ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.607.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 607/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného mladistvého "tulipána"*), proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 13 Tmo 3/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 37/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého "tulipána" odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 4 Tm 37/2009, byli obvinění mladistvý "tulipán", mladistvý Ch.G. a M. K. uznáni vinnými, že:
„dne 16. 5. 2009 okolo 2:54 hodin v K., v prostoru n. S. a poté na travnatém dělícím pruhu třídy ČSA, v přítomnosti Z. Š., J. H. a dalších nejméně tří osob, bez jakéhokoliv důvodu, nejprve slovně a poté fyzicky napadli P. M. a to tak, že když poškozený procházel kolem budovy České spořitelny, kde mladiství a obžalovaný stáli, mladistvý "tulipán" ho udeřil pěstí do týla a když se poškozený, aby zabránil dalšímu útoku na svoji osobu, rozeběhl přes dvouproudou silnici, mladiství a obžalovaný ho pronásledovali, obžalovaný M. K. ho v běhu nakopl do hýždě, v místě travnatého dělícího pruhu třídy ČSA, kde poškozený spadl na zem, do něho následně opakovaně mladiství "tulipán" a Ch. G. tloukli pěstí a kopali a to zejména do břicha, zad a nohou, nakonec zůstal na místě mladistvý "tulipán", který dupl nohou poškozeného do levého stehna, v důsledku čehož poškozený M. utrpěl příčnou zlomeninu střední třetiny těla levé stehenní kosti s posunem kostních úlomků a otokem měkkých tkání levého stehna, přičemž pro toto poranění byl podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř měsíců“ .
Takto popsané jednání obviněného mladistvého "tulipána" soud právně kvalifikoval jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s proviněním ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a uložil mu podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. M., bytem K., T., částku ve výši 25.200,- Kč, a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, P., na M., částku ve výši 55.507,- Kč.
Jednání obviněného mladistvého Ch. G. soud právně kvalifikoval jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §45 odst. 1 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. a §26 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. úhrnné trestní opatření obecně prospěšných prací ve výměře sto dvaceti hodin. Jednání obviněného M. K. soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §202 odst. 1 tr. zák. a §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný mladistvý "tulipán" (dále jen „mladistvý“, příp. dovolatel“) odvolání, o němž Krajský soud v Praze, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 13 Tmo 3/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl mladistvý prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že svým jednáním, jak je popsáno v obžalobě a v rozhodnutí soudů obou stupňů, nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty „trestného činu“ podle §221 odst. 1, 2 tr. zák., resp. nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jakéhokoli „trestného činu“.
Mladistvý spatřoval naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu také v tom, že napadeným rozhodnutím bylo prakticky zasaženo do jeho práv, která jsou vymezena v čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť „předně účastníci řízení, tj. všichni obvinění si nebyli v řízení rovni a nadto soud za provinění označil takové jednání, které zákon za provinění neoznačuje“. Prý si je nutno v tomto ohledu připomenout i zásadní zásady, kterými jsou trestní řízení ovládána, a to předně zásadu in dubio pro reo, která byla napadeným rozhodnutím také porušena.
Dovolatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále převážně jen „Nejvyšší soud“), by se v tomto případě neměl striktně držet pouze zákonem stanoveným důvodem dovolání a věc by měl posoudit i z hlediska zásahu do základních lidských práv, neboť pokud by tak neučinil, a to přesto, že je součástí moci soudní, která je povolána k ochraně ústavnosti, sám by ústavnost porušoval.
Pro účel trestního řízení mladistvý považoval za nutné uvést aspoň v letmém nástinu několik rozhodných skutkových okolností. Především upozornil, že v dané věci byli trestně stíháni tři obvinění, u nichž bylo dokazováním prokázáno, že se podíleli na napadení poškozeného, a to celou řadou úderů do různých částí těla. Všichni tři tak potenciálně splnili předpoklad, že svým aktivním jednáním mohli způsobit poškozenému újmu. Znalkyně z oboru zdravotnictví uvedla, že ke způsobenému zranění došlo jednorázovým úderem o tupé síle, jinými slovy zranění poškozeného bylo způsobeno jedním úderem. Přestože nebylo soudem zjištěno, který z účastníků konkrétní úder, který zranění způsobil, provedl, byl jako „pachatel trestného činu“ ublížení na zdraví shledán právě on (dovolatel). Z uvedeného tak vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud z „trestného činu“ podle §221 tr. zák. uznaly vinným pouze jednoho z obviněných, když ve vztahu k tomuto „trestnému činu“ byla jejich důkazní situace zcela identická. Tímto soudy obou stupňů porušily právo mladistvého na rovné postavení v řízení.
Podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci přímo souvisí s porušením práva uvedeného v čl. 39 Listiny, neboť v širším slova smyslu se rozumí právním posouzením podřazení konkrétního jednání pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu. Z tohoto vyplývá, že pokud soud podřadil jednání pod nesprávnou skutkovou podstatu, popřípadě podřadil jednání, které nebylo trestným činem, pod jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu, je i v takovémto případě naplněn dovolací důvod. Ve světle uvedeného základního lidského práva soud prakticky svým rozhodnutím nahradil zákon, neboť označil jednání za trestný čin, přestože k takovému závěru neexistovaly jakékoli předpoklady. Tím byla porušena i zásada in dubio pro reo, neboť o útočníku existovaly a nadále existují jednoznačné pochybnosti.
Mladistvý shrnul, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nezákonnému zásahu do jeho základních práv, neboť jednání, které bylo označeno za provinění, nevykazuje znaky jakéhokoli trestného činu, neboť absentuje subjekt, který by ho spáchal, což naplňuje i dovolací důvod v tom smyslu, že bylo jednání obviněného po právní stránce nesprávně posouzeno.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2010, č.j. 13 Tmo 3/2010-200, a s ohledem na důvody zrušení zrušil též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 4 Tm 37/2009, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. Uplatněné námitky fakticky směřují proti hodnocení provedených důkazů a dovolání tak napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsoben neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl učinit navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek mladistvého a shledal, že tyto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Jednalo se totiž o námitky, které zásadně napadají skutkový závěr soudu prvního stupně (potvrzený soudem odvolacím), že to byl právě dovolatel, kdo dupl nohou poškozeného do levého stehna, v důsledku čehož poškozený utrpěl příčnou zlomeninu střední třetiny těla levé stehenní kosti s posunem kostních úlomků a otokem měkkých tkání levého stehna. V tomto směru mladistvý především soudům vytýkal, že nebylo zjištěno, který z útočníků konkrétní úder, který zranění poškozenému způsobil provedl, stejně tak namítal, že „absentuje subjekt“, který by se takového jednání vůči poškozenému dopustil.
Takovéto námitky však obstát nemohou, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. je nesprávné.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že mladistvý neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení mladistvého, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky mladistvého měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu tak uplatněné námitky nemohou obstát, a to ani z pohledu dovolatelem namítaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, když řízení v dané věci vedené před soudy lze označit jako korektní (zejména i z hledisek principů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.