ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.780.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 780/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného P. Ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 4 To 102/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 45 T 2/2009, byl obviněný P. Ř. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea druhá tr. zák., jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že v přesně nezjištěné době před 14. 3. 2008 si na přesně nezjištěném místě a nezjištěným způsobem obstaral dva kusy padělků bankovek o nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériové číslo F 76… a E 33…, vzor 1996, zhotovených technikou plnobarevného inkoustového tisku a slepených z původně samostatně vytištěného líce a rubu, ačkoli si vzhledem ke způsobu provedení, neodpovídajícímu papíru a jeho silné tloušťce, špatnému ořezu a chybějícím ochranným prvkům, jednoduše rozpoznatelných od pravých bankovek, musel být vědom, že se nejedná o pravé peníze a následně dne 14. 3. 2008 kolem 7.50 hodin v areálu letiště P., R., v obchodním domě B., předložil pokladní M. S. v rámci platby za nákup jednu z nich, a to padělanou bankovku sériového čísla F 76… v nominální hodnotě 1.000,- Kč, a poté co M. S. ihned odhalila, že se jedná o padělek, uhradil nákup pravou bankovkou a následně u něho přivolaná policejní hlídka v rámci osobní prohlídky nalezla v pravé kapse bundy další padělanou bankovku sériového čísla E 33...
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to dvou kusů uvedených padělků bankovek.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný do všech výroků a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, rozsudkem ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 4 To 102/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného P. Ř. uznal v bodě 1) vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen „tr. zákoník“) a v bodě 2) zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době před 14. 3. 2008 si na přesně nezjištěném místě a nezjištěným způsobem obstaral padělek bankovky o nominální hodnotě 1.000,- Kč sériového čísla E 33…, zhotovený technikou plnobarevného inkoustového tisku a slepený z původně samostatně vytištěného líce a rubu, ačkoli věděl, že se nejedná o pravé peníze, a měl tuto bankovku u sebe přinejmenším dne 14. 3. 2008 kolem 07.50 hod. v obchodním domě B. v areálu letiště v P., R.;
2) poté, co si nezjištěným způsobem obstaral padělek bankovky o nominální hodnotě 1.000,- Kč sériového čísla F 76…, zhotovený technikou plnobarevného inkoustového tisku a slepený z původně samostatně vytištěného rubu a líce, ačkoli věděl, že se nejedná o pravé peníze, dne 14. 3. 2008 kolem 07.50 hod. v obchodním domě B. v areálu letiště v P., R. při placení nákupu tuto bankovku předložil pokladní M. S., která ji nepřijala s tím, že se jedná o padělek.
Za tyto trestné činy obviněného podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Paláčka proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu, protože nedošlo k tomu, že by úmyslně sobě nebo jinému opatřil nebo přechovával padělané nebo pozměněné peníze. Obviněný poukázal na to, že orgánům činným v trestním řízení vysvětlil, že u sebe měl sice dva padělky bankovek o nominální hodnotě 1.000,- Kč, avšak nevěděl, jak k nim přišel. Uvedl, že se tak mohlo stát v některém ze supermarketů v L., popř. mohl tyto padělky obdržet na burze použitého zboží v M., kde často nakupuje, nebo je také mohl obdržet v tržbě, neboť vlastní prodejní stánek v L. Podle obviněného soudy bez jakýchkoli důkazů konstatovaly, že si tyto padělky přesně nezjištěným způsobem a v přesně nezjištěné době obstaral, i když měl vědět, že se nejedná o pravé peníze. Obviněný však zdůraznil, že sám nikdy nevyvinul žádnou iniciativu k tomu, aby získal do své držby padělané bankovky, což je obhajoba, která v průběhu dokazování nebyla vyvrácena. Podle jeho názoru mělo být jemu za vinu kladené jednání posuzováno pouze jako přečin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §235 tr. zákoníku. Vyjádřil rovněž nesouhlas se závěry odvolacího soudu týkajícími se nutnosti v daném případě již neposuzovat uvedené trestné jednání jako jeden skutek, ale bylo nutné rozdělit uvedený čin na dva samostatné skutky, z nichž jeden je kvalifikován jako přečin podle §233 odst. 1 tr. zákoníku a druhý též samostatně jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Podle obviněného takto vyjádřený názor vylučuje možnost posouzení činu jako přečinu udávání padělaných a pozměněných peněz podle §235 tr. zákoníku, a proto ho považuje za neakceptovatelný.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 4 To 102/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako přečin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §235 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Ačkoli byl opis dovolání obviněného zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání případné písemné vyjádření k tomuto dovolání neobdržel.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že jím rozvedené argumenty směřují proti správnosti použité právní kvalifikace, naplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posuzoval, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
Je vhodné nejprve připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudů nižších stupňů a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, event. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě tohoto pravidla je nutné též posuzovat správnost použité právní kvalifikace. Jak odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, přestože změnil skutek po obsahové stránce tím, že jednání obviněného původně v rozsudku soudu prvního stupně posouzené jako jeden skutek dopadající na obě falešné bankovky, jež považoval za jednočinný souběh dvou trestných činů, rozdělil na dva samostatné skutky se zřetelem na každou falešnou bankovku zvlášť, vycházel pro své právní úvahy ze stejných skutkových zjištění, respekt. z týchž výsledků provedeného dokazování, a to zejména k otázce týkající se toho, za jakých okolností a jakým konkrétním jednáním obviněný uvedené falešné bankovky získal. Ve shodě se zjištěními a závěry, které ohledně této skutečnosti učinil soud prvního stupně, odvolací soud (viz strana 4 – 6 napadeného rozsudku), s odkazem na správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, v zásadě do svých oddělených skutkových zjištění u každého z obou samostatných skutků pro své závěry použil zjištění soudu prvního stupně, jež zanesl do popisu svých skutkových zjištění tak, že jak v bodě 1), tak i v bodě 2), konstatoval, že si obviněný „nezjištěným způsobem obstaral padělek“ konkrétně vymezené bankovky, „ač věděl, že se nejedná o pravé peníze“.
Takto zjištěný skutkový stav věci, byť jej obviněný v rámci podaného dovolání zčásti též zpochybňuje [což však nenaplňuje ani jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto dovolací soud z podnětu těchto výhrad napadená rozhodnutí nezkoumal], je nutné považovat za podklad pro posuzování správnosti použité právní kvalifikace.
Je však potřeba zdůraznit, že takto učiněný závěr vychází z výsledků provedeného dokazování, jímž soudy obou stupňů věnovaly požadovanou pozornost a ve svých rozhodnutích vysvětlily, na základě jakých postupů a důvodů k popsaným skutkovým zjištěním dospěly.
Je též nutné podotknout, že obviněný v dovolání nezpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, pokud ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku (obdobně též podle §16 odst. 1 tr. zák.), za situace, kdy o odvolání obviněného rozhodoval již za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., při posuzování, která z právních úprav přicházejících do úvahy je pro obviněného příznivější, určil, že trestní zákon č. 140/1961 Sb., platný v době, kdy byl čin spáchán, není pro obviněného příznivější než trestní zákoník, účinný v době jeho rozhodování. Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem ztotožnil, neboť odvolací soud v souladu s pravidly pro posuzování časové působnosti zákonů postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku, a proto pro stručnost lze jen odkázat na stranu 7 odůvodnění napadeného rozsudku.
Pro úplnost je též vhodné uvést, že když odvolací soud na základě úvah týkajících se nutnosti rozdělit původně jeden skutek na dva samostatné činy, jak je výše poznamenáno, shledal, že s ohledem na okolnosti, které byly v daném případě zjištěny, zejména to, že obviněný si obě falešné bankovky nezjištěným způsobem obstaral, avšak jen jednou z nich se pokusil zaplatit, tj. udal ji jako pravou, kdežto s druhou z nich takto nenaložil, považoval tato jednání za dva samostatné trestné skutky, neporušil zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Odvolací soud totiž rozhodoval nejen na podkladě odvolání podaného obviněným v jeho prospěch, ale též i na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. I když toto odvolání směřovalo toliko proti výroku o trestu, jak vysvětlil odvolací soud, a jak je patrné i z výroku jeho rozsudku [viz znění „z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu v celém rozsahu zrušil“], posuzoval otázku viny nejen z podnětu odvolání obviněného, který ji přímo napadal, ale ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. též i z podnětu odvolání státního zástupce, jímž vytýkaná vada ohledně trestu měla, za daných změn, jež odvolací soud provedl v právním posouzení se zřetelem na novou právní úpravu učinil, svůj podklad i ve výroku o vině.
Pokud jde o správnost právního posouzení, což obviněný především dovoláním napadá, je potřeba uvést, že přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání.
Ve smyslu přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku je „opatřením“ jakýkoli způsob nabytí padělaných nebo pozměněných peněz nebo prvků peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, ať již koupí, výměnou za jinou věc, darem, krádeží, podvodem apod. Může to být i jejich výroba, ovšem bez úmyslu udat je jako pravé (srov. §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku). Za „přechovávání“ se považuje jakákoliv dispozice s padělanými nebo pozměněnými penězi nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, která není jejich nabytím ani udáním (např. uchování nebo ukrytí pro jiného, převoz z místa na místo apod.). Přitom nezáleží na tom, zda si pachatel opatřil pro sebe nebo pro jiného padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání najednou nebo postupně, ani na tom, zda je uložil na jedno místo nebo na různá místa, či zda je na takovém místě či místech přechovával (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2118).
Zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku spáchá ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Pachatel zde jedná tak, že učiní jakékoli jednání, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo je přímo uvede do oběhu, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškeré jednání, které je relevantní z právního hlediska, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné (srov. rozhodnutí č. 194/1920 Sb. rozh. tr.). Zločin je v tomto případě dokonán až udáním takových peněz jako pravých, platných nebo jako peněz vyšší hodnoty. Pro naplnění znaku „udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé“ v ustanovení §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku stačí jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. i odevzdání při půjčce; není rozhodné, jakým způsobem naložili s padělanými nebo pozměněnými penězi jejich noví držitelé (viz rozhodnutí č. 58/1978, přiměřeně též rozhodnutí č. 2/2009 Sb. rozh. tr.). Není podstatné, zda pachatel vyvinul aktivní úsilí, aby padělané nebo pozměněné peníze uvedl do oběhu, nebo nikoli, a zda se mu toto úsilí zdařilo nebo byl-li při udávání takových peněz přistižen.
Se zřetelem na takto vymezená obecná pravidla a učiněná skutková zjištění Nejvyšší soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k použité právní kvalifikaci v souladu se zákonem.
Pokud jde o skutek pod bodem 1), byl správně posouzen jako přečin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, protože, jak bylo výše rozvedeno, byť nebyl prokázán konkrétní způsob, jakým obviněný předmětnou falešnou bankovku nabyl, bylo učiněno skutkové zjištění, že si ji „nezjištěným způsobem obstaral“. Uvedenou formulací tak soudy skutkově vyjádřily, že obviněný si padělanou bankovku, aniž by bylo konkrétně zjištěno jak, vlastním přičiněním zajistil. Tím soudy vyjádřily aktivní jednání obviněného směřující k jejímu získání. Takto vyjádřený skutkový stav dostatečně naplňuje znak objektivní stránky, že sobě „opatřil“ padělanou bankovku a tuto po jistou přesně nezjištěnou dobu také „přechovával“, jak je u skutkové podstaty podle §233 odst. 1 tr. zákoníku požadováno.
K subjektivní stránce je nutné poukázat na odůvodnění uvedené v rozsudku odvolacího soudu (strana 5), kde se tento soud vypořádal zejména s tím, že obviněný znal povahu uvedené bankovky, na níž bylo patrné, že jde o evidentní padělek, jak vyplynulo z provedeného dokazování i z vlastního ohledání zbytků tohoto falešného platebního prostředku soudem.
Nejvyšší soud se proto s právním posouzením skutku pod bodem 1) v souladu s tím, jak o něm rozhodl odvolací soud, ztotožnil, a považuje ho za správné.
Skutek, který byl popsán v bodě 2), jak již bylo výše předesláno, rovněž naplňuje znaky trestného činu pokusu zločinu podle §21 odst. 1, §233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, protože za obdobných okolností, jako jsou zjištěny k původu i druhé z konkretizovaných falešných bankovek, obviněný věděl, že jde o padělek, když tuto bankovku při placení nákupu k platbě použil. I v této souvislosti podal odvolací soud podrobné zdůvodnění svých úvah vztahujících se k tomu, na základě jakých okolností obviněný věděl, že jde o bankovku falešnou (srov. též stranu 5 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu) a za jakých skutečností jí použil k platbě. U uvedeného zločinu tak byly naplněny všechny jeho zákonné znaky, jak jsou též výše zmíněny, a proto i tato právní kvalifikace byla použita v souladu se zákonem.
Ve smyslu výše rozvedených obecných pravidel je však vhodné poznamenat, že odvolací soud tento čin posoudil jako pokus zločinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, což se ve smyslu shora uvedené judikatury nejeví zcela správným, ale šlo by zde o dokonaný zločin, neboť bylo prokázáno, že obviněný již uvedenou falešnou bankovku jako pravou udal (viz skutkové zjištění „v obchodním domě B. při placení nákupu tuto bankovku předložil pokladní M. S., která ji nepřijala s tím, že se jedná o padělek“), neboť ji užil jako platební prostředek při koupi zboží. Předal ji prodavačce k úhradě ceny koupeného zboží, tedy naplnil všechny znaky této skutkové podstaty. Úvahy o možnosti posoudit čin jako dokonaný zločin, však v daném případě, kdy je tato právní úprava pro obviněného méně příznivá a dovolání podal pouze obviněný, nemá opodstatnění, protože by taková změna byla porušením zákazu reformationis in peius ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud i přes tuto výhradu právní kvalifikaci, podle níž odvolací soud čin pod bodem 2) posoudil, považuje za správnou.
Za situace, kdy není pochyb o tom, že obviněný v případě obou skutků naplnil znaky trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku, je vyloučeno, aby toto jednání bylo posouzeno jako přečin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §235 tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými, udá jako pravé.
Ve smyslu §235 tr. zákoníku je pachateli placeno padělanými nebo pozměněnými penězi jako pravými, jestliže je získal jako protihodnotu za prodanou věc, za poskytnutou službu anebo jinou činnost, která se zpravidla odměňuje. Avšak v případě, když pachatel získal takové peníze jiným způsobem, např. nálezem, nebo jiným podobným způsobem, nejde již o tento přečin, ale jde o trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku. Ustanovení §235 tr. zákoníku předpokládá, že padělanými penězi bylo pachateli placeno jako pravými, takže padělané peníze musí mít funkci oběživa nebo platidla (srov. přiměř. rozhodnutí č. 19/1975 a č. 29/1982, s. 208 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 124 sv. 41 roč. 2006 – II. díl Sb. n. a u. Ústavního soudu).
Pro rozlišení, zda bude čin posuzován podle §233 tr. zákoníku nebo podle §235 tr. zákoníku, je tudíž rozhodný způsob nabytí padělaných a pozměněných peněz pachatelem. V daném případě, jak již bylo shora opakovaně zdůrazněno, i když nebyl prokázán žádný konkrétní způsob, jímž obviněný falešné bankovky nabyl, soudy soustředily svou pozornost na objasnění této skutkové okolnosti a dokazování kromě jiného zaměřily i na to, zda obviněný uvedenou padělanou bankovku obdržel jako protihodnotu za prodanou věc. Na podkladě výsledků provedeného dokazování však tento způsob nabytí padělaných bankovek vyloučily, jak vysvětlil podrobně odvolací soud na straně 5 až 6 odůvodnění svého rozhodnutí. Soudy obou stupňů tudíž vzaly za objasněné, že bankovky obviněný nezískal tím, že by mu jimi bylo placeno. Pro nedostatek jiného, pozitivního zjištění dospěly k závěru, že si je nezjištěným způsobem obstaral. Protože nebylo prokázáno, že by je obviněný získal tak, že by mu jimi bylo jinou osobou placeno, resp. tento způsob nabytí byl vyloučen, nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podle §235 tr. zákoníku, jak se obviněný domáhal, ale jeho trestné jednání bylo správně posouzeno podle §233 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí v dovolání vytýkanými vadami netrpí a soudy obou stupňů se se všemi rozhodnými otázkami v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře vypořádaly a skutkové závěry ani právní úvahy soudů nevyvolávají žádné pochybnosti, Nejvyšší soud na ně mohl pro stručnost jen odkázat. Dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová