ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1340.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1340/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2011 o dovolání obviněného L. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Litoměřice pod sp. zn. 5 T 14/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 5 T 14/2010, byl obviněný L. Č. uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 1. 10. 2009 kolem 14:40 hod. v obci V. při podání vysvětlení k dopravnímu přestupku, který je evidován u Dopravního inspektorátu PČR Litoměřice, v písemném vyjádření, které slouží jako podklad pro přestupkové řízení, nepravdivě uvedl, že z policisty pprap. J. P., který jako člen hlídky DI záznam sepisoval, byl cítit alkohol a dále že ho tento policista bezdůvodně na místě 20 minut zdržoval poté, co mu odmítl dát menší obnos bez kuponů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010, bylo odvolání obviněného proti výše označenému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Petříka dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem proběhlo, aniž byl obhájci doručen rozsudek. V této souvislosti poukázal na znění §63 odst. 1, §64 odst. 1 písm. b), §64 odst. 2 tr. ř. jakož i na ustanovení §45 odst. 2 o. s. ř. a dovodil, že pokud byl obhájci doručen rozsudek jiným způsobem než prostřednictvím datové schránky, pak je takové doručení neúčinné. Navíc samotné vhození rozsudku do poštovní schránky bez předchozího uložení zásilky a oznámení této skutečnosti nelze považovat za řádné doručení. Z uvedeného důvodu považuje závěr odvolacího soudu o řádném doručení rozsudku obhájci za zjevně nesprávný, v důsledku čehož bylo porušeno odvolatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, stejně jako právo na obhajobu zaručené trestním řádem.
Dále dovolatel namítl, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že sdělil o poškozeném nepravdivý důkaz (zřejmě míněno údaj). S ohledem na to, že otázka zjištění, zda byl z poškozeného cítit alkohol a zda si řekl o úplatek, je zásadní okolností pro posouzení viny obviněného, měl si soud tento závěr učinit sám, a proto pochybil, pokud tuto okolnost zjistil převzetím závěru z šetření Odboru vnitřní kontroly KŘ PČR Severočeského kraje, kdy navíc žádný záznam o provedení dechové zkoušky u poškozeného nebyl soudu předložen. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku pak odvolatel namítl, že jeho vyjádření v rámci vlastního přestupkového řízení nemůže být formálně posouzeno jako „sdělení jinému“, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., neboť podle §15 odst. 3 správního řádu jsou oprávněné úřední osoby povinny zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděly v souvislosti s řízením a které v zájmu zajištění řádného výkonu veřejné správy nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny. O přestupku navíc koná správní orgán ve smyslu §49 odst. 2 správního řádu neveřejné ústní jednání. Odvolatel má za to, že pro naplnění formálních znaků trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. je zapotřebí, aby se jednalo o sdělení pachatelem nepravdivého údaje o poškozeném třetí osobě, přičemž tato třetí osoba nesmí být totožná s poškozeným ale ani příslušná nepravdivý údaj o napadeném prošetřovat v rámci kontrolní činnosti. I kdyby tedy bylo řádně prokázáno, že obsah vyjádření odvolatele je nepravdivý, tato nepravdivá tvrzení byla pronesena za okolností vylučujících jejich šíření, a proto nemohly být jakkoliv ohroženy hodnoty chráněné §206 tr. zák. Projednávaný skutek proto není trestným činem. V závěru dovolatel navrhl, aby rozhodnutí napadené dovoláním bylo zrušeno a poté aby odvolacímu soudu bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Vadami, které se týkají „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Námitka obviněného, spočívající v tom, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1 trestního zákona není opodstatněná. Obviněný napsal na vysvětlení přestupku, že se policisty zřejmě dotklo, že mu sdělil, že je z něj cítit alkohol a dvacet minut ho bezdůvodně zdržoval, kdy mu odmítl dát menší obnos bez kuponů. Provedenými důkazy se tvrzení obviněného ukázalo nepravdivým. Na podstatu jednání obviněného nemá vliv neveřejný charakter přestupkového řízení. Obviněný si totiž musel být vědom toho, že takové sdělení je svým obsahem stížností na chování policisty ne-li jeho obviněním z trestné činnosti. Musel si být vědom, že obsah jeho sdělení může ohrozit profesní pověst policisty u kolegů i nadřízených, včetně povinnosti nadřízených poškozeného prošetřit pravdivost tohoto tvrzení. Musel být srozuměn i s tím, že v případě, kdy se jeho tvrzení nepodaří vyvrátit, bude s dotyčným zahájeno kázeňské řízení, resp. trestní stíhání. Přesto tyto vědomě nepravdivé údaje, v rámci přestupkového řízení, o poškozeném sdělil. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně neshledala naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nelze dle jejího názoru vytýkat odvolacímu soudu, že rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu tedy nebyl naplněn. Podané dovolání proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shledává neopodstatněným a navrhla je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na výše rozvedené úvahy je proto nutno námitku obviněného stran způsobu či nedostatečnosti zjištění a prokázání sdělení obviněného o chování poškozeného a jeho ovlivnění alkoholem posoudit jako námitku, jež nenaplňuje žádný z dovolatelem uplatněných důvodů, neboť tato jednoznačně směřuje proti skutkovým zjištěním, jež na základě hodnocení provedených důkazů učinil již nalézací soud, přičemž jeho závěry zcela korespondují s obsahem těchto důkazů.
Pokud jde o námitku obviněného stran způsobu doručení rozsudku soudu prvního stupně jeho obhájci, pak je třeba nejprve uvést, že podle §130 odst. 2 tr. ř. má-li obviněný obhájce, doručí se opis rozsudku i jemu. Z tohoto zákonného ustanovení však nevyplývá žádný požadavek na způsob doručení uvedené písemnosti. Podle §64 odst. 1 písm.b) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí. Osobou oprávněnou podat opravný prostředek se může rozumět buď jen osoba přímo k tomu oprávněná, nebo i ten, kdo tak může učinit za osobu jinak oprávněnou. V prvém případě podává oprávněná osoba opravný prostředek svým vlastním jménem a sama proto rozhoduje, zda jej podá či nikoliv. V druhém případě podává osoba opravný prostředek pouze za toho, koho se rozhodnutí dotýká, jako jeho zástupce (tedy za svého mandanta v rozsahu smluvního nebo zákonného oprávnění) a nikoli vlastním jménem. Je proto zásadně vázána příkazy osoby přímo a bezprostředně oprávněné, která též výlučně rozhoduje o tom, zda opravný prostředek bude podán.
Podle §246 odst. 1 tr. ř. může rozsudek napadnout odvoláním státní zástupce (pro nesprávnost kteréhokoliv výroku), obžalovaný (pro nesprávnost výroku, který se ho přímo týká), zúčastněná osoba (pro nesprávnost výroku o zabrání věci) a poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody (pro nesprávnost výroku o náhradě škody).
Podle §41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn za obviněného podávat opravné prostředky - může tedy podat odvolání zásadně pouze za obžalovaného, tedy jen jeho jménem, a až na výjimky (§247 odst. 2 tr. ř.) jen s jeho souhlasem. Pouze v řízení proti uprchlému má obhájce stejná práva jako obviněný (§304 tr. ř.).
Z těchto argumentů vyplývá, že obhájce (až na určité výjimky) - nelze pokládat za osobu oprávněnou podat odvolání, nýbrž pouze za zástupce (mandatáře) takové osoby, totiž obviněného. V důsledku toho nelze obhájce považovat za osobu uvedenou v §64 odst. 1 písm. b) tr. ř., které by bylo nutno doručit rozsudek do vlastních rukou (výjimku činí případ obhájce v řízení proti uprchlému §304, §306 tr. ř.). V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1972, sp. zn. 11 Tz 57/72, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/1973. Stačí mu proto doručit opis rozsudku způsobem uvedeným v §62 a §63 tr. ř. Protože v takovém případě nejde o doručení do vlastních rukou ve smyslu §64 tr. ř., neuplatní se ani příslušné ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., příp. §49 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) stran způsobu náhradního doručení, nýbrž ve smyslu §50 odst. 1 o. s. ř. postačí, nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodit písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se v takovém případě považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Na č. l. 36 spisu je založena doručenka, ze které je zřejmé, že obhájci obviněného byl rozsudek okresního soudu doručován na adresu jeho sídla, přičemž nešlo o doručování do vlastních rukou. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci byl skutečně obhájci rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen, byť nebylo dodrženo ze strany soudu pořadí způsobu vlastního doručení jak má na mysli ustanovení §62 odst. 1 tr. ř., když namísto přednostního (zejména z důvodu rychlosti a ekonomiky řízení) doručení písemnosti do datové schránky obhájce, bylo zvoleno doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nicméně právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (v daném případě počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) v daném případě nastaly, neboť předmětná písemnost byla obhájci obviněného doručena jedním ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje trestní řád. Navíc nelze přehlédnout, že předmětný rozsudek byl řádně doručen obviněnému a nepochybně s ním byl seznámen rovněž jeho obhájce, který jménem obviněného písemně vyhotovil a podal odvolání. Za této situace tedy nelze dovodit, že by shora popsaným způsobem došlo k porušení dovolatelem citovaných základních práv. Nutno ovšem dále zdůraznit, že předmětnou námitku obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů obsažených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (on sám ji ani pod žádný konkrétní dovolací důvod nepodřazuje, ač tak byl povinen dle §265f odst. 1 tr. ř. učinit) a již vůbec ne pod dovolací důvod dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný obecně dovolatelem. Nelze jej podřadit ani pod druhý dovolatelem uplatněný důvod stanovený §265b odst. 1 písm. l tr. ř., neboť ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Uvedený dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech: a) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. b) nebo §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, b) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, c) řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávaném případě ovšem zmíněné okolnosti naplněny nebyly, proto je nutno uvedenou námitku posoudit jako námitku ryze procesní, jež ovšem dovolatelem uplatněné dovolací důvody nenaplňuje.
Jiná situace je stran námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku, neboť tuto je nutno označit jako relevantní a odpovídající odvolatelem uplatněným dovolacím důvodům, nicméně je nutno ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě, která musí být rozdílná od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. V daném případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na základě vyhodnocení provedených důkazů skutková zjištění uzavřely tak, že obviněný si byl zcela jednoznačně vědom nepravdivosti svých tvrzení, jež písemně uvedl do formuláře „oznámení přestupku“ založeného na č. l. 12 spisu. Šlo přitom nikoliv o pouhé hodnotící úsudky obviněného (jak by bylo možno označit tu část vyjádření, že „policisty se zřejmě dotklo, že jsem mu sdělil, že z něj cítím alkohol“) ať již tyto měly základ v reálném chování poškozeného či nikoliv, nýbrž o zcela jednoznačné konstatování, že poškozený jej „poté 20 min. bezdůvodně zdržoval, když mu odmítl dát menší obnos bez kuponů“ . Právě toto tvrzení o tom, že poškozený – policista ve službě – v souvislosti s projednáváním přestupku po obviněném požadoval menší finanční obnos „bez kuponů“, tedy jinými slovy úplatek za to, že přestupek nebude evidován a projednáván, nelze podřadit pod tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora, nýbrž je nutno je posoudit jako natolik závažný nepravdivý údaj, který je zcela jednoznačně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání. Právě tato situace je zcela odlišná oproti skutku, jež byl předmětem rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 7 Tdo 805/2004, na které obviněný již v průběhu odvolacího řízení poukázal. Lze si přitom jen těžko představit, co by mělo před nadřízeným poškozeného J. P. více poškodit, než tvrzení, že se při výkonu služby dopouští trestné činnosti, kterou by vyžadování úplatku bezpochyby bylo. Na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou vyjádření v přestupkovém řízení, které je neveřejné, když obviněný právě s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že takto označené jednání poškozeného bude přešetřováno přinejmenším jeho nadřízenými, což může ohrozit profesní pověst poškozeného jak u nadřízených, tak i u jeho kolegů (kteří v takovém případě právě za účelem prošetření celé věci budou příslušnými orgány vyslýcháni za účelem zjištění okolností projednávání přestupku s obviněným) a že povinností nadřízených v případě, že tvrzení obviněného nebudou spolehlivě vyvrácena, bude dokonce i podat na poškozeného trestní oznámení. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný nepravdivé údaje uvedl i přesto, že neměly vztah k jeho vlastnímu jednání, jež bylo policejní hlídkou posouzeno jako dopravní přestupek, když šlo o údaje, které jej ve světle jeho obhajoby, že dopravní přestupek nespáchal, nemohly vyvinit. S ohledem na uvedené skutečnosti se proto námitka dovolatele jeví Nejvyššímu soudu jako zjevně neopodstatněná. Je třeba odkázat na výstižné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména pak soudu odvolacího (jak je obsaženo zejména na straně 5 – 8 usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 7 To 331/2010), s nímž se dovolací soud plně ztotožnil včetně přiléhavých odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící obdobnou problematiku, zejména rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009 a rozhodnutí ze dne 13. 6.2007, sp. zn. 3 Tdo 454/2007.
I s přihlédnutím k citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu pak nad rámec věci lze připustit, že v projednávané věci mohly být na místě i velmi reálné úvahy, zda jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., neboť respektovaná judikatura běžně připouští, že křivé obvinění může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům než přímo orgánům činným v trestním řízení, pokud pachatel takto jedná v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání. K dokonání tohoto trestného činu přitom není třeba, aby se pachateli podařilo dosáhnout jeho úmyslu, tj. aby byla určitá osoba skutečně obviněna (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2007). Nelze tedy spáchání tohoto trestného činu vyloučit jen proto, že k vlastnímu obvinění poškozeného v tomto případě nedošlo, když z obsahu spisu plyne, že z podnětu vyjádření odvolatele ihned nadřízený poškozeného provedl příslušné šetření a jen díky tomu, že vyznělo negativně, nenaplnila se jeho povinnost podle §8 odst. 1 věta druhá tr. ř. oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.
Nicméně další úvahy v tomto směru jsou již v současném stadiu řízení vyloučeny s ohledem na nutnost respektovat zásadu zákazu reformationis in peius. Rozsudkem okresního soudu byl předmětný skutek posouzen jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., přičemž státní zástupce jej odvoláním v neprospěch obviněného nenapadl. Rozsudek byl napaden toliko odvoláním obviněného, takže krajský soud nemohl při respektování §259 odst. 4 tr. ř. změnit napadený rozsudek v žádném ohledu v neprospěch obviněného. Tím byl pak ve stejném rozsahu vázán i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud opětovně za potřebné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není druhou alternativou odvolání. Na tomto místě je pak potřebné konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně, a byly rovněž uplatněny před soudem odvolacím. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda