ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.454.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 454/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 61 To 486/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 1 T 6/2009, byli obvinění M. K. a M. H. uznáni vinnými, že:
„dne 10. 10. 2008 v době kolem 01.00 hod. v P., Ch., na zastávce MHD Č., bezprostředně poté, co společně vystoupili z autobusu linky předními dveřmi, před nimiž stál poškozený R. P., čekající na zastávce, obžalovaný M. H. bez důvodu chytil poškozeného R. P. zezadu za bundu, strnul ho na zem, kde ho následně oba současně opakovaně kopali do horní poloviny těla a do hlavy, obžalovaný M. K. nohama obutýma do pevných kožených bot, poškozeného rovněž udeřili rukou do obličeje, a během napadání poškozeného opakovaně vykřikovali „Sieg Heil“ a přitom zvedali ruce ve fašistickém pozdravu, po útoku z místa odešli, a tímto jednáním způsobili poškozenému R. P. lehký otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu v oblasti horního víčka pravého oka, tržně zhmožděnou ránu pravého obočí a tržně zhmožděnou ránu sliznice horního rtu, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici Clinicum, a. s., a následnou hospitalizaci, a mohli tak poškozenému způsobit i závažná, život ohrožující, poranění v podobě krvácení do mozku či jeho obalů, poranění v podobě dvojité zlomeniny dolní čelisti s dlouhou dobou léčení či rány v obličeji, které by se zhojily jizvami, jež by měnily vzhled poškozeného ve smyslu zohyzdění“ .
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tr. zák., vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému M. K. za to uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. 15 T 128/2008, který byl obviněnému doručen dne 14. 1. 2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. H. za to uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka Ú., se sídlem Ú., Š., částku ve výši 3.798,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 61 To 486/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zuzany Streublové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že nemůže souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že by bylo prokázáno, že společně s M. H. napadl poškozeného R. P. a během tohoto napadání opakovaně vykřikoval „Sieg Heil“ a zvedal ruce k fašistickému pozdravu.
Dovolatel soudům obou stupňů vytknul, že při hodnocení důkazů vycházely pouze z výpovědi utajené svědkyně E. N. jako důkazu toho, že se trestné činnosti skutečně dopustil. I když tato výpověď obsahovala rozpory a nekorespondovala s výpověďmi ostatních svědků, odvolací soud pouze uvedl, že se „svědkyně spletla“. Je proto přesvědčen, že nelze uložit poměrně vysoký trest na základě toho, že se svědek „splete“.
Obviněný zdůraznil, že žádným jiným důkazem nebylo prokázáno, že se dopustil trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tr. zák. Za nepřípustné potom považoval, že odvolací soud k podpoře svého názoru, že se tohoto činu dopustil, uvedl, že již v roce 2006 napadal jiné osoby výkřiky „Vy černé kurvy! Heil Hitler!“. Za toto jednání totiž nebyl odsouzen, neboť nebylo dostatečně prokázáno.
Dovolatel dále namítal, že nebylo dostatečně a nepochybně prokázáno, že napadl právě poškozeného R. P. Nezpochybňoval, že tento poškozený napaden byl, ale rozhodně to prý nebyl on ani M. H., kteří by jej napadli. Po celou dobu trestního stíhání tvrdil, že osoba, kterou se spoluobviněným napadli, byla cca 170 cm vysoká, a že způsob napadení neodpovídal zranění, které tento poškozený utrpěl. Muže, kterého napadl, několikrát kopl do nohou, nikoli však do hlavy. Je proto přesvědčen, že byl odsouzen pro zcela jiný skutek, než pro ten, kterého se skutečně dopustil.
Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný se domnívá, že svým jednáním se dopustil pouze trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soudy obou stupňů pochybily, když nepřihlížely ke všem důkazům, resp. navrhované důkazy neprovedly a neodstranily rozpory, které vyplynuly z výpovědí svědků. Nedostatek usvědčujících důkazů potom nahrazovaly vlastní, ničím nepodloženou úvahou. Takové rozhodování je v rozporu se zásadami trestního práva, podle kterých je nutné řádně zjistit skutkový stav, a to na základě provedených důkazů, nikoli pouze úvahou soudu. Důkazní nouzi nelze překlenout tím, že soud by si sám utvořil teorii, které by provedené důkazy přizpůsobil.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí, zrušil je a vrátil věc soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.
Přípisem ze dne 4. 3. 2010 obviněný sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a projednání věci se chce osobně zúčastnit.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky dovolatele buďto směřují proti hodnocení důkazů (dovolatel napadá způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily svědeckou výpověď utajené svědkyně E. N.) nebo jsou postaveny na jiné skutkové verzi, než jakou vzaly za základ svého rozhodování soudy obou stupňů (dovolatel tvrdí, že ani on ani M. H. poškozeného R. P. nenapadli). Je tak zřejmé, že obviněný v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (přitom ve své podstatě namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhá se tak zjištění jiných (pro něho příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací.
Státní zástupce proto konstatoval, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opřel svůj mimořádný opravný prostředek], což mu umožnilo navrhnout, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně upozornil na to, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (§265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jelikož Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů, neboť v takovém případě by se dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah (neúplnost) provedeného dokazování soudy obou stupňů (navíc jen nekonkrétním tvrzením, že „neprovedly navrhované důkazy“) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (především výpovědi utajené svědkyně E.N.). Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů (tvrdil, že se v kritické době na daném místě fyzického útoku sice dopustil, ne však na poškozeném R. P.), a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině (pouze trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.).
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [srov. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a