ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1133.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1133/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2011 o dovolání obviněného M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2011, sp. zn. 10 To 151/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 112/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. ledna 2011, sp. zn. 2 T 112/2010, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (jednání pod bodem I. výroku o vině rozsudku) a třemi trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. (jednání pod body II. – IV. výroku o vině rozsudku), jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku, a za tyto trestné činy a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. května 2010, sp. zn. 2 T 1/2010, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, během nichž byl nad obviněným stanoven dohled; současně soud zrušil výrok o trestu z výše již citovaného rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ve věci sp. zn. 2 T 1/2010. Podle §59 odst. 2 tr. zák. soud uložil obviněnému povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých schopností a možností uhradil trestnými činy způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3. května 2011, sp. zn. 10 To 151/2011, rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. N. při nezměněném výroku o vině za trestnou činnost z napadeného rozsudku a za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. května 2010, sp. zn. 2 T 1/2010, uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; současně soud zrušil výrok o trestu z výše již citovaného rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ve věci sp. zn. 2 T 1/2010. Odvolání obviněného M. N. odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho ryze občanskoprávními vztahy s poškozenými a porušily tak zásadu subsidiarity trestní represe. Na existenci podvodného úmyslu nelze usuzovat toliko ze zjištění, že obviněný závazky neplnil v dohodnutých termínech (jeden z posuzovaných závazků byl nadto téměř uhrazen). Vycházet v tomto směru nelze ani z výpovědí poškozených, neboť tyto nejsou dostatečně podepřeny žádnými dalšími důkazy. Poškození navíc byli v podstatě vyzváni, aby orgánům činným v trestním řízení sdělili pohledávky, pro něž by mohlo být vedeno trestní řízení, v čemž obviněný také spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vina obviněného nebyla v řízení objektivně podložena a proto nebylo lze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Uložený trest pak dovolatel považuje za nepřiměřený, když má za to, že by v jeho případě postačovalo uložení trestu podmíněného. Ze svých předchozích odsouzení se již poučil, v současnosti je pouhým řadovým zaměstnancem a obchodní činnost již nevykonává. Podmíněný odklad uloženého trestu je výhodnějším i pro poškozené, kterým se takto dostane účinnější a rychlejší úhrady dlužných částek. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl způsobem, jakým již předtím rozhodl prvostupňový soud.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky v něm uvedené považuje za zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se především o svědecké výpovědi poškozených, vyplynulo, že obviněný při uzavírání půjček v žádném z případů nepoužil peníze k účelům, které uváděl při jejich uzavírání a peníze pak nevrátil, přestože je měl k dispozici. Obviněný využil v podstatě každé příležitosti, jak ze známých a přátel vylákat peníze, které ovšem neměl v úmyslu vrátit a také je nevrátil. Nakonec dlužil celkem několik miliónů korun a musel tedy být srozuměn s tím, že svým závazkům nebude schopen dostát. O občanskoprávní vztah mezi obviněným a poškozenými tedy v žádném případě nešlo. Jednání obviněného naplnilo všechny znaky posuzovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zák a §250 odst. 1 a 2 tr. zák. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud konstatovat, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde především o ty dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním dospěly (soudy podle dovolatele nesprávně vycházely ze svědeckých výpovědí poškozených a neustálily skutkový stav tak, aby vina obviněného byla prokázána bez jakýchkoli pochybností). Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného, jako nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, atd.). Do stejné kategorie je pak třeba zařadit i ty námitky dovolatele, jenž spočívají v kritice postupu policejních orgánů vůči poškozeným. Pouze pro úplnost je tak třeba uvést, že v dovolatelem zmiňovaném postupu nelze spatřovat žádné porušení jeho práv, neboť takovýto postup lze považovat za běžnou součást vyšetřování trestné činnosti a v žádném směru je nelze chápat jako negativní ovlivňování objektivního zjištění o trestné činnosti obviněného.
Naproti tomu lze říci, že dovolatel naplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že jeho jednání nevykazuje podvodný úmysl, resp. že tento nelze na podkladě zjištěných skutečností dovodit, a jednak, že jeho vztahy s poškozenými, které jsou ryze občanskoprávní povahy, byly nesprávně poměřovány prostředky trestního práva, a tak byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. K tomu, aby Nejvyšší soud dospěl k takovému závěru, ovšem bylo třeba jisté dávky tolerance. Zčásti se totiž i tyto námitky dovolatele opírají o kritiku způsobu, jakým v posuzované věci soudy hodnotily provedené důkazy a z jaké důkazní situace vycházely, což jako již bylo výše uvedeno nejsou námitky, které by Nejvyšší soud mohl přezkoumávat.
Žádné z námitek dovolatele navíc Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
Pokud jde o námitky ve vztahu k absenci subjektivní stránky, je třeba připomenout, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se obviněný v posuzovaném případě dopustil, je naplněn tehdy, pokud pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou (tj. alespoň 25 000,- Kč – srov. §89 odst. 11 tr. zák.), resp. značnou škodu (tj. alespoň 500 000,- Kč – srov. §89 odst. 11 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek.
Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. vyžadován úmysl [§4 tr. zák.]. Pokud jde o těžší následek [v podobě vzniku nikoli malé a značné škody podle §250 odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. zák.] postačí, pokud jej pachatel zavinil z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzovaném případě soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. zák. o zjištění, že obviněný M. N. při sjednávání půjček uváděl poškozeným účel půjček (např. zajištění úvěru, zajištění výhodné koupě pozemku nebo lesního porostu, zajištění případné reklamace vozidla, jež prodal třetí osobě), o němž věděl, že je nepravdivý a že peníze jim není schopen vrátit ani zhodnotit, neboť mu to neumožňuje jeho dlouhodobě nepříznivá finanční situace (obviněný nedisponoval žádnými finančními prostředky a bylo vůči němu vedeno několik exekučních řízení), což také nakonec neučinil a peníze použil k naprosto odlišným účelům. Dále si půjčoval peníze nebo odebíral zboží, ačkoliv věděl, že peníze v dohodnutém termínu ani později nevrátí nebo cenu za zboží neuhradí, a dále zneužil svého postavení zaměstnance společnosti H + H Česká republika Litvínov, když změnil na proforma faktuře vystavené Z. Š. – E., číslo bankovního účtu společnosti H + H Česká republika Litvínov na číslo svého soukromého bankovního účtu, v důsledku čehož finanční částka ve výšin 90 334,- Kč byla poukázána na jeho účet.
Je tedy zřejmé, že obviněný ve všech případech zjevně jednal v úmyslu se obohatit tím, že jiného uvede v omyl a způsobí tak nikoli malou, resp. značnou škodu. Zaviněním je pak evidentně pokryta i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle §250 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Námitky obviněného ohledně absence subjektivní stránky posuzovaného trestného činu tak nemohou obstát.
Pokud obviněný namítl, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť jeho vztahy s poškozenými byly občanskoprávní povahy, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněnému přisouzený skutek bez jakýchkoliv pochyb vykazuje znaky trestné činnosti, neboť se dopustil úmyslného zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně vlastnického práva. Jeho protiprávní jednání zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních (soukromoprávních) vztahů mezi obviněným a poškozenými. S ohledem na závažné okolnosti shora popsané (zejména je na místě vyzdvihnout to, že obviněný neoprávněně hrubým způsobem zásahl do práv několika poškozených, přičemž tímto zásahem způsobil nemalou škodu na jejich majetku) se čin obviněného dostal i přes jinak uznávané pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, a tak bylo nutno uzavřít, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem. Proto spáchaný skutek (skutky) musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv a oprávněných zájmů fyzických osob soukromoprávní povahy. Za popsaného stavu nelze dovozovat, že v daném případě došlo k nepřípustnému rozšiřování podmínek trestní represe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 213/2010).
Konečně pokud dovolatel namítl, že trest uložený mu napadeným rozsudkem považuje za neadekvátní, když podle jeho názoru by vzhledem k okolnostem byl na místě podmíněný nikoli nepodmíněný trest odnětí svobody, pak je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. P ochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky dovolatele stran výměry uloženého trestu tedy nemohly být Nejvyšším soudem přezkoumány.
Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík