ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.810.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 810/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného S. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 To 11/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 12/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 48 T 12/2009, byl obviněný S. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění v něm popsaných dopustil tím, že v blíže neurčené době od 17.30 hod. dne 24. 8. 2008 přibližně do 23.22 hod. dne 25. 8. 2008 v P., W., v prostorách ubytovny K. H. v pokoji poté, co nejprve pod záminkou zajištění počítačových komponentů a LCD monitoru „22“ vylákal poškozeného K. R., na uvedené místo, ho nejméně jednou udeřil nezjištěným tupým předmětem do pravé temenní krajiny hlavy, čímž mu způsobil vpáčenou zlomeninu v zadní vnitřní čtvrtině kosti temenní vpravo, a to oválnou oblomeninu s předozadním průměrem 5 cm a příčným průměrem 3,2 cm a nejméně tyto úrazové změny na hlavě poškozeného vedly k jeho smrti, tělo pak rozdělil na kusy a z místa odstranil, a později byly části pravé dolní končetiny, pravé horní končetiny a lebka nalezeny na různých místech v obvodu P., přičemž uvedeného jednání se dopustil v úmyslu získat tak věci, které měl poškozený při sobě, a proto se zmocnil přinejmenším mobilního telefonu zn. Nokia E 50 s vloženou SIM kartou, stříbrného řetízku, sportovní tašky Adidas, notebooku zn. Prestiže 1559 Aopen, desek s doklady, svazku klíčů, nejméně 5 ks přehrávačů MP3 zn. Canon, blíže nezjištěného počtu SIM karet do mobilních telefonů, nejméně 4 ks GPS navigací, LCD monitoru značky Asus, finanční hotovosti ve výši nejméně 2.000,- Kč, černé tašky s notebooky a doplňky k počítačům z majetku A. B., a K. F., a koupelnového ventilátoru A. L., vše v celkové hodnotě nejméně 50.700,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 To 11/2010, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.
Obviněný proti uvedenému rozhodnutí soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž brojil jednak proti výroku o vině a jednak proti nesprávnosti výroku o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně výroku o vině obviněný namítl, že zjištěný skutkový stav vyjádřený v popisu skutku neumožňuje spolehlivě posoudit, že ze strany obviněného došlo k vraždě poškozeného K. R. Obviněný tvrdil, že vraždu nespáchal. Všechny důkazy svědčící proti němu jsou nepřímé, když poté, co bylo proti D. Z. a S. M. trestní řízení zastaveno, bylo cíleně vedeno toto trestní řízení jen proti němu. Obviněný Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že nepřihlédl k jeho požadavkům na doplnění dokazování a plně se ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze. Ve vztahu k výroku, jímž bylo rozhodnuto, že trest odnětí svobody obviněný vykoná ve věznici se zvýšenou ostrahou, obviněný vytkl, že u prvotrestaného pachatele je to nepřiměřené a měl být zařazen do mírnějšího typu věznice.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 To 11/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a podle §265 l tr. ř. aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v dovolání není obsažena jediná námitka, ve které by byl vytýkán nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Jestliže dovolatel setrvával na své obhajobě, podle které se souzeného činu nedopustil, neboť poškozeného usmrtila jiná osoba, a namítal jednostrannost provedeného dokazování, jde o námitky skutkové povahy neodpovídající obsahově dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídají ani výhrady proti zařazení obviněného do určitého typu věznice, protože když v rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze vznášet námitky směřující proti druhu a výměře trestu, pak tím spíše nelze vytýkat vady ve výroku o zařazení obviněného do věznice. Nad rámec však státní zástupce konstatoval, že k zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou bylo přistoupeno poté, co pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný v souladu s těmito zásadami své dovolání podal jen v části, neboť námitky zaměřené proti výroku o vině, vztahující se k nedostatečnému hodnocení provedených důkazů, neúplnosti provedeného dokazování anebo, že všechny důkazy proti němu svědčící, jsou jen nepřímé, byly uplatněny v rozporu s tím, jak jsou důvody dovolání zákonem vymezeny. Proto, pokud obviněný takové výhrady uplatnil, nenaplňují označený ani žádný jiný z důvodů dovolání vymezených ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. a Nejvyšší soud z jejich podnětu nemohl správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávat. Pro úplnost pouze konstatuje, že nebyly shledány ve způsobu a postupu soudů při provádění a hodnocení zajištěných důkazů žádné takové skutečnosti, které by správnost učiněných skutkových zjištění jakkoli zpochybňovaly, anebo by vznikaly nejasnosti o tom, že obviněný je pachatelem uvedeného skutku. Oba soudy se v rámci soudního řízení se všemi výhradami obviněného již dříve k této otázce vznesenými podrobně zabývaly a v potřebném rozsahu se s nimi vypořádaly.
Mezi námitky, které jsou pod obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, protože jde o nedostatky jiného nesprávného hmotně právního posouzení, patří ta, jíž obviněný směřoval proti výroku o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Přestože obviněný uvedenou výhradu zmínil jen velmi stručně, skutečnost, že nepovažoval za správné, že jako prvotrestaný byl zařazen do tohoto nejpřísnějšího typu věznice, lze považovat za právní výhradu, a proto Nejvyšší soud z jejího podnětu zkoumal, zda je uvedený výrok učiněn v souladu se zákonem.
Pro účely výkonu uloženého trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Jde o nejpřísnější typ věznice, do níž soud zařadí pachatele v některém z alternativně stanovených případů tehdy, když byl pachateli uložen trest odnětí svobody na doživotí, byl mu uložen trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, byl mu uložen za zvlášť závažný trestný čin trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, nebo mu byl uložen trest za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu.
Vzhledem k tomu, že jde o alternativní výčet, postačí, splňuje-li pachatel podmínky alespoň jedné z možností. Jde však o taxativní výčet a je zřejmé, že do věznice se zvýšenou ostrahou lze zařadit jenom pachatele úmyslného trestného činu.
S ohledem na okolnosti, které byly v projednávané věci objasněny, především s ohledem na právní kvalifikaci a výměru trestu, je zřejmé, že v daném případě pro použití §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. svědčí podmínka, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let za zvlášť závažný trestný čin. Pro tuto alternativu platí, že ji lze použít, když jde o pachatele odsouzeného za zvlášť závažný trestný čin a současně je splněna další kumulativně stanovená okolnost, aby mu byl za takový čin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let. Pro úplnost lze uvést, že definici zvlášť závažných trestných činů obsahuje ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., odkazující na §62 odst. 1 tr. zák., kde je uveden i trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. Trest ve výši nejméně osm let odnětí svobody musí být pachateli uložen bez ohledu na to, jaká byla konkrétní trestní sazba, ze které soud vycházel, a zda popř. nevyužil i postup podle §32 odst. 2 a §40 tr. zák. a snížil trest pod dolní hranici trestní sazby tam, kde dolní hranice převyšovala osm let. Rovněž nezáleží na tom, zda byl uložen trest úhrnný či souhrnný nebo trest společný za pokračování v trestném činu.
Jak je zřejmé, uvedená definice kromě zmíněných podmínek neobsahuje žádné jiné okolnosti, k nimž by mělo být při úvahách o zařazení pachatele do tohoto konkrétního typu věznice přihlíženo.
Lze jen připomenout, že výjimku z pravidel pro zařazování obviněných do jednotlivých typů věznic představuje ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., podle něhož může soud zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena.
Jak je z výroku rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, v daném případě byly splněny obě podmínky, za nichž bylo možné obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou v dané alternativě zařadit. Trestný čin vraždy je zvlášť závažným úmyslným trestným činem a obviněnému byl vyměřen trest v trvání třinácti a půl roku. Není tedy pochyb o tom, že obviněný byl ve smyslu §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou v souladu se zákonem.
Přestože soud prvního ani druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí se blíže důvody pro zařazení obviněného do uvedeného typu věznice nezabývaly, správnost uvedeného výroku je nepochybná, jakož i to, že v případě obviněného nebyly s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, ani na osobu obviněného, shledány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly možnosti použít ustanovení §39a odst. 3 tr. zák.
Na základě všech uvedených a rozvedených poznatků Nejvyšší soud dovolání obviněného, které bylo v převážné části jen opakováním námitek již dříve uplatněných v rámci podaného odvolání, posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová