ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.441.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 441/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněné M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 448/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 47/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 15 T 47/2009, byla obviněná M. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že:
„v přesněji nezjištěné době a dne 31. 8. 2008 v bytě ve 3. patře domu v R. ulici v P., prostřednictvím R. V. jako údajná dcera majitele uvedeného bytu vylákala od T. J., bytem N. J., P., celkově částku 10.000,- Kč v hotovosti jako rezervační zálohu na pronájem tohoto bytu, přičemž k předání bytu do užívání mělo dojít nejpozději dne 24. 9. 2008, k předání bytu však nedošlo v dohodnutém termínu ani později a částku 10.000,- Kč převzatou od poškozené T. J. si ponechala pro svou potřebu a tohoto úmyslného jednání se dopustila, ačkoliv věděla, že není dcerou majitelky bytu J. H., že z titulu svého postavení nájemce bytu není oprávněna k jakýmkoli úkonům týkajícím se dispozice s bytem včetně jeho dalšího pronájmu a že k přenechání bytu do užívání poškozené T. J. nikdy nedojde, a převzatou částku navrátila až poté, co byla poškozenou upozorněna na trestní stíhání za podvodné jednání“ .
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 448/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Plachého podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tvrzením, že „napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 15 T 47/2009, spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“.
Dovolatelka uvedla, že uplatněné důvody dovolání spatřuje v tom, že skutek, z jehož spácháním byla uznána vinnou, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. K tomu, aby se jednalo o tento trestný čin, by musela úmyslně sebe nebo jiného obohatit tím, že by uvedla někoho v omyl, využila něčího omylu, zamlčela podstatné skutečnosti, a způsobila tak škodu. Ačkoliv znovu potvrdila, že od poškozené T. J. částku 10.000,- Kč převzala, trvala na tom, že je rozhodně nepravdivé odůvodnění „napadeného rozsudku“ v tom, že se vydávala ze dceru majitelky bytu. Odkázala přitom na výpovědi svědků (T. J. a R. V.), kteří shodně potvrdili, že to byl právě R. V., který sám toto tvrzení vymyslel a současně vyžádal od T. J. „rezervační zálohu 10.000,- Kč“.
Dovolatelka dále soudu vytkla, že se vůbec nezabýval jejím tvrzením, že se skutečně mělo jednat o dojednávání podnájmu bytu po dobu, kdy měla dohodnuto zaměstnání mimo P. na dobu určitou, a následně se chtěla do tohoto bytu vrátit. Za podstatnou považuje i skutečnost, že celé jednání s poškozenou T. J. vedl svědek R. V., nikoliv ona (obviněná). Odvolacímu soudu vytkla, že uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv tak měl a mohl učinit, a namísto toho podané odvolání zamítl.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 9 To 448/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinila alternativní návrh, aby Nejvyšší soud poté „buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a uložil mírnější trest“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že ačkoli dovolatelka formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti se domáhá odlišného právního hodnocení své věci soudem dovolacím, a to výhradně prostřednictvím změn ve skutkových zjištěních, odlišných od těch, jak je ustálily a vyhodnotily soudy obou stupňů. V návaznosti na to konstatoval, že námitky obviněné uvedený dovolací důvod nenaplňují, neboť primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že dovolání obviněné je v celém svém obsahu pouhým opakování argumentace, o niž opřela svoji obhajobu v řízení před soudem nalézacím, jíž se neúspěšně snažila odůvodnit změnu své výpovědi učiněné při hlavním líčení oproti svému doznání z řízení přípravného, a je také obsahově shodné s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně.
Protože státní zástupce se bezezbytku ztotožnil se závěry rozhodnutí soudů obou stupňů, považoval za postačující odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, jak jsou uvedena na stranách 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a 2 až 3 usnesení soudu druhého stupně. Především tam oba soudy spolehlivě a naprosto přesvědčivě vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy opřely svá skutková zjištění, a je z nich také patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z podání obviněné je zřejmé, že naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřovala v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnila tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když je přesvědčena, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jelikož Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů, neboť v takovém případě by se dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž primárně směřovaly proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména výpovědi svědků T. J. a R. V.). Obviněná v návaznosti na takovéto námitky konstruovala vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňovala závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace a vyvozovala vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněné měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a