ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2194.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2194/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, Krajská pobočka VZP pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Teplice, 28. října 975/23, proti povinnému P. Š. , zastoupenému opatrovnicí Drahomírou Ondrušovou, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Teplicích, pro 5.000,- Kč s příslušenstvím, o rozvrhu rozdělované podstaty, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 9235/2004, o dovolání přihlášeného zástavního věřitele CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem v Lucemburském velkovévodství, L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, registrační číslo B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 10 Co 172/2009 - 133, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2009, č .j. 10 Co 172/2009 - 133, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. ledna 2009, č. j. 14 Nc 9235/2004 - 95, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 5. 1. 2009, č. j. 14 Nc 9235/2004 - 95, rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 3.767.000,- Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojují přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši - pohledávka soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, se sídlem Plzeň, Jablonského 7, ve výši 796.997,- Kč k hotovému zaplacení a pohledávka zástavního věřitele CORSAIR Luxembourg N° 11 S.A., se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, ve výši 2.970.003,- Kč k hotovému zaplacení. Podle §337c o. s. ř. soud v první skupině uspokojil pohledávku soudního exekutora na nákladech řízení a ve třetí skupině částečně pohledávku zástavního věřitele, čímž byla celá rozdělovaná podstata vyčerpána. Pohledávky Finančního úřadu v Teplicích a Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích patřící do 5. skupiny a pohledávka ZEPTER INTERNATIONAL, s.r.o. patřící do 6. skupiny zůstaly neuspokojeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání přihlášeného zástavního věřitele usnesením ze dne 23. 11. 2009, č. j. 10 Co 172/2009 - 133, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud k námitce odvolatele, že dražba nemovitostí povinného neměla být provedena a že řízení mělo být zastaveno, zjistil, že dříve, než v dané věci vydal soudní exekutor exekuční příkaz k prodeji nemovitostí povinného v k.ú. Bílina, byl Okresním soudem v Teplicích v řízení vedeném pod sp. zn. 35 E 3922/99 nařízen k návrhu oprávněného (v dané věci přihlášeného zástavního věřitele) výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí povinného, který dosud nebyl ukončen. Podle krajského soudu tak „v této věci nastala překážka věci rozsouzené dle §335 odst. 2 o. s. ř.“, takže „návrh na exekuci měl být od vydání exekučního příkazu postihujícího stejnou nemovitost považován za návrh na přistoupení oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR k řízení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného a došlo by ke spojení věci ze zákona“, když „pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí je překážkou věci rozsouzené, která má za důsledek zastavení pozdějšího řízení“, přičemž na souzenou věc nelze aplikovat zákon č. 119/2001 Sb., jak zástavní věřitel mylně namítal, neboť se nejedná o souběh dvou exekucí, nýbrž o souběh exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. a výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle občanského soudního řádu. Protože však odvolatel uvedenou námitku uplatnil až v rozvrhovém řízení, tedy poté, co již došlo k vydražení nemovitosti, nemůže se již soud v tomto stádiu řízení zabývat posouzením, zda dražba měla být provedena, a „nemůže zvrátit právní moc rozhodnutí o udělení příklepu vydražiteli“. Byla-li tedy dražba pravomocně ukončena, nelze již v tomto stádiu řízení rozhodovat o zastavení exekuce. K dalším námitkám zástavního věřitele odvolací soud dále dovodil, že „pořadí pohledávek odpovídá ust. §337c o. s. ř.“, že v tomto stadiu řízení již nelze přezkoumávat výši nákladů soudního exekutora, neboť o těchto nákladech již bylo pravomocně rozhodnuto exekučním příkazem, že „občanský soudní řád ani jiný zákon neumožňuje, aby soud nařídil exekutorovi předat rozdělovanou podstatu z dražby nemovitostí do jiného řízení“, a „rovněž tak nepřichází v úvahu zrušení usnesení okresního soudu, neboť okresní soud by v dalším řízení mohl pouze rozhodovat o opětovném rozdělení podstaty“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky: 1) „mají účinky usnesení o udělení příklepu za následek procesní situaci, ve které již nelze rozhodnout o zastavení exekuce, a tudíž mají účinky faktického ukončení exekuce, ve které již není žádnému z účastníků umožněno vznášet námitky proti průběhu exekučního řízení “ , 2) „lze nesprávný postup soudního exekutora konvalidovat tvrzením, že nesprávnost tohoto postupu nebyla dříve namítána, když námitky tohoto druhu svědčí ve prospěch přihlášeného zástavního věřitele, kterému zákon nedává možnost námitek a opravných prostředků dříve, než ve fázi rozvrhu rozdělované podstaty“ , 3) „je přihlášený věřitel účastníkem řízení dříve, než je rozhodováno o rozvrhu rozdělované podstaty a jsou mu tak dána oprávnění i k jiným opravným prostředkům, než těm, které zákon poskytuje účastníkům ve fázi rozvrhu rozdělované podstaty “, 4) „je pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce závazný ve vztahu k přihlášenému zástavnímu věřiteli, kterému zákon nedává oprávnění bránit se námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce? Může takový pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce založit „lepší“ právo soudního exekutora na výplatu výtěžku ze zpeněžení nemovitosti oproti zástavnímu věřiteli, aniž by došlo k řádnému přezkoumání nároku soudního exekutora ve fázi rozvrhu rozdělované podstaty, a bylo tak postaveno i ve vztahu k zástavnímu věřiteli na jisto, že takové „lepší“ právo soudnímu exekutorovi svědčí“ , a 5) „může nesprávný postup soudního exekutora založit jeho nárok na odměnu? Je dán nárok na odměnu soudního exekutora za každých okolností, aniž by bylo zkoumáno, jakým způsobem soudní exekutor při provedení exekuce postupoval a zda tak má být za co odměněn“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že sice přisvědčil jeho námitce, že soudní exekutor nebyl oprávněn přistoupit k dražbě předmětných nemovitostí, avšak tyto závěry nijak nepromítl do svého rozhodnutí. Poukazuje na to, že dražební fáze exekučního řízení včetně udělení příklepu se dotýká pouze práv a povinností vydražitele, dražitelů, povinného a oprávněného, příp. toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, jimž je doručováno usnesení o příklepu a jež se mohou proti němu odvolat, že však žádnému přihlášenému, a to ani zástavnímu věřiteli občanský soudní řád takové oprávnění nedává. S ohledem na to, se dovolatel domnívá, že „je zcela absurdní tvrzení“, že by fáze příklepu byla poslední fází exekuce prodejem nemovitostí, která by ji „fakticky“ ukončila a neumožňovala by ostatním účastníkům řízení uplatnit jejich procesní práva, tj. i právo bránit se nesprávnému postupu soudního exekutora ve fázi dražby, v níž nejsou považováni za účastníky řízení, pokud má tato fáze dopad na fázi exekuce, ve které již účastníky řízení jsou. Má tak za to, že není-li přihlášený věřitel ve fázi dražby a příklepu účastníkem řízení v intencích občanského soudního řádu, který mu nedává možnost obrany a opravných prostředků, nezbývá, než mu možnost uplatnění jeho procesních práv (obran a námitek) poskytnout ve fázi řízení, v níž již za účastníka řízení považován je, když v opačném případě by se jednalo o „nepřípustnou denegatio iustitiae“. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že udělením příklepu exekuce končí a že již není možné ji zastavit, a naopak dovozuje, že exekuci prodejem nemovitosti lze považovat za skončenou teprve právní mocí usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty. Nesprávnost postupu soudního exekutora pak spatřuje v tom, že prováděl exekuci prodejem nemovitostí v ceně 1.600.000,- Kč při vědomí, že je vymáhána částka 5.000,- Kč. Dále poukazuje na skutečnost (s níž se odvolací soud nijak nevypořádal), že „exekuční řízení skýtá“ vady i v doručování rozhodnutí povinnému exekutorem (a to na adresu, na níž se nezdržoval, což exekutorovi bylo známo), jemuž pak byla ustanovena opatrovníkem vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Teplicích, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Dovolatel je rovněž přesvědčen o tom, že příkaz k úhradě nákladů exekuce pro něj není a nemůže být závazný, neboť ve fázi jeho vydání neměl postavení účastníka řízení a nemohl se tak proti němu bránit námitkami, a že bylo namístě, aby se soud námitkou nesprávné výše nákladů soudního exekutora - které jsou neodůvodněné a neúčelné, zvláště za situace, kdy se jedná o exekuci k vymožení částky 5.000,- Kč - zabýval. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že k němu nemá připomínky ani námitky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. odst. 3 o. s. ř.) pro řešení otázky pořadí uspokojení pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce v rozvrhovém řízení, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou soudní judikaturou.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel jako důvod dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K uvedené (v pořadí čtvrté dovolatelem formulované) otázce Nejvyšší soud i Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 2598/2009, nález Ústavního soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 a nález téhož soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) uzavřely, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, jelikož usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce bylo vydáno dne 10. 2. 2004 a právní moci nabylo dne 17. 3. 2004, jak z obsahu spisu vyplývá, je dále třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině [§337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V této souvislosti je dále nutno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která též dovodila, že pohledávka soudního exekutora z titulu nákladů exekuce může být ve skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 2979/2007, ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 4810/2007, a ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 3826/2010).
Další dovolatelem formulované otázky ani námitky rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně právně významným nečiní.
Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 201/2009, uveřejněného pod č. 48/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci po právní moci usnesení o udělení příklepu tento soud uvedl: „Řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitosti (spoluvlastnického podílu k nemovitosti) je rozděleno do několika relativně samostatných fází, v nichž se řeší vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006). V každé z těchto fází (nařízení výkonu rozhodnutí, určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, vydání dražební vyhlášky, prodej nemovitosti v dražbě a rozvrh rozdělované podstaty) lze výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit. Zastavením výkonu rozhodnutí (exekuce) však nepozbývají své právní účinky úkony, které byly během výkonu rozhodnutí provedeny. Je-li tedy výkon rozhodnutí (exekuce) zastaven až poté, co usnesení o příklepu nabylo právní moci, výsledek dražby zůstává zastavením výkonu rozhodnutí nedotčen (vlastníkem vydražené nemovitosti se po zaplacení nejvyššího podání stává vydražitel) a na fázi prodeje nemovitosti tak navazuje fáze rozvrhu rozdělované podstaty, v níž je třeba rozhodnout, jak bude naloženo se získaným výtěžkem. Jestliže z ustanovení §337 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že soud nařídí jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, je tak třeba postupovat i v případě, že byl výkon rozhodnutí (exekuce) zastaven, a rozvrhovým usnesením rozhodnout o rozdělované podstatě.“
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že je správný názor odvolacího soudu, že ve fázi rozvrhu rozdělované podstaty se již soud nemůže zabývat posouzením, zda dražba měla být provedena, jestliže usnesení o příklepu nabylo právní moci (z odůvodnění napadeného usnesení současně nevyplývá, že by odvolací soud za konečnou fázi exekuce považoval prodej nemovitosti v dražbě). Ze závěrů uvedených v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu je dále jednoznačné, že i kdyby řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) bylo pravomocně zastaveno, soud nařídí jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, přičemž stanovisko současně odpovídá i na dovolatelem formulované otázky, že v následujících fázích vykonávacího (exekučního) řízení nelze znovu řešit otázky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 259/2010).
Stejně tak platí, že správnost pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce nepřísluší soudu přezkoumávat, a to ani ve fázi rozvrhu rozdělované podstaty. Naopak, pokud by tak soud učinil, zatížil by řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 4810/2007). Z tohoto plyne, že pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce je závazný jak pro soud, tak vůči všem účastníkům rozvrhové fáze exekučního řízení bez rozdílu, a že tudíž námitky dovolatele v tomto směru jsou bezpředmětné. Jen pro úplnost je v této souvislosti možno uvést, že podle §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. exekutor doručuje příkaz k úhradě nákladů exekuce (jen) oprávněnému a povinnému, kteří proti němu mohou podat námitky (odst. 3 tohoto ustanovení), ovšem každý z účastníků rozvrhu může popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí (viz §337b odst. 3 o. s. ř.), což ovšem dovolatel neučinil (rozvrhového jednání se totiž nezúčastnil, ačkoliv byl k němu řádně obeslán), a žádné námitky neuplatnil ani před rozvrhovým jednáním, jak vyplývá z obsahu spisu. Tato okolnost však pro rozhodnutí soudu o rozvrhu rozdělované podstaty podle §337c o. s. ř. není významná (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3376/2006).
Dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, spočívající podle dovolatele v tom, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro to, aby povinnému byla ustanovena opatrovnice pro řízení z důvodu, že „pověřený soudní exekutor doručoval povinnému na adresu, na níž se nezdržoval, což exekutorovi bylo známo“, neboť se netýká jeho procesních práv jakožto přihlášeného zástavního věřitele.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí soudy obou stupňů neopomenou rozhodnout i o pohledávce oprávněné, o níž se ve svých rozhodnutích ani nezmínily .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu