ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.379.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 379/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 To 481/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 166/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š . odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 1 T 166/2008, byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 23. 10. 2008 kolem 06.00 hod. na křižovatce ulic Č. a B. v D., byl hlídkou Policie ČR, OHS D., kontrolován jako řidič osobního automobilu zn. Toyota Carina stříbrné metalické barvy, přičemž bylo zjištěno, že uvedené motorové vozidlo řídil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 4. 2008, č.j. 1 T 165/2007-44, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za trestné činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d tr. zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, spáchané dne 9. 12. 2007, za což mu byl uložen vedle trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 roky, také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 To 481/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Pánka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že tyto dovolací důvody naplňuje skutečnost, že ke spáchání trestného činu vůbec nemohlo dojít, neboť vozidlo neřídil, a proto se nemohl v obžalobě popsaného skutku vůbec dopustit. Pro takový závěr mají svědčit svědecké výpovědi jak jeho přítelkyně M. L., která potvrdila nefunkčnost a tím i nepojízdnost vozidla, neboť jej užívala, tak M. V., který potvrdil, že na vozidle se prováděla toliko výměna součástek směřující ke zprovoznění vozidla.
Dovolatel považuje za nesprávný postup soudů obou stupňů, které bez dalšího akceptovaly jako pravdivou verzi tří policistů, kteří měli na místě zasahovat. Přitom jeho verzi celé události kromě zmíněných svědeckých výpovědí nově potvrzuje i čestné prohlášení J. T., který byl mimoděk svědkem policejního zásahu a dosvědčuje, že ze strany policistů se jednalo o šikanu a zneužití pravomocí. Návrh na jeho předvolání k soudu dosud nemohl učinit, neboť nevěděl, že celou událost osobně viděl a může tak potvrdit jeho verzi, že toliko seděl v zaparkovaném vozidle s nohama venku, když přijela hlídka Policie ČR a nařkla jej z řízení vozidla. Domnívá se, že v právním státě je nepřípustné, aby byl uznán vinným ze spáchání trestného činu jen na základě svědectví tří policistů, kteří byli přímo motivování ke shodné výpovědi, aby tak zakryli svůj nezákonný postup. Při podrobném čtení jednotlivých svědeckých výpovědích těchto policistů však lze v nich spatřit podstatné rozpory.
Obviněný znovu zopakoval svou obhajobu, že jeho vozidlo bylo zaparkováno v sektoru snímaném kamerovým systémem městské policie, avšak policie při vyšetřování neshledala nutným si tento záznam vyžádat. Takový důkaz by přitom měl stěžejní význam pro potvrzení jedné či druhé verze událostí, jak byly prezentovány před soudy obou stupňů. Proto se domnívá, že byla porušena základní zásada trestního řízení upravená v §2 odst. 5 tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 6 To 481/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně dal podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného usnesení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel prioritně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (přitom ve své podstatě namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), domáhá se zjištění jiných (pro něho příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a Nejvyššímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, případně se domáhá provedení dalších důkazů (vyžádání záznamu z kamerového systému městské policie), čímž v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. až sekundárně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný tak napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., o které své dovolání opřel], což mu umožňuje navrhnout, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Státní zástupce současně upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (odkázal přitom na ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jelikož obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., je zapotřebí nejprve uvést, že podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného je zřejmé, že naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v tom, že „… bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) …“ . Tento důvod dovolání tedy uplatnil v obou jeho variantách.
Druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Nejenže uplatněné výhrady jsou převážně jen velmi obecné povahy, ale především v zásadě napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a zejména způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně soudům vytýkal neúplnost provedeného dokazování (neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména vyžádání záznamu kamerového systému městské policie z místa činu a slyšení svědka Jindřicha Tyla) a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů (zejména zpochybňoval věrohodnost svědeckých výpovědí policistů, proti nimž stavěl výpovědi svědků M. V. a M. L., případně i J.T.), než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž učinil podnět směřující k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265 o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že k rozhodnutí o takovém podnětu nebyl žádný důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a