ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2559.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2559/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. H. , zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Myslbekova 15, proti žalovanému V. H. , zastoupenému JUDr. Vlastou Wege Killianovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Zenklova 54/24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 226/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 425/2008-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 10 C 226/2004-245, určil, které z věcí tvořících společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I. rozsudku) a žalovaného (výrok II. rozsudku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 880.322,50 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku), rozhodl o platební povinnosti účastníků vůči jejich dětem (výroky IV. a V. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti (výroky VI. – VIII.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 425/2008-268, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že výše částky na vyrovnání podílů činí 881.997,50 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání nikoliv prostřednictvím své zástupkyně, považovala rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobkyně tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné v daném případě není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 880.322,50 Kč, odvolací soud pak částku 881.997,50 Kč, tj. částku o 1.675,- Kč vyšší. V rozsahu této částky, jíž se týká změna rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozsudkem odvolacího soudu přisouzeno žalovanému více než rozhodnutím soudu prvního stupně a v tomto rozsahu není dovolání subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn toliko ten účastník, jemuž rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena újma odstranitelná v dovolacím řízení zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud nesprávně poučil žalovaného o přípustnosti dovolání. Ve zbylé částce ohledně 880.322,50 Kč je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání tak je přípustné pouze za splnění podmínek vyplývajících z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se z obsahu dovolání ani nepodává. Dovolací soud v obsahu dovolání neshledal nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatel nalézacím soudům vytýká, že částku 100.000,- Kč, u níž učinily skutkový závěr ve směru, že byla spotřebována za trvání manželství pro „rodinné účely“, nesprávně odečetly od poloviny hodnoty společného jmění a o tuto částku nesprávně snížily výši vypořádacího podílu žalovaného. Tato námitka není důvodná již proto, že tímto způsobem nalézací soudy nepostupovaly. Z odůvodnění rozsudků soud obou stupňů je naprosto zjevné, že sice skutkové zjištění o spotřebování uvedené částky učinily, o její hodnotu však výši vypořádávaného majetku ve společném jmění ani výši vypořádacího podílu žalovaného nesnížily.
Ve vztahu k další částce v nominální výši 100.000,- Kč, kde bylo nesporné, že se jedná o dar otce žalobkyně žalobkyni, jenž byl použit na koupi bytu ve společném jmění manželů, žalovaný namítal, že o tuto částku neměla být výše jeho vypořádacího podílu snížena. Postup nalézacích soudů, které tuto částku promítly do vypořádání, má oporu v §149 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku, podle které je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Způsob zohlednění tohoto tzv. vnosu je pak v souladu s ustálenou judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1970, sešit 7, pod pořadovým č. 57.
Poukazoval-li žalovaný na to, že soudy nesprávně odečetly „od hodnoty společného majetku“ žalovaným naspořenou částku, pak tato námitka není důvodná již proto, že žádná taková skutečnost z obsahu rozhodnutí soudů nevyplývá. Nalézací soudy naopak výslovně uvedly, že uvedená částka představovala součást společného jmění manželů a byla použita na zakoupení bytu ve společném jmění.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu