ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.681.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 681/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného F. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 10 To 100/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 52 T 1/2009, byl obviněný F.J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) v C., okr. L. v ložnici rekreační chaty své matky v noci z 21. 6. na 22. 6. 2008 vzbudil svou dceru nezl. tím, že ji rukou osahával pod kalhotkami na přirození, a přestože mu ruku odstrkovala, opětovně se jí snažil vkládat ruku do kalhotek, čehož zanechal poté, co nezl. vstala a odešla na toaletu, když po návratu zpět do ložnice, kdy se přemístila na jiné lůžko a usnula, obžalovaný J. jí znovu v té době ležící na zádech vzbudil, sundal jí kalhotky, obkročmo si na ní sedl, přitom jí přidržoval ruce a ačkoli se ho snažila opakovaně odstrkovat tlačením dlaní do prsou v době, kdy jí ruce pustil ze sevření, prosila ho, ať jí to nedělá a plakala, pokrčil jí nohy v kolenou a přestože se je snažila narovnat, za slov, že ho její tělo přitahuje a bere ji jako svou partnerku, nikoli jako dceru, vložil jí pohlavní úd do přirození, se kterým jí v těle nezjištěnou dobu pohyboval a poté šel spát na svou postel,
2) tamtéž v ranních hodinách dne 22. 6. 2008 poté, co jeho dcera nezl. po probuzení seděla na posteli v tzv. tureckém sedu, obžalovaný J. k ní zezadu přistoupil a rukou ji přes kalhotky osahával na přirození, čehož zanechal až poté, co mu dcera ruku odstrčila a odešla se obléknout do jiné místnosti,
3) v O., okr. J. n. N. v noci z 31. 12. 2003 na 1. 1. 2004 na rekreační chalupě své přítelkyně po předchozím požití blíže nezjištěného množství alkoholických nápojů vzbudil svou neteř nezl. tím, že jí v té době ležící na zádech přes kalhoty hladil po stehně i po jeho vnitřní straně, na což reagovala tak, že mu ruku odstrčila a znovu usnula, když následně ji opět probudil v době, kdy ji rukou do v pase volných kalhot a pod kalhotkami nejprve osahával na spodní části břicha a poté jí vsunul prsty do přirození, kterými jí v útrobách pohyboval, čehož zanechal až když se jí podařilo mu ruku z kalhot vytáhnout a krátce na to, když jí rozepnul pásek u kalhot a za nohavice jí je tahal dolů, nezl. vstala a z místnosti utekla,
4) v K., v ul. R., okr. J. n. N. přesně nezjištěného dne ve druhém čtvrtletí r. 2008, když přespával v bytě u svého kamaráda H. H., probudil jeho dceru nezl. tak, že ji hladil na prsou přes noční košili, když v dalším počínání mu poškozená H. zabránila tím, že ho plácla přes ruku a odešla do vedlejší místnosti“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. [skutek popsaný ad 1)], jednak jako tři trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. [skutky popsané ad 2) až 4)] a uložil mu podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 3 tr. ř. opatrovnici poškozené A. J., zaměstnankyni M. ú. v J. n. N., OSPOD, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Dlužno dodat, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodoval v téže věci již v minulosti. Rozsudkem ze dne 19. 8. 2009 obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 3)], a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců, a podle §229 odst. 3 tr. ř. opatrovnici poškozené A. J., zaměstnankyni M. ú. v J. n. N., OSPOD, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Současně obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky [popsané ad 1), 2) a 4)], v nichž byly obžalobou spatřovány trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek však byl k odvolání jednak obviněného, jednak státní zástupkyně činné u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (podaného v neprospěch obviněného) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 10 To 454/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby učinil rozhodnutí nové.
Proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (opět v neprospěch obviněného). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 10 To 100/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému [za trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.] uložil podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V bodě II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Schwarze podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel hned v úvodu zdůraznil, že podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci a jednání, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, nesprávně zhodnotil z hlediska příslušných ustanovení trestního zákona. V podrobnostech poukázal na to, že z jeho výpovědi, která je v souladu s výpověďmi dalších zúčastněných osob, vyplývá, že nemohlo k danému jednání dojít, neboť v době, kdy se všechny události měly odehrát, byla přítomna třetí osoba. Tyto osoby vypověděly bez rozdílu, že takováto událost by je musela probudit a určitě by o ní věděly. Po vrácení věci vrchním soudem rozhodoval opětovně krajský soud, jemuž vrchní soud v případě (prvního) odsuzujícího rozsudku vytýkal nedostatky ohledně nevypracování znaleckého posudku na poškozenou. Pokud se týká odvolání státní zástupkyně, tak vrchní soud po přezkoumání věci doporučil soudu prvního stupně zaměřit se na vlastní svědecké výpovědi obou poškozených s tím, že nebyly slyšeny u hlavního líčení z důvodu nedoporučení psychologa, který nedokázal u hlavního líčení odpovědět na otázku vzájemné ovlivnitelnosti obou poškozených. Z těchto důvodů odvolací soud doporučil výslech obou poškozených. Krajský soud však při druhém jednání neprovedl žádné další důkazy mimo výslechu znalkyně, která vyšetřovala všechny poškozené. Pokud jde o vzájemnou ovlivnitelnost obou poškozených, znalkyně se nedokázala přesně vyjádřit, pouze obecně hovořila o ovlivnitelnosti mezi nimi s tím, že jde o běžný vztah mezi sestřenicemi, tj. o běžné vztahy mezi širší rodinou. Ohledně poškozené A. J. znalkyně dodala, že je to dívka podprůměrně intelektově vybavená a má zvýšené sklony k podávání nepřesných informací, je tedy lhavá více než její vrstevnice, které jsou v tzv. průměru populace. V podstatě to samé se týkalo i poškozené V. H. Na dotaz právního zástupce, do jaké míry by mělo negativně působit vyslechnutí obou poškozených, znalkyně opět pouze zopakovala (bez dalšího vysvětlení), že toto obecně u dívek mladších 15 – 16 let nedoporučuje.
Obviněný poté poukázal na to, že při hlavním líčení tak nebylo dostatečně objasněno, zda se dívky mohly při svých výpovědích navzájem ovlivňovat, ani to, do jaké míry se jejich sklony ke lhavosti podílely na výpovědích, které v přípravném řízení učinily. S tím souvisí i jiná fakta. Z gynekologického vyšetření provedeného po údajném trestném činu jasně vyplynulo, že poškozená A. J. nepřišla o své panenství minimálně do doby jejího vyšetření. Pokud tedy rozsudek hovoří o vložení pohlavního údu do jejího přirození, není s to pochopit, jak k tomuto aktu mohlo dojít. Soud první instance tvrdí, že došlo k souloži s příbuzným v pokolení přímém, ovšem krom výpovědi poškozené nemá pro toto tvrzení jedinou oporu. Jestliže z lékařské zprávy jednoznačně vyplynulo, že na této poškozené nebyly zjištěny známky jakéhokoli násilí, ani nedošlo k porušení panenské blány, pak její tvrzení je jednoznačně lživé. Tato skutečnost je také jednoznačně v rozporu se závěrem znalkyně z oboru psychologie a tento fakt činí veškeré její další závěry nevěrohodnými.
Dovolatel rovněž zmínil, že soud prvního stupně po takto obšírném dokazování uvedl, že je možné dojít k závěru, že se (obviněný) trestné činnosti dopustil. Vyšel přitom z výpovědí poškozených jako jediných pravdivých a zpochybnil výpovědi dalších svědků. Například výpověď poškozené A. J., která je zdokumentována na záznamovém zařízení (video a zvukový záznam výslechu z přípravného řízení), byla při prvním proběhlém hlavním líčení soudem zpochybněna, neboť se jevila jako nepřesvědčivá, po druhém hlavním líčení je však považována (bez dalšího doplnění a opětovném shlédnutí) za jednoznačnou, logickou a neměnnou s tím, že poškozená popsala proběhlé události naprosto přesně. Dovolatel proto nynější tak jednoznačné závěry soudu prvního stupně nechápe, zvláště když naproti tomu zpochybnil jeho výpověď a výpověď jeho matky s odůvodněním, že jde o příbuznou, která ho navštěvuje ve vazbě. Pokud mu soud rovněž vytýkal, že se s poškozenou A. J. nestýká a nezasílá výživné, uvedl na vysvětlení, že výživné je zaplaceno a pokud jde o kontakt s dcerou, nemyslí si, že je nejvhodnější ji zvát do vězení, tím spíš když psycholožka nedoporučila ani její výslech kvůli jeho osobě a připomínce údajných prožitků.
K poškozené M. V. obviněný uvedl, že „soud zhodnotil její výpověď jako logickou a také vysvětluje, proč se po tak dlouhou dobu nikomu nesvěřila se svým problémem“. Vysvětlení je prý nasnadě, její kontakt s poškozenou A. J. na dovolené a dále vliv babičky poškozené A. J. mohl způsobit, což znalkyně nebyla schopna vyvrátit, že se celá domnělá věc začala řešit před orgány činnými v trestním řízení. Z resumé soudu vyplývá, že vztah s jeho sestrou, což je potvrzeno výpověďmi, není příliš vřelý, ovšem soud tvrdí, že nebylo zjištěno, že jeho sestra významným způsobem ovlivnila chování obou, případně všech tří poškozených. Může se ztotožnit s tím, že se se sestrou nemají v lásce, ovšem ohledně ovlivnitelnosti dívek nesdílí názor soudu prvního stupně. Důvody rozporů se sestrou jsou v protokolaci podrobně rozvedeny a tato s nimi byla na dovolené, kdy po návratu z dovolené tzv. vyšla celá věc najevo. Obviněný k tomu ještě uvedl, že zpochybněné výpovědi jak v prvém případě tak i v případě poškozené V. H. v jeho prospěch se týkají osob, které ho navštěvují ve vazbě. Nikdo se však nezabýval v tomto řízení výpovědí jeho bývalé přítelkyně M. B., která byla osobně přítomna kontaktu s poškozenou M. V., neboť tehdy sdílela jednu místnost s ním a s poškozenou. Mimo rozporů, které se týkají druhu postele (letiště versus dvě postele s pelestmi), soud při opakovaném hlavním líčení vůbec nezohlednil výpověď M. B., která tvrdila, že k trestné činnosti kladené mu za vinu nemohlo objektivně dojít. Jde tedy o výpověď, která zpochybňuje výpověď poškozené, přičemž s touto svědkyní není již dlouhou dobu v kontaktu.
Dovolatel dále uvedl, že v případě poškozené V. H. mělo dojít k protiprávnímu jednání opět v přítomnosti třetí osoby, tentokráte jeho současné přítelkyně. Závěr soudu, že je prokázáno, že k jednání došlo, je prý přinejmenším zpochybnitelný. Jsou zde tvrzení tří svědků, že v době, kdy mělo k jednání dojít, se poškozená nemohla na místě činu nacházet. Jeden ze svědků je otcem údajné poškozené a nelze tedy předpokládat, že by svědčil v neprospěch své dcery. Fakt, že ho navštěvoval ve vazební věznici (obviněný je jeho kamarádem), svědčí pouze o tom, že je přesvědčen o jeho nevině. Pokud ovšem soud prvního stupně dává přednost tvrzení poškozené, v souladu s psychologickým vyšetřením, proti tvrzení bezúhonných svědků, není co dodat. Sama matka poškozené nebyla schopna říci, kdy její dcera u svého otce H. H. byla. Také uvedla, že si s dcerou povídají o problémech, dcera v době domnělého činu měla mít telefon a přitom od ní nezaregistrovala telefonát. K tomuto problému se nedokázala blíže vyjádřit ani psycholožka.
Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly důkazy, jež měly být velmi podrobně zjištěny a vyhodnoceny před vynesením jejich rozhodnutí. Toto považuje za velmi závažný nedostatek při projednávání věci. Opětovně zdůraznil, že valná většina důkazů byla provedena při prvním hlavním líčení, kdy tyto důkazy byly zhodnoceny naprosto odlišně, než při hlavním líčení provedeném po vrácení věci vrchním soudem k doplnění dokazování. Toto bylo provedeno pouze výslechem znalkyně v oboru psychologie, která ani doloženým znaleckým posudkem, ani dodatky ke znaleckým posudkům již vypracovaným, ani svou výpovědí před soudem nevnesla do věci nové poznatky. Soud tak nesprávně a nedostatečně provedl dokazování a následně nesprávně zhodnotil jeho výsledky. Znalecký posudek na jeho osobu přitom svědčí jasně v jeho prospěch co se týče struktury jeho osobnosti ve vztahu k nezletilým dívkám. Jednání, jež je mu kladeno za vinu, se nedopustil. Soudy měly vycházet z objektivních skutečností a nikoli ze subjektivních názorů, svá rozhodnutí by měly opřít o jednoznačně zjištěné skutečnosti a prokázaná fakta, což neučinily. Rozhodnutí soudů považuje za neobjektivní a chybné, neboť pokud nezjistily objektivně skutečnosti vedoucí k jejich rozhodnutí, měly rozhodnout v jeho prospěch.
Dovolatel je proto přesvědčen, že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm b) tr. zák. a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák., jak uzavřel soud prvního stupně. Žádného takového závadného jednání se nedopustil, a proto nelze vůbec hovořit o jednání závadném, kdy soud neakceptoval jeho obhajobu, že se nedopustil žádného trestného činu.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 10 To 100/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Libereci ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 52 T 1/2009, ve všech jeho výrocích, a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel v zásadě v rámci svého mimořádného opravného prostředku pokračuje v obhajobě známé z dřívějšího řízení. Podstata jeho námitek spočívá v tom, že se usiluje odlišným výkladem provedených důkazů dosáhnout změny v chápání skutkového stavu – že totiž vůbec nedošlo k takovému jednání, jaké je popsáno ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně. Takováto tvrzení však nepodporují obviněným deklarovaný dovolací důvod. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na vady spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. Obviněný ovšem primárně brojí právě proti správnosti skutkových zjištění soudu, jednak opakovaným tvrzením o své nevině a jednak nabízeným alternativním výkladem dostupných důkazů, a teprve na základě takto vykonstruovaných zcela odchylných skutkových závěrů vytýká soudu užití nesprávných ustanovení trestního zákona při právním posouzení skutku, aniž by uvedl, v čem tato tvrzená nesprávnost spočívá. Je tedy očividné, že ve skutečnosti svými námitkami uplatněný dovolací důvod nenaplnil, přičemž na jeho argumenty nelze vztáhnout ani žádný jiný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů, jak je definován ustanovením §265b tr. ř. Obviněnému tudíž v jeho námitkách není možno přisvědčit.
Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala uplatněný či jiný důvod dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřovaly proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi dvou rozdílných skupin svědků (na jedné straně poškozených a znalkyně oproti všem ostatním svědkům). Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil určité výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a