou falešným podpisem prodávající K. V. a falešnou ověřovací doložkou notářky JUDr. Aleny Procházkové ohledně podpisu prodávající, když pro administrativní pochybení předkladatele bylo řízení o návrhu na povolení vkladu vlastnického práva rozhodnutím ze dne 1. 3. 2007, č. j. V-1062/07-301-5, přerušeno, po odstranění nedostatků a předložení fiktivního prohlášení o zaplacení kupní ceny v částce 400.000,- Kč ze dne 14. 3. 2007 opatřené opět falešným podpisem prodávající K. V., došlo k rozhodnutí ze strany Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice ze dne 25. 7. 2007, č. j. V-1062/07-301-19, k zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž ke vzniku škody ve výši hodnoty nemovitosti 850.000,- Kč, poškozené K. V. nedošlo.
Za tento pokus trestného činu byla obviněná podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu čtyř roků.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 23 To 658/2008, odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná prostřednictvím obhájkyně Mgr. Aleny Žežulkové podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovala v tom, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou pokusu trestného činu, jímž ji uznaly vinnou, když v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení neprovedly potřebné důkazy a ty, které byly provedeny, nehodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V důsledku toho se podle obviněné nepodařilo řádně objasnit, zda se činu dopustila v přímém či nepřímém úmyslu. Obviněná uvedla, že nikdy nebyla osobou iniciativní a nečinila jakýkoli úkon sama bez přítomnosti jiných osob, zejména pak M. R., a nebyla tou osobou, která by se jakkoli angažovala ve věci, např. tím, že by kontaktovala jednotlivé účastníky podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu předmětné společnosti či v případě podpisu kupní smlouvy. Soudům vytkla, že se nezabývaly dostatečně výpověďmi svědků a za věrohodnou považovaly výpověď svědka M. R., ačkoli tento byl v minulosti za obdobnou majetkovou trestnou činnost odsouzen. Za nesprávné označila, že se soudy ve větší míře nezabývaly výpovědí svědka K. Z., který v průběhu hlavního líčení uvedl, že obviněnou nezná, zatímco jméno svědka R. mu není neznámé, což dovolatelka označila za zvláštní pro případ, že mu údajně chtěla převést svůj obchodní podíl ve společnosti. Obviněná též poukázala na výpověď svědkyně Ing. J. B., která pak před soudem vypověděla, že při lustraci osoby obviněné v živnostenském rejstříku získala informaci, že podniká v oblasti realit, k čemuž však ve skutečnosti obviněná nikdy oprávnění neměla. Podle obviněné v průběhu celého šetření nebylo postupováno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., neboť soudy nezjišťovaly skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale objasňovaly výhradně okolnosti svědčící v její neprospěch, což mělo vliv na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
S ohledem na tyto námitky obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc se vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Zdůraznila, že obviněná ve vztahu k právní námitce o nedostatku podvodného záměru důsledně nevycházela ze skutku, jak jej soudy zjistily, a proto lze považovat za kvalifikovaný podnět pro dovolací přezkum jen část jejich výhrad. V rozporu s dovolacími důvody považovala tu část dovolání, ve které obviněná poukazovala na nedostatečný rozsah opatřených skutkových zjištění a posuzovala věrohodnosti svědků. I když z dokazování vyplynulo, že v pozadí předmětné podvodné obchodní transakce stála osoba jejího tehdejšího přítele M. R., nebylo možno míru její angažovanosti spojovat s pouhým propůjčením vlastní totožnosti, postrádajícím povědomí o smyslu navazujícího jednání. Předně podpisy jak na předmětné kupní smlouvě, tak i na návrhu, kterým se domáhala vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem, byly její, a dostavila se též osobně k ověřování pravosti svého podpisu na kupní smlouvě a k ověřování samotné kupní smlouvy. Znala smluvní ujednání, neboť se na průběh řízení o návrhu na zápis do katastru nemovitostí právě v návaznosti na předchozí písemnou výzvu katastrálního úřadu k jeho doplnění sama informovala, a následně předložila i zfalšované potvrzení o zaplacení kupní ceny nemovitostí. Její tvrzení, že nejednala v úmyslu uvést vlastnici bez jejího vědomí převáděných nemovitostí v omyl, a že tak nečinila v záměru obohacení obchodní společnosti, jejíž byla jedinou společnicí, nemůže obstát. O tom, že konala úmyslně, svědčí i její jednání, kterým dne 14. 3. 2007 současně s předložením falešného potvrzení o zaplacení kupní ceny převáděných nemovitostí nechala ověřit smlouvu o převodu svého obchodního podílu v obchodní společnosti kupujícího ze dne 1. 2. 2007 na osobu nabyvatele K. Z., který v tomto období hlásil ztrátu občanského průkazu. Snažila se tak svého podílu ve společnosti zbavit, a to za pomoci v té době připraveného smluvního ujednání za využití průkazu totožnosti jejího údajného nástupce K. Z. Je tak zcela zjevné, že dovolatelka jednala v podvodném záměru. V závěru státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněná dovolání opřela o takové skutečnosti, které dopadají na jí označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání může být relevantně podáno, jen je-li opřeno o zákonem vymezené důvody.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněné a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Podle takto vymezených kritérií je zřejmé, že obviněná v převážné části svého dovolání vytýkala vady, které není možné považovat za důvody korespondující s označeným, ani jiným dovolacím důvodem, protože zásah do skutkových zjištění lze připustit jen pokud byl namítnut a fakticky i Nejvyšším soudem zjištěn extrémní nesoulad skutkových zjištění s právním posouzením věci. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, protože soud prvního stupně a poté odvolací soud v rámci přezkoumávání odvolání obviněné pečlivě zjišťovaly všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení významných právních otázek. Aby objasnily řádně skutkový stav věci, provedly všechny potřebné a ve věci se nabízející důkazy a řádně se věnovaly zejména postavení obviněné a tomu, jak dalece byla osobně účastna provádění úkonů rozhodných pro zdárné podvodné převedení předmětné nemovitosti na společnost obviněné. Soudy, zejména soud prvního stupně, jak za správné považoval i odvolací soud, v rámci hodnocení a posuzování věrohodnosti a pravdivosti jednotlivých důkazů, zachoval postup předepsaný ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soudu proto z těchto důvodů nad rámec možnosti své přezkumné činnosti neshledal žádné okolnosti nasvědčující zmíněné existenci extrémního nesouladu a skutkové závěry jsou tak dostatečným podkladem pro právní závěry, jež z nich soudy učinily.
Pokud při správnosti učiněných skutkových zjištění obviněná namítla v souladu s označeným dovolacím důvodem, že nebyla dostatečně objasněna subjektivní stránka činu, který jí je kladen za vinu, pak této její námitce nelze přisvědčit, a to jednak proto, že soudy, jak je výše naznačeno, právě na tuto obviněnou již dříve vznesenou námitku dostatečně svou pozornost zaměřily, a to jednak tím, že k její objasnění prováděly potřebné dokazování, ale rovněž se jí zabývaly i v rámci svých právních úvah a vysvětlovaly tak v závislosti na učiněných skutkových poznatcích své právní závěry. Lze tak z odůvodnění napadených rozhodnutí připomenout zejména z rozsudku soudu prvního stupně pasáže obsažené na straně 7, 10 a zejména 11, a v usnesení odvolacího soudu stranu 3, kde oba soudy podaly k této otázce potřebný výklad.
Nejvyšší soud pro úplnost v souladu s tím, co již oba soudy konstatovaly, považuje za vhodné zmínit, že pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je úmyslný čin (§3 odst. 3 tr. zák.) spočívající v jednání pro společnost nebezpečném, které bezprostředně směřuje k dokonání ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, avšak k dokonání toho nedojde.
Jestliže obviněná ve výtkách právní povahy brojila proti tomu, že se činu nedopustila zaviněně, je vhodné též připomenout, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a podle §4 písm. b) tr. zák. v nepřímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je též rozhodné, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Nejvyšší soud na podkladě těchto obecných kritérií vymezujících zavinění pachatele zdůrazňuje, že oba soudy je plně akceptovaly a pro své úvahy o zavinění obviněné z nich vycházely. Zejména soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil soud odvolací, po uvážení všech rozhodných skutečností, jež v rámci provedeného dokazování za tímto účelem objasňoval, učinil závěr vyjádřený na straně 11 odůvodnění rozsudku, že obviněná se uvedeného činu dopustila v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
K tomuto závěru, se zřetelem na tvrzení obviněné, že za činem stojí svědek M. R., přičemž ona nevěděla, jaké listiny podepisuje, svědkovi ve všem věřila, a protože nechápala způsoby převádění nemovitostí, ani fungování obchodních společností, nemohla se činu dopustit úmyslně, je vhodné uvést, že právě tomuto vztahu obviněné a jejího přítele M. R., jakožto i tomu, jak dalece se na spáchání činu podílela i sama obviněná, soudy věnovaly velkou pozornost a pečlivě posuzovaly všechny rozhodné momenty a skutečnosti.
Pro ucelený pohled na jednání obviněné lze z obsahu spisu připomenout, že 5. 9. 2006 se obviněná E. U. stala jediným společníkem společností H&H, když na ni byl převeden obchodní podíl, a zároveň se stala jedinou jednatelkou společnosti (viz č. l. 120, 135), se jmenováním do této funkce obviněná souhlasila (viz č. l. 130). Obviněná byla osobně přítomna u notáře JUDr. Václava Halbicha, kde došlo k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, předání dokumentace včetně účetnictví. Obviněná při těchto úkonech jednala sama za sebe, a činila tak vědomě včetně podpisu na příslušných listinách. V této souvislosti nelze přehlédnout výpověď svědkyně Ing. J. B., též u jmenovaného notáře přítomné, která vztah obviněné a současně přítomného M. R., označila za blízké přátelství. Žádný ze zúčastněných při tomto úkonu nepostřehl, že by obviněná jednala neorientovaně nebo že by nevěděla, co činí nebo že by byla pod nátlakem nebo jiným neblahým vlivem M. R. Je potřeba rovněž zdůraznit, že již při tomto jednání obviněná kromě listin týkajících se převodu obchodního podílu jmenované společnosti na její osobu, nechala ověřit též svůj podpis na kupní smlouvě předmětné nemovitosti poškozené K. V., což je nutné zmínit právě k tomu, jak v jiných souvislostech vyplynulo z provedeného dokazování, že obviněná nezbytně potřebovala finanční prostředky, které neměla. Je též nutné zdůraznit, že i přesto, že uzavřela předmětnou kupní smlouvu na nemovitost K. V., s touto údajnou prodávající obviněná nikdy nejednala, obviněná však byla přítomna při ověřování podpisu na úkonu kupní smlouvě (viz č.l. 165-166) a byla tak s jejím obsahem seznámena. Důležitým okamžikem je i to, že v rámci řízení o povolení vkladu, které bylo přerušeno dne 1. 3. 2007, když katastrální úřad shledal, že nebylo předloženo prohlášení prodávající o tom, že kupní cena ve výši 400.000,- Kč již byla zaplacena, po uložení, aby se tak stalo do 30 dnů, byl kupujícím, tj. obviněnou, tento požadavek splněn (viz č. l. 45, 46). Obviněná sama doznala, že obsah této výzvy znala. Byla tedy informována o této skutečnosti a tudíž věděla o probíhajícím řízení o koupi nemovitosti a s tím spojených úkonech. Věděla nejen podle tohoto vyrozumění, ale také podle obsahu smluv, jež nechávala ověřit, že ona je oprávněnou osobou jednat za společnost, jež tyto nemovitosti kupuje. Prohlášení o tom, že kupní cena byla zaplacena již dne 15. 1. 2007, bylo katastrálnímu úřadu doručeno dne 19. 3. 2007 (č. l. 48). Řízení pak bylo dne 11. 4. 2007 přerušeno, a účastníci řízení byli vyzváni k podání žalobního návrhu na určení, zda je právní úkon z hlediska vůle a podpisu jednajících osob platný (č. l. 49), a posléze bylo dne 25. 7. 2007 rozhodnuto o tom, že se návrh na vklad zamítá (č. l. 51). Ke zpochybnění tohoto řízení došlo z podnětu majitelky nemovitostí prodávající K. V., která se zcela náhodně dověděla o tom, že je její nemovitost nabízena k prodeji, ač ona o tom vůbec neví a začala se sama o tuto záležitost na katastrálním úřadu zajímat, a posléze vyloučila pravost svého podpisu na předložené kupní smlouvě. Notářka JUDr. Alena Procházková, jejíž ověřovací doložku obsahuje kopie předmětné kupní smlouvy, potvrdila, že takové razítko nevlastní, ověřovací úkon neprovedla a K. V. není v žádné z ověřovacích knih jako klientka vedena (viz č. l. 158).
K uvedenému je též vhodné dodat, že když obviněná začala vyvíjet podnikatelskou činnost, byla si vědoma, jakou úlohu v takové společnosti bude plnit, a bylo též prokázáno, že věděla, co je na listinách, které podepisuje, neboť z jejich obsahu i názvu (byly označeny jako „kupní smlouva“, „návrh na vklad do katastru nemovitostí“ atd.) to bylo patrné.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutkových zjištění ve shodě s tím, jak to učinily i soudy v napadených rozhodnutích, shledal, že je správný závěr o tom, že obviněná jakožto jediná společnice a jednatelka společnosti H&H nese trestní odpovědnost za úkony, které jako jednatelka uvedené společnosti činila ve vztahu k podvodnému vylákání nemovitosti od poškozené K. V., jak bylo skutkově prokázáno, neboť výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěr, že když byl v jejím jednání nápomocen M. R., způsob a projevy v rámci svých úkonů, jež činila navenek, činila s vědomím toho, co, jak a za jakým účelem je konáno. Motivem k tomu jí byla její velmi špatná finanční situace, a tento čin měl zabezpečit, aby se bezplatně zmocnila nemovitosti, kterou by jí zastoupená společnost na základě zfalšovaných podvodných údajů proti vůli vlastníka nemovitosti získala do vlastnictví. Není tedy pochyb o tom, že konání obviněnou činěné bylo vědomé a obviněná jednala se srozuměním, že pokud se podaří zajistit celou transakci, bude na jí řízenou společnost převedena nemovitost, která se stane jejím majetkem, a že tím vznikne poškozené škoda odpovídající hodnotě nemovitosti.
S ohledem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněná se uvedeného trestného činu dopustila minimálně v nepřímém úmyslu, a naplnila tudíž všechny znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k tomu, že soudy v dovoláním napadených rozhodnutích v potřebné míře rozvedly všechny důležité skutečnosti, a jejich závěry jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněné E. U. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová