ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2169.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2169/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. H. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, proti povinnému J. K. , zemřelému 21. 9. 2004, pro peněžité plnění prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 1854/2001, o dovolání J. K., zastoupeného JUDr. Janou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 471/58, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, č. j. 12 Co 85/2006-35, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. E 1854/2001-18, rozhodl, že namísto povinného, který 21. 9. 2004 zemřel, v řízení bude pokračováno s J. K. a to ohledně části pohledávky ve výši 3034,19 Kč, smluvní pokuty ve výši 29,68 Kč denně od 25. 1. 2004 do zaplacení a nákladů předcházejícího nalézacího řízení ve výši 925,92 Kč, nejvýše však do částky 515000,- Kč (výrok I.); současně rozhodl, že řízení v části, kterou se oprávněný domáhal výkonu dalších 10257,11 Kč, smluvní pokuty ve výši dalších 100,32 Kč denně od 25.1.2004 do zaplacení a nákladů předcházejícího nalézacího řízení ve výši dalších 3130,08 Kč, se zastavuje (výrok II.).
Krajský soud v Brně svým výrokem I. shora označeného usnesení potvrdil usnesení okresního soudu v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto, že v řízení bude namísto povinného pokračováno s J. K.; současně odvolací soud svým výrokem II. usnesení zrušil usnesení okresního soudu ve zbývající části výroku I. (že bude pokračováno jen ohledně části pohledávky 3034,19 Kč, smluvní pokuty 29,68 Kč denně od 25. 1. 2004 do zaplacení a nákladů předcházejícího nalézacího řízení ve výši 925,92 Kč nejvýše do částky 515000,- Kč) a ve výroku II. Dospěl k závěru, že okresní soud správně i bez návrhu posoudil, zda a s kým bude v řízení pokračováno (§107 o. s. ř.). Uvedl, že rozhodnutí o procesním nástupnictví znamená též posouzení otázky, zda právní nástupce povinného převzal věci, práva nebo jiný majetek, které jsou předmětem navrhovaného výkonu rozhodnutí (prodejem nemovitostí). Protože syn zemřelého nabyl jako jeden z dědiců povinnost k peněžitému plnění z exekučního titulu, neboť odpovídá za zůstavitelovy dluhy podle §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a současně nabyl nemovitosti zemřelého povinného, jejichž postižení se oprávněný domáhá, lze s ním pokračovat v řízení jako s procesním nástupcem povinného. Naopak (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004) uzavřel, že v rámci usnesení o procesním nástupnictví nelze rozhodnout tak, že s procesním nástupcem bude pokračováno jen ohledně části pohledávky (do výše ceny majetku nabytého v dědickém řízení). Rozhodnutí o dědictví zde má význam pouze jako obecné osvědčení přechodu povinností, jež smrtí zůstavitele nezanikly, na právního nástupce. V řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, však pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za dluh, který je vymáhán, není místa. Ty mohou být toliko předmětem řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 1 písm. h/, odst. 4 o. s. ř.).
Proti výrokům I. a II. usnesení odvolacího soudu podal právní nástupce (syn) zemřelého povinného dovolání. Namítá, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že podkladové rozhodnutí napadly obě strany odvoláním a odvolací řízení bylo zastaveno s tím, že řízení trpělo od počátku vadou, neboť na straně žalobce bylo rozhodováno se subjektem, který právně ani fakticky neexistoval. Dále namítá nedostatek aktivní věcné legitimace a vytýká, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou, že oprávněný neprokázal přechod práv a povinností z exekučního titulu, svědčícího ve prospěch „nesubjektu“. Je přesvědčen (s odkazem na názor, jenž vyjádřil v nalézacím řízení odvolací soud v usnesení o zastavení odvolacího řízení), že exekuční titul z téhož důvodu ani není vykonatelný. S odkazem na souvisící výkon rozhodnutí vedený u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 651/01 (rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 30. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 271/2001) uvádí, že krajský soud měl usnesení okresního soudu zrušit (a řízení zastavit dle §268 odst. 1 písm. a/ nebo h/ o. s. ř.), neboť okresní soud vůbec neposoudil, zda podkladové rozhodnutí je způsobilým exekučním titulem (§251 o. s. ř.). Navrhl, aby Nevyšší soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však z obsahu soudního spisu (ve věci výkonu rozhodnutí) nevyplývají.
Předmětem přezkumu v souzené věci, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), je tedy právní závěr, že procesním nástupcem zemřelého povinného je jeho pozůstalý syn, tj. závěr, který odvolací soud přijal, aniž by se zabýval námitkou nevykonatelnosti titulu či námitkou, že právo z exekučního titulu oprávněnému vůbec nesvědčí a ani na něj nemohlo přejít, neboť exekuční titul byl údajně vydán ve prospěch neexistujícího subjektu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu bylo zjištěno, že M. H., podal dne 10. 8. 2001 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 1996, č. j. 4 C 740/94-42, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. 12 Co 313/96, k uspokojení pohledávky oprávněného 13291,30 Kč se smluvní pokutou 130,- Kč denně za dobu od 25. 1. 1994 do zaplacení a nákladů nalézacího řízení 4056,- Kč, prodejem nemovitostí povinného. Exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 6. 1996, č. j. 4 C 740/94-42, jímž bylo uloženo J. K., zaplatit M. H. – ADAP, peněžitou částku s příslušenstvím a smluvní pokutou. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 1998, č. j. 12 Co 313/96-55, (aniž by rozsudek soudu prvního stupně zrušil postupem podle §221 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000) odvolací řízení zastavil s odkazem na §104 odst. 1 a §211 o. s. ř. pro nedostatek podmínky odvolacího řízení s tím, že dle uvedeného označení se na straně žalobce nejedná o subjekt práva a že tedy žalobce nemá způsobilost k právním úkonům.
Ze spisu rovněž vyplývá, že dříve, než bylo rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí, povinný dne 21. 9. 2004 zemřel; usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2005, č. j. 16 D 1177/2004-51, Nd 209/2004, byla schválena dohoda dědiců, podle níž návrhem na výkon rozhodnutí dotčené nemovitosti (v ceně 310 000,- Kč) a další nemovitosti v ceně 205 000,- Kč - nabyl pozůstalý syn J. K. Usnesení nabylo právní moci 19. 7. 2005.
Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (odstavec 1/). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2/).
Za situace, kdy oprávněný zemřel po zahájení řízení o výkon rozhodnutí (o nařízení exekuce), avšak výkon rozhodnutí nebyl dosud pravomocně nařízen, je třeba rozhodnout o procesním nástupnictví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004; případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2924/2007, vydané ve věci nařízení exekuce podle stejného exekučního titulu jako v projednávané věci). Procesním nástupcem je ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Listinou ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 o. s. ř., která prokazuje přechod povinností, jež smrtí zůstavitele nezanikly, na právního nástupce (dědice), je pravomocné rozhodnutí o dědictví (v projednávané věci usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2005, č. j. 16 D 1177/2004-51, Nd 209/2004, o schválení dědické dohody). Okolnost, že v době soupisu aktiv a pasiv dědictví (§175m o. s. ř.), není pohledávka věřitele známa (dědicem uznána), na tom nic nemění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 982/2006).
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že v případě hmotněprávní sukcese na straně povinného v důsledku smrti je rozhodující, zda přechod povinnosti je spjat s převzetím věci, práva nebo jiného majetku, které byly jako předmět výkonu postiženy; je-li tomu tak a právní nástupce povinného předmět výkonu převzal (a tak je tomu i v projednávané věci, kdy dovolatel nabyl nemovitosti dotčené výkonem rozhodnutí), postupuje soud podle §107 o. s. ř. a pokračuje s právním nástupcem povinného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3126/2006).
Nejvyšší soud rovněž přijal závěr, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžité pohledávky se nepřihlíží k tomu, zda zůstavitelův dědic za dluh skutečně ve smyslu §470 odst. 1, 2 obč. zák. odpovídá. Ani při rozhodování o procesním nástupnictví pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za dluh, který je vymáhán, místa není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 982/2006). Rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát toliko předmětem řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Podle rozhodnutí obou soudů v projednávané věci návrh podal M. H. jako fyzická osoba zastoupená advokátkou.
Byť označení oprávněného v návrhu na zahájení řízení ne zcela vyhovuje požadavkům kladeným na označení fyzické osoby v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., je i z návrhu zřejmé, že jej podala fyzická osoba označená nezaměnitelným způsobem s jiným právním subjektem.
Otázku, zda svědčí exekuční titul oprávněnému, je-li v záhlaví exekučního titulu označen jako navrhovatel M. H. - ADAP, posoudí exekuční soud až při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, kdy je z moci úřední povinen zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný i povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon nařízený nebo navržený jiným způsobem (§263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.).
V rámci rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí se tedy exekuční soud bude zabývat i otázkou vykonatelnosti rozsudku, a to i s ohledem na skutečnost, že v záhlaví rozsudku je navrhovatel označen jako M. H. – ADAP (viz odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1998, č. j. 12 Co 313/96-55).
Protože se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez jednání (§234a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Oprávněnému vzniklo podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; jelikož mu však v této fázi řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu