ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.350.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 350/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 427/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 43/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d mí t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 2 T 43/2009, byl obviněný M. V. uznán vinným v bodě 1), 2) trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 1) též trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 28. 11. 2008 v odpoledních hodinách v P., na ubytovně na ulici P., poté, co mu O. T., otevřel dveře pokoje, jmenovaného se záměrem zmocnit se jeho finanční hotovosti razantně zatlačil dovnitř pokoje, čímž ho srazil na zem, prohledal pokoj, a když nic nenašel, poškozeného povalil na postel, kde na něho klekl, s pohrůžkou zbití, pokud mu peníze nevydá, ho prošacoval, přičemž mu finanční částku ve výši 4.500,- Kč následně odcizil z kapsy košile,
2) dne 16. 2. 2009 kolem 22.30 hod. v P. na ulici P. na parkovišti před barem, společně s další dosud neustanovenou osobou, se záměrem zmocnit se zejména finančních prostředků, uchopil pod krkem J. F., který seděl s O. B. ve vozidle zn. Fiat Punto, takto ho vytáhl z vozidla a prohledal ho, přičemž se zmocnil klíčů od vozidla zn. Škoda Felicia, stojícího opodál, vozidlo prohledal, a když nic vhodného nenašel, vrátil se k vozidlu zn. Fiat Punto, posadil se na místo spolujezdce a nalehl na O. B., čímž mu zabránil v pohybu, a požadoval po něm vydání údajného dluhu J. F. vůči jeho osobě ve výši 500,- Kč, přičemž O. B. ze strachu z možné fyzické újmy vytáhl peněženku, a když obviněnému předával uvedený obnos, ten mu peněženku i s další finanční hotovostí ve výši 1.180,- Kč vytrhl z ruky a z místa činu utekl.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 427/2009, rozhodl o odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný uvedené usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. Martiny Hrbatové dovoláním, jež vymezil důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a v jeho velmi stručném obsahu namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, a poukázal na to, že popis skutků musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jejich právní kvalifikaci. Obviněný však shledal, že skutky uvedené ve výrocích rozsudku nalézacího soudu nelze právně posoudit jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože jejich popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno beze všech pochybností usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky těchto trestných činů a na potřebný stupeň jejich společenské nebezpečnosti. Rovněž zmínil, že závěry soudů o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny, z čehož také dovozuje pochybnosti o jejich správnosti.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 427/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 2 T 43/2009, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a navrhl, aby podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil a uvedl, že soudem použitá kvalifikace je správná. Jednání tak, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou nepochybně násilím, jehož se obviněný dopustil v úmyslu zmocnit se peněz. V druhém případě je pak irelevantní, zda poškozený J. F. obviněnému něco dlužil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nevyplynulo, že by se obviněný trestné činnosti dopustil pod vlivem drog a taková námitka nebyla vznesena ani v odvolání. Státní zástupce považoval námitky obviněného uplatněné pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. za neopodstatněné, a proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný se přezkumu napadených rozhodnutí podle tohoto dovolacího důvodu domáhal v jeho druhé alternativě, neboť namítal, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z uvedeného obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný své dovolání zaměřil proti trestným činům loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným v bodech 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně, u nichž zcela nekonkrétně, jen v obecné rovině vytkl, že skutky, tak jak jsou popsány, neobsahují všechny znaky této skutkové podstaty, aniž by zdůraznil, čeho se uvedené nedostatky týkají.
K takto neurčitě podanému dovolání Nejvyšší soud rovněž jen v obecné formě konstatuje, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Tento trestný čin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Pojem násilí není v trestním zákoně definován, a při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí použito. Za násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Zmocněním se věci se rozumí, že pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl doposud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh. tr.).
Subjektivní stránka, která je tvořena zaviněním, je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu, u něhož zákon předpokládá zavinění ve formě úmyslu, jímž je i trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., je na místě zmínit, že podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý], nebo podle §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý].
Úmysl pachatele tohoto trestného činu se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je tedy třeba, aby pachatel použil násilí vůči poškozenému, a to v souvislosti s tím, že chtěl získat věc, kterou měl poškozený u sebe, a násilím tak překonat odpor a věci se zmocnit. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). O trestný čin loupeže jde pak i tehdy, jestliže pachatel počal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoli jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem ať již výlučně, nebo vedle jiných cílů k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Ze skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) lze zjednodušeně shrnout, že obviněný, se záměrem zmocnit se finančních prostředků, násilím vnikl do pokoje na ubytovně, zatlačil poškozeného, kterého srazil na zem, poté prohledal pokoj, a když nic nenašel, povalil ho na postel, klekl na něj a s pohrůžkou zbití ho prošacoval, kdy z kapsy košile mu nakonec odcizil finanční částku ve výši 4.500,- Kč.
Při činu uvedeném v bodě 2) obviněný opět se záměrem zmocnit se finančních prostředků použil násilí vůči poškozenému sedícímu ve vozidle. Uchopením za krk ho vytáhl z vozidla, prošacoval ho, zmocnil se klíčů od jeho opodál stojícího vozidla, toto rovněž prohledal, vrátil se, nalehl na poškozeného, který znovu seděl v původním vozidle, čímž mu zabránil v pohybu, po dalším naléhání poškozený vydal obviněnému peněženku, z níž mu obviněný vzal peníze.
Takto popsaná jednání obviněného uvádějí všechny rozhodné okolnosti, které jsou dostatečným podkladem pro závěr o tom, že jde o znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak jsou shora obecně uvedeny a vysvětleny. Obě uvedená skutková zjištění tak dostatečně zřetelně zachycují to, že obviněný jednal se záměrem se zmocnit finančních prostředků, což také v obou případech realizoval tím, že vůči poškozeným užil násilí, event. pohrůžku bezprostředního násilí. Lze zdůraznit, že právě záměr obviněného je patrný z toho, že jeho fyzické útoky vůči oběma obětem byly opakované, stupňovaly se a je z nich patrná i jistá urputnost (zejména v bodě 2), s níž obviněný svůj záměr realizoval, až nakonec svého cíle, získat finanční prostředky, dosáhl.
Všechny uvedené skutečnosti, jak jsou nejen ve výroku, ale i v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny, dávají též potřebný a dostatečný podklad pro závěr, že oba činy obviněného jsou závažnými protispolečenskými jednáními. O tom, že se jedná o skutky, které velmi vážně ohrozily zájmy chráněné trestním zákonem, svědčí především to, že obviněný použil proti poškozeným násilí hrubé povahy, útoky proti jejich fyzické integritě byly opakované, obviněný se tímto způsobem zmocnil peněz patřících poškozeným. Tím jim fakticky způsobil majetkovou újmu. Jde tedy o čin, který je společensky natolik závažný, že přesahuje minimální hranici stupně v §3 odst. 2 tr. zák. stanovenou pro společenskou nebezpečnost, tudíž jeho stupeň je vyšší než nepatrný.
Nejvyšší soud se ze všech rozvedených důvodů ztotožnil se závěry o vině obviněného ohledně trestných činů v bodech 1), 2) učiněné soudy obou stupňů a v souladu s nimi shledal, že skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný ve všech směrech naplnil znaky skutkové podstaty trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Na podkladě úvah, jak jsou výše uvedeny, Nejvyšší soud považuje dovoláním napadená rozhodnutí za správná, odůvodnění těchto rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení všech rozhodných otázek souvisejících se závěry, k nimž ve vztahu k vině obviněného soudy došly, a protože neshledal žádná pochybení, jichž se obviněný v mimořádném opravném prostředku dovolával, rozhodl tak, že předmětné dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová