ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.717.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 717/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 7 To 50/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 53/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 1 T 53/2009, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu podle §250b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 7 To 50/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„v P. na přesně nezjištěném místě dne 19. 9. 2007 požádal prostřednictvím jednak zaměstnankyně Českomoravské stavební spořitelny J. R. a jednak společnosti s. r. o. Mobilní bankéř zastoupené Ing. M. P. o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 250.000,- Kč od společnosti s. r. o. Essox Č. B., přičemž v rozporu se skutečností vědomě uvedl, že je zaměstnán ve společnosti s. r. o. Auto Kadett, P., L., a pobírá průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 19.642,- Kč, ačkoliv u této společnosti do této doby nebyl zaměstnán; za tím účelem podepsal prázdné formuláře „žádost“, „žádost/smlouva o spotřebitelský úvěr“ a „čestné prohlášení o výši příjmů klienta/žadatele“ a po ověření nepravdivosti údajů k poskytnutí požadovaného úvěru nedošlo“ .
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako „pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, trestního zákona“ a uložil mu „podle §250b odst. 1 trestního zákona“ trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Pavlíny Malíkové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že skutkový stav, tak jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu úvěrového podle §250b odst. 1 tr. zák., zejména co se týče posouzení jeho subjektivní stránky a materiálního znaku. Soudům obou instancí vytknul, že učinily shora popsaný skutkový závěr, neboť je i nadále přesvědčen, že skutečnosti v řízení zjištěné skutkovou podstatu pokusu trestného činu úvěrového podvodu nenaplňují. Zdůraznil, že v řízení mu nebyl bez pochyb prokázán úmysl uvést vědomě nepravdivé údaje, když bylo toliko zjištěno, že podepsal dva prázdné formuláře. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žádost o úvěr byla svědkyněmi J. R. a Ing. M. P. vyřizována poněkud nestandardně – byla to právě druhá z nich, která potřebné údaje do formulářů jím podepsaných vyplňovala a sama vše vypisovala, navíc se s ním ani osobně nesetkala a nikdy jej neviděla. Co se týče odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se shora uvedených skutečností, je podle něj velmi nedostatečné a v rozporu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinil soud prvního stupně, zvláště když odvolací soud sám žádné důkazy ve věci neprováděl. Pouhé podepsání dvou prázdných formulářů podle jeho názoru nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu.
Obviněný odvolacímu soudu také vytknul, že se vůbec nevypořádal s námitkami týkajícími se otázky naplnění materiálního znaku trestného činu – dostatečného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1748/08, sp. zn. I. ÚS 631/05). V uvedených nálezech je role trestního práva pojímána jako ultima ratio. Podle prvního z citovaných nálezů Ústavního soudu musejí obecné soudy vzít v úvahu i všechny okolnosti věci, i pokud jde o eventuální nesprávný postup pracovníků poškozených podnikatelských subjektů a možný skutkový či právní omyl na straně podezřelých, kteří mohli při uzavírání smluv čelit nátlaku, manipulaci či zkreslování významu požadovaných údajů ze strany pracovníků či zprostředkovatelů podnikatelského subjektu, zainteresovaných na dosažení co největšího počtu uzavřených smluv. V této souvislosti poukázal také na skutečnost, že obě svědkyně (pracovnice subjektů poskytujících úvěr) byly na dané věci zcela jistě finančně zainteresovány. Je proto přesvědčen, že při dodržení zásady in dubio pro reo by jej soudy měly zprostit obžaloby v plném rozsahu.
Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že měl spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., ačkoliv ve výroku samotného rozsudku je uvedeno, že spáchal toliko pokus trestného činu úvěrového podvodu bez uvedení příslušného odkazu na ustanovení §8 tr. zák. Z výroku napadeného rozsudku není tedy zřejmé, jaký trestný čin měl spáchat.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanovení §265k tr. ř. napadané rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a zároveň ve výroku o trestu a s využitím ustanovení §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud jde o deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v zásadě pouze opakuje výhrady, které vznášel již v rámci dosavadní obhajoby a jež vyjádřil také v odvolání. Těmito námitkami se ovšem krajský soud řádně a důkladně zabýval. Jeho vývody vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou logické, srozumitelné a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Jestliže bylo náležitě provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Je tomu tak proto, že dovolací řízení nelze chápat jako nějaké opakované projednání řádného opravného prostředku či jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy. Navíc dovolatel ve svých právních úvahách vychází z poněkud odlišného skutkového základu, než jaký je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí. Abstrahuje totiž od skutečnosti, že svědkyním J. R. a Ing. M. P., jež mu měly úvěr vyřídit a působily ve věci jako živé nástroje sui generis, uvedl vědomě nepravdivé skutečnosti týkající se jeho zaměstnaneckého poměru a pravidelného pracovního příjmu, jež byly pro uzavření úvěrové smlouvy esenciálními náležitostmi. V tomto jeho jednání je nutno spatřovat důkaz toho, že byla naplněna subjektivní stránka dotyčného trestného činu. Další úvahy o materiální stránce či nesprávném postupu pracovníků poškozených podnikatelských subjektů jsou dílem nedůvodné a dílem nemají na závěr o vině žádný vliv. Argumenty vznesené obviněným k tomuto dovolacímu důvodu tedy nelze akceptovat.
Poněkud jinak je tomu podle státního zástupce s druhým uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle skutkové věty rozsudku sice k poskytnutí finančních prostředků obviněnému nakonec nedošlo, to však s ohledem na znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. není rozhodné, poněvadž v ní není zahrnut znak způsobení škody. Tomu rovněž odpovídá znění právní věty („při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje“), ovšem v paragrafovém vyjádření této skutkové podstaty odvolací soud uvedl, že jde o „pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, trestního zákona“. Je očividné, že zde v důsledku písařského pochybení přebývá slovo „pokus“. I tento stav by bylo zřejmě možno označit za neúplný výrok o vině, když trestní řád s podobným „přebytkem“ nepočítá. Ovšem předmětný nedostatek nemá nejmenší vliv na podstatu věci, na správnost závěrů odvolacího soudu ani na postavení obviněného. K nápravě tohoto pochybení není nutno napadené rozhodnutí rušit a vytýkanou vadu je možno napravit postupem podle §131 tr. ř.
V závěru vyjádření státní zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém podání uplatnil jako první dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Dovolatel totiž v zásadě toliko opakoval výhrady, které vznášel v rámci celého dosavadního řízení a vyjádřil je i v odvolání (napadal zejména způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, především svědeckých výpovědí J. R. a Ing. M. P.). Takovými výhradami se ovšem odvolací soud řádně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (dovolatel je označil za „nedostatečné“), pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo jednak o námitky týkající se subjektivní stránky (že nebyl prokázán jeho úmysl uvést vědomě nepravdivé údaje) a jednak o námitky, jimiž brojil proti závěru o naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu. Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (srov. §4 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., na rozdíl od (obecného) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tak tomu bude. Trestný podle §250b tr. zák. bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech je jen třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák. (srov. přiměřeně Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C. H. BECK, 2004, s. 1501).
Připomenout lze i Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. trest., podle něhož za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy .
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Z tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný „… dne 19. 9. 2007 požádal prostřednictvím … o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 250.000,- Kč … přičemž v rozporu se skutečností vědomě uvedl, že je zaměstnán ve společnosti s. r. o. Auto Kadett, P., L., a pobírá průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 19.642,- Kč, ačkoliv u této společnosti do této doby nebyl zaměstnán; za tím účelem podepsal prázdné formuláře … a po ověření nepravdivosti údajů k poskytnutí požadovaného úvěru nedošlo“ .
Z takto popsané skutkové věty nelze mít nejmenší pochybnosti o zavinění obviněného v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Je totiž zcela evidentní, že při sjednávání úvěrové smlouvy (ve snaze dosáhnout poskytnutí úvěru ve výši 250.000,- Kč; později 240.000,- Kč) postupoval tak, že osobě, která v jeho prospěch záležitosti zařizovala, poskytl nepravdivé údaje o svém tehdejším zaměstnavateli a o finančním příjmu, který měl od něho pobírat, ačkoliv u něho zaměstnán nebyl a takový příjem nepobíral (v době, kdy o úvěr žádal byl totiž bez pracovního poměru). Současně dobře věděl, že jde o podstatné náležitosti, bez nichž mu úvěr nemůže být poskytnut.
Pokud jde o námitky obviněného, jimiž brojil proti naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu, je vhodné uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. platí, že trestným činem je pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele. V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Z tohoto pohledu odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že jednání obviněného vykazuje v posuzovaném případě nejen formální, ale i materiální znaky jmenovaného trestného činu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že relevantně uplatněné výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Odvolací soud v souladu se zákonem vyložil a řádně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska jím použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Jelikož dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je třeba uvést, že podle něho lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že měl spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., ačkoliv ve výroku rozsudku je uvedeno, že spáchal „pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, trestního zákona“.
K uvedené problematice je zapotřebí (opět alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách: a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; b) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř., nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 2 tr. ř.) je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze napravit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., ale jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005). Písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný, rovněž nenaplňují tento dovolací důvod. K odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, totiž není určeno dovolání, ale jen postup podle §131 tr. ř., resp. za použití §138 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006).
S ohledem na shora uvedené závěry je Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) přesvědčen, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě (tj. že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný). Je však třeba rozlišovat mezi rozhodnutím (v tomto případě rozsudkem) a jeho vyhotovením. Obsah rozsudku, tak jak byl vyhlášen, je zachycen v protokolu o jednání soudu (v projednávaném případě o veřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2010 – srov. č. 1. 151 až 152). Pouze z jeho obsahu (a obsahu protokolu o hlasování) lze zjistit, zda skutečně v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Z protokolu o veřejném zasedání je však zřejmé, že v rozsudku, tak jak byl vyhlášen, žádný výrok nechybí, resp. žádný výrok, ani ten, na který poukazuje dovolání, není neúplný, neboť po poradě senátu vyhlásila předsedkyně senátu odvolacího soudu rozsudek, jímž byl uznán „vinným v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona …“.
K namítanému pochybení tak evidentně došlo až při vyhotovování rozsudku a jeho opisů. I když nelze pochybovat o tom, že vyhotovení rozsudku a jeho opisy musí být ve shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen, k odstranění takovýchto vad však dovolání jako mimořádný opravný prostředek určeno nepochybně není. Takový způsob nápravy by byl formalistický. Jeho výsledkem by sice byla kasace napadeného rozhodnutí, tak jak to navrhuje obviněný, ta by však vedla pouze k tomu, že v opakovaném odvolacím řízení by bylo vydáno stejné rozhodnutí, jehož vyhotovení by již vytýkanou vadou netrpělo. Tím by se současně celé řízení bezdůvodně prodlužovalo.
Zákonodárce samozřejmě s možností podobných chyb a omylů počítal, a proto způsob jejich odstraňování upravil v ustanovení §131 tr. ř., které umožňuje předsedovi senátu (v dané věci odvolacího soudu) kdykoliv zvláštním usnesením opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud ani v této části dovolání neshledal uplatněný dovolací důvod opodstatněným.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a