ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3958.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3958/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Správního bytového družstva Rozvoj , se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, identifikační číslo osoby 00033006, zastoupeného JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Olštýnská 607/1, proti povinné MUDr. H. C., zastoupené JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 8, pro 29.784,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 Nc 404/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 64 Co 507/2008-109, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. 3. 2007, č. j. 74 Nc 404/2007-18, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2002, č. j. 9 C 219/2001-32 (odvolání povinné proti uvedenému exekučnímu titulu odmítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2008, č. j. 19 Co 126/2008-100, a ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1405/08), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 29.784,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 26. 12. 2000 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení 815,- Kč, nákladů oprávněného a této exekuce, jež budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka. Dospěl k závěru, že exekuční titul je po formální stránce vykonatelný, neboť byl dne 21. 6. 2002 doručen soudem ustanovenému opatrovníku povinné, jejíž pobyt se nepodařilo zjistit (§29 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), a že zákonné podmínky pro jeho ustanovení byly splněny. Marným uplynutím lhůty pro podání odvolání nabyl titul dne 12. 7. 2002 právní moci a uplynutím lhůty se stal vykonatelným. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, též uvedl, že v exekučním řízení se již soud nemůže zabývat námitkou oprávněnosti ustanovení opatrovníka účastníku nalézacího řízení, takovou námitku povinná mohla vznést pouze v nalézacím řízení, což také učinila, a vypořádal se s ní Městský soud v Praze v usnesení z 25. 3. 2008, č. j. 19 Co 126/2008-100, jehož věcnou správnost není soud v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat.
V dovolání (doplněném podáním ze dne 27. 11. 2009), jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Uvádí, že v nalézacím řízení nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., neboť soud se v nalézacím řízení nepokusil o doručení zásilky na adresu dovolatelky v Ženevě a vyšel ze zjišťování jejího pobytu v jiném řízení. Exekuční titul tak byl vydán, aniž se dovolatelka mohla k věci vyjádřit. Proto také požádala o obnovu řízení, přičemž o jejím návrhu nebylo dosud rozhodnuto. Protože opatrovníkem byl ustanoven justiční čekatel Obvodního soudu pro Prahu 4, mohlo dojít i ke konfliktu zájmů soudu a účastníka řízení. Odvolací soud se měl zabývat i tím, zda s ohledem na průběh nalézacího řízení nejsou dány důvody k užití §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a zároveň rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že exekuční titul byl doručen řádně ustanovenému opatrovníkovi povinné, jenž odvolání proti němu nepodal, proto titul nabyl právní moci a je vykonatelný. Napadené rozhodnutí je správné, dovolání je třeba zamítnout a uložit povinné k úhradě náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotná dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam nepřednesla a ani posouzením všech námitek v dovolání obsažených k takovému závěru nelze dospět.
Jak již dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/1998, nebo usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Tvrdí-li tedy dovolatelka, že jí byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky (soud vyšel ze zjištění učiněných v jiném řízení), a z toho důvodu s ní soud nejednal, nedoručil jí rozsudek a nesprávným postupem jí v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem - v řízení nalézacím. Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka nevznesla (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002).
Pro úplnost se uvádí, že žaloba na obnovu řízení, na niž dovolatelka rovněž poukazuje a jíž napadla pouze usnesení Městského soudu v Praze z 25. 3. 2008, č. j. 19 Co 126/2008-100, o odmítnutí opožděného odvolání proti vykonávanému rozsudku, byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2010, č. j. 9 C 219/2001-174, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, č. j. 19 Co 276/2010-195).
Popírá-li dovolatelka samotný nárok oprávněného z exekučního titulu, zpochybňuje tím jeho věcnou správnost. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích uvedl, že exekuční soud je obsahem rozhodnutí navrženého k výkonu vázán a je povinen z něj vycházet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 nebo 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou rozporu nařízení exekuce s dobrými mravy se Nejvyšší soud již také zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002) a učinil závěr, že rozpor s dobrými mravy, jenž je institutem hmotněprávním, nelze úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), jež je institutem procesněprávním.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu