ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.689.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 689/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 4 To 38/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 107/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 2 T 107/2009, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §241 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Dlužno dodat, že Městský soud v Brně rozhodl v téže věci již dne 3. 9. 2009, kdy obviněného pro žalovaný skutek zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Tento rozsudek však byl k odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 453/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 4 To 38/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 17. 2. 2009 mezi 02.00 a 03.00 hod. v B. na odstavné koleji Českých drah na ulici R. v železničním vagonu donutil poškozenou A. Z., k souloži tím, že ji objímal a když se bránila, udeřil ji otevřenou dlaní do obličeje, poté ji vysvlékl kalhoty a kalhotky, a když jej přemluvila, že potřebuje jít na záchod, hlídal ji, aby nemohla utéci, a když se vrátila, povalil ji na vytržená sedadla vagonu a vykonal na ní soulož, když po této odmítala jeho požadavek na felaci, donutil ji, aby mu třela pohlavní úd, a následně z místa odešel“ .
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „trestní zákoník“) a uložil mu podle §185 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Pavlíny Urbancové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že odvolací soud se nevypořádal se skutečnostmi uváděnými v jeho odvolání, především s tvrzeními, že rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo z neúplně zjištěného skutkového stavu, a proto stejnou vadou trpí i rozhodnutí odvolacího soudu. Okolnost, že soudy obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, pak měla za následek nesprávné právní posouzení skutku.
Ohledně skutku samotného obviněný namítal, že v provedeném řízení nebylo prokázáno bez důvodných pochybností to, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou došlo v důsledku použití násilí, tak jak to má na mysli právě ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Zdůraznil, že odvolací soud vycházel z neúplných skutkových zjištění převzatých od soudu prvního stupně a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a poukázal na to, že nebyl proveden ani jeden objektivní důkaz, který by hovořil v jeho neprospěch. Výpověď poškozené za takový důkaz prý považovat nelze. Na poškozené nebyly zjištěny žádné známky fyzického násilí (žádné podlitiny, či modřiny, ač sama poškozená vypověděla, že ji obviněný udeřil; též následným gynekologickým vyšetřením nebyly zjištěny žádné známky nedobrovolného pohlavního styku), ani nebyly zjištěny žádné psychické následky, které bývají u obětí znásilnění běžné.
Jediným důkazem, na základě kterého byl obviněný uznán vinným, tak je výpověď poškozené. Zde však namítal v souladu s prvním (zprošťujícím) rozhodnutím soudu prvního stupně, že v její výpovědi se vyskytují rozpory a řadu skutečností si již ani nevybavovala. To prý nelze považovat za okolnost hovořící ve prospěch věrohodnosti poškozené, ale naopak. Pokud znalkyně odůvodňovala nepřesnosti ve výpovědi poškozené tím, že v takových případech se oběť snaží vytěsnit zlou vzpomínku a mnohé detaily jí uniknou i s ohledem na psychický stav, ve kterém se za dané situace nachází, pak upozornil na tu zásadní okolnost, že psychický stav poškozené žádné změny k horšímu ve vztahu k projednávanému skutku nevykazuje, ba naopak, neboť poškozená se kontaktu s muži rozhodně nevyhýbá. Koneckonců sama znalkyně uvedla, že poškozená je sexuálně předčasně vyzrálá a jakmile jde o kontakty s muži, tak je velmi vzdělaná. Pokud by byly rozpory ve výpovědi poškozené způsobeny snahou o vytěsnění zlé vzpomínky, pak by jistě v souvislosti s tím zanechala uvedená zlá vzpomínka na ní psychické následky. To však prokázáno nebylo.
Podle názoru dovolatele je nesprávný klíčový závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud bez výhrad přijal, totiž že „Zřejmá beznadějnost a odůvodněný strach pak … úzce souvisí i se zjištěným faktem, že poškozená neutekla z místa činu, když šla na záchod ven mimo kupé, kam poškozená mohla utéci? Byla právě na útěku z výchovného ústavu, sama v cizím městě, kde jediný blízký člověk, matka ji předtím vyhodil z domu. Nacházela se na osamělém místě, mimo běžnou civilizaci, v noci, kdy by se i v případě útěku těžko dovolala pomoci u spících lidí, navíc byla zima, poškozená byla polosvlečená. Poškozené muselo být jasné, že daleko by neutekla, že obžalovaný by ji dříve nebo později dostihl a mohl by reagovat daleko razantněji a hruběji .... Soud nemá důvod poškozené nevěřit.“. Tento údajně chybný závěr soudů vychází i z neúplně zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně a k jeho námitkám v odvolání ani odvolací soud se nezabýval tím, jak vlastně daleko to bylo od místa, kde byly odstavené vagóny k nejbližší „civilizaci“, a žádný důkaz v tomto směru nebyl proveden. Proto obviněný již v odvolání navrhoval, aby bylo dokazování doplněno právě o objasnění toho, jaká byla vzdálenost od „místa činu“ k nejbližším obytným domům. Odvolací soud tomuto jeho návrhu nevyhověl a ani nezdůvodnil, proč tak učinil.
K otázce vzdálenosti domů obviněný uvedl, že k nejbližším obytným domům to bylo cca 30 m, což je krátká vzdálenost a poškozená tak měla jednoznačně možnost utéci právě do „civilizace“ a dovolat se pomoci – samozřejmě byl-li by k tomu důvod. Ten zcela zjevně nebyl, jinak by to poškozená jistě udělala. Současně soudy obou stupňů pominuly některé podstatné skutečnosti řečené poškozenou, tedy že měla v uvedené době známého jménem R. v B. v hospodě u P., za kterým chodívala, není tedy pravda, že byla osamocená v cizím městě a neměla kam jít.
Podle dovolatele není též pravdivé tvrzení, že poškozená byla polosvlečená. V době, kdy z vagónu odešla na WC, měla na sobě i kalhoty a byla zcela oblečena. Navíc on sám s poškozenou nešel, zůstal ve vagoně. Poškozená sama uvedla (odkázal na protokol o výslechu svědka ze dne 7. 4. 2009), že si venku mj. zakouřila. To si lze obtížně představit za situace, kdy se obává o život a je pouze v kalhotkách.
Z výše uvedených skutečností tak podle obviněného vyplývá, že klíčový názor soudu prvního stupně, který bez výhrad přijal i odvolací soud, se opírá o neúplně zjištěný skutkový stav věci a chybně zhodnocený skutkový stav věci následně vedoucí k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Dovolatel rovněž poukázal na jeden ze závěrů znalkyně, že poškozená má tendence vidět sama sebe v lepším světle, že výpověď poškozené je specificky věrohodná, v detailech se liší a má tendenci přizpůsobovat je tak, aby ona sama vypadala lépe. Právě toto konstatování znalkyně koresponduje plně s jeho obhajobou, kdy poškozená zcela zjevně pozměnila detail ve své výpovědi, kdy dobrovolný sexuální styk „pozměnila“ na nedobrovolný, aby vypadala lépe, aby nevypadala jako děvče, které má pohlavní styk s mužem, kterého sotva zná.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a ve smyslu ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Přípisem ze dne 31. 5. 2010 vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podstatná část dovolání je prakticky doslovnou citací předešlého odvolání, přičemž dovolací soud není povinen znovu přezkoumávat námitky, které již náležitě přezkoumal soud odvolací a dovolatel je opakuje pouze proto, že není spokojen s výsledkem řízení ve druhém stupni.
Státní zástupce rovněž uvedl, že obviněný napadá meritorní rozhodnutí v této věci z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá uplatnění důvodných námitek proti právnímu posouzení skutku respektive jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný však žádnou takovou námitku nevznesl, neboť pokud zpochybnil závěr odvolacího soudu o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, činil tak výlučně námitkami proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a proti skutkovým závěrům, které z těchto důkazů vyvodily. Takovou argumentaci ovšem nelze označit za námitky hmotně právní povahy, neboť se jedná o výhrady ryze skutkové, jimiž se dovolatel usiluje dosáhnout odlišných skutkových východisek, než ze kterých vycházely při rozhodování o vině oba ve věci činné soudy. Námitky skutkové povahy ovšem nemohou deklarovaný důvod dovolání naplnit a nevyhovují ani žádnému jinému z katalogu dovolacích důvodů, jak je vymezen ustanovením §265b tr. ř.
Ze shora řečeného ovšem a priori nevyplývá, že napadený rozsudek je zcela bez nedostatků. Se zřetelem k popisu skutku ve výroku o vině mělo být jednání obviněného správně posouzeno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, neboť obviněný jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a tento čin spáchal souloží a na dítěti. Nepřesnému označení zločinu ve výroku rozsudku krajského soudu odpovídá i nepřesně citovaná právní věta, odrážející již neplatnou právní úpravu („jiného násilím donutil k souloži …“). Státní zástupce se přesto domnívá, že jde o vadu ryze formální, jež nemá žádný vliv na věcnou správnost, důvodnost a spravedlivost napadeného rozhodnutí; ostatně obviněný ji ani v dovolání nevytýkal.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.; současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. V zásadě totiž napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a zejména způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil pouze námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně soudům obou instancí vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou) z jejich strany, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil určité výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a