ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4089.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4089/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. A. K. , zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 151/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č. j. 20 Co 1/2008-503, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č. j. 20 Co 1/2008-503, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j. 23 C 151/2004-470, pod bodem I. výroku zastavil řízení ohledně blíže označených věcí movitých. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovitosti zapsané na LV č. 838 pro kat. území B., okres P.-v., a to chatu ev. č. 592 stojící na stavebním pozemku parc. č. 406, pozemek parc. č. 406 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 97/24 – zahrada. Pod bodem III. žalobci přikázal zůstatky na bankovních účtech, a to u ČSOB, a. s., na účtu č. 377814893/0300 ve výši 33,935 USD, na účtu č. 577814703/0300 ve výši 960,98 Kč, na účtu č. 176422645/0300 ve výši 49.896,65 Kč, na účtu č. 200546083/0300 ve výši 10.188,- Kč, a u České spořitelny, a. s., na účtu č. 624241013/0800 ve výši 41.598,81 Kč. Žalobci dále přikázal podílové listy Komerční banky KS Global konzervativní v počtu 9.400 ks v hodnotě 9.605,86 Kč a pohledávky z penzijního připojištění u společnosti Credit Suisse Life Pensions ze smlouvy č. 360000089 ve výši 59.502,80 Kč a společnosti Nationale – Nederlanden ze smlouvy č. 31818425 ve výši 43.146,- Kč. Žalobci a žalované přikázal každému z nich polovinu pohledávky ze smlouvy o půjčce poskytnuté dceři žalované K. M. ve výši 121.156,27 Kč. Pod bodem IV. žalobci uložil, aby žalované zaplatil na vypořádání částku 254.601,70 Kč. Pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 19. 3. 1988, zaniklo rozvodem dne 2. 5. 2002 a k tomuto dni také došlo k zániku jejich společného jmění manželů. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů nedošlo. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že do společného jmění účastníků patří předmětné nemovitosti v obvyklé ceně 450.000,- Kč, stanovené znalcem Ing. J. K. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce z důvodu, že žalobce „prokázal určitý vnos do nemovitostí a hradí pojištění a daň z nemovitostí“. Soud považoval za věrohodné a prokázané tvrzení žalobce, že na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí, která podle kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1999 činila 400.000,- Kč a byla složena při podpisu smlouvy, vynaložil ze svého částku 150.000,- Kč, získanou darem od tety R. K. K tomuto závěru soud došel na podkladě zjištění z potvrzení ČSOB, a. s., podle kterého na účet žalobce byla dne 28. 12. 1998 převedena částka 160.000,- Kč z účtu R. K. a dne 7. 6. 1999, tedy krátce před uzavřením kupní smlouvy, učiněn výběr. Nepřisvědčil žalobci, že na zaplacení kupní ceny nemovitostí vynaložil ze svého další dvě částky po 60.000,- Kč získané prodejem jeho auta nabytého před uzavřením manželství a darem od R. K. podle darovací smlouvy ze dne 15. 3. 2000, s tím, že auto bylo zaevidováno dne 29. 3. 1989 po uzavření manželství a žalobce neprokázal, že auto bylo zaplaceno výlučně z peněz žalobce, a že darovací smlouva je datována až po zaplacení kupní ceny nemovitostí. Do společného jmění manželů soud prvního stupně nezahrnul částku 529.870,- Kč z účtu č. 176422645/0300 u ČSOB, a. s., když z výpovědi svědkyně M. J., dcery a dědičky R. K., a dědického spisu o projednání dědictví po zemřelé R. K. zjistil, že částka 529.870,- Kč představuje peníze, které získala M. J. dědictvím po své matce a které žalobce jako její zástupce v dědickém řízení shromažďoval na označeném účtu. Do společného jmění manželů zahrnul a vypořádal jen rozdíl mezi zůstatkem na účtu ke dni zániku společného jmění manželů a částkou 529.870,- Kč. Pokud jde o pohledávku proti K. M., dceři žalované, ze smlouvy o půjčce, poskytnuté dne 30. 4. 2000, soud prvního stupně přikázal tuto pohledávku oběma účastníkům, každému z nich v rozsahu jedné poloviny, s tím, že půjčka byla poskytnuta za trvání manželství účastníků z jejich společného jmění „nepochybně při plné vědomosti obou účastníků řízení“ a K. M. hodlá vznést námitku promlčení pohledávky. Částku poskytnutou z účtu žalované na splácení úvěru K. M. soud považoval jako dar, a proto ji do vypořádání společného jmění účastní nezahrnul.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 20 Co 1/2008-503, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal 9.400 ks podílových listů Komerční banky KS Global konzervativní v hodnotě 9.605,86 Kč, zůstatek na účtu č. 377814893/0300 ve výši 24,17 USD, na účtu č. 577814703/0300 ve výši 960,98 Kč, na účtu č. 624241013/0800 ve výši 41.598,81 Kč, na účtu č. 176422645/0300 ve výši 25.256,- Kč a na účtu č. 200546083/0300 ve výši 10.818,- Kč a polovinu pohledávky ze smlouvy o půjčce poskytnuté K. M. ve výši 57.273,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal předmětné nemovitosti a polovinu pohledávky ze smlouvy o půjčce poskytnuté K. M. ve výši 57.273,- Kč. Žalované uložil, aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 183.728,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně učinil závěr, že žalobce neprokázal vnos ve výši 150.000,- Kč z daru od R. K. K tomu uvedl, že o vnosu této částky na kupní cenu chaty nesvědčí okolnost, že podle potvrzení ČSOB, a. s., ze dne 18. 12. 1998 žalobce převedl z účtu R. K. na svůj účet částku 160.000,- Kč, z něhož dne 7. 6. 1999 vybral částku 150.000,- Kč. Žalobce žádný příkaz k převodu či výplatě těchto peněz nedoložil a ze samotného dispozičního oprávnění žalobce k účtu R. K. nelze dovozovat platné uzavření darovací smlouvy, zejména za stavu, kdy žalobce běžně převáděl peníze z účtu své tety na jiný její účet. Podle odvolacího soudu nelze také přehlédnout, že ohledně jiných peněžitých darů žalobci od R. K. byly sepsány darovací smlouvy, a že je nepravděpodobné, že by žalovaná o vnosu této částky, představující více jak třetinu kupní ceny chaty, nevěděla. Uzavřel, že o pořízení chaty se zasloužili oba účastníci společnými prostředky. Chatu s pozemky odvolací soud přikázal do výlučného vlastnictví žalované se zřetelem na to, že žalobci byly přikázány finanční prostředky na uvedených účtech. Zohlednil, že žalovaná chatu několikrát ročně navštěvuje a že stav chaty nesvědčí o její řádné údržbě ze strany obou účastníků. Při vypořádání shodně jako soud prvního stupně vycházel ze znalcem stanovené obvyklé ceny ve výši 450.000,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že do společného jmění účastníků patří zůstatek na účtu č. 176422645/0300 ve výši 49.896,65 Kč. Uvedl, že jestliže ke dni 2. 5. 2002 činil zůstatek na tomto účtu 579.766,65 Kč a nárok z dědictví po R. K. činil 554.510,38 Kč (nikoliv 529.870,- Kč, když k nákladům vynaloženým v dědickém řízení nelze přihlédnout), pak do společného jmění účastníků patří rozdíl těchto částek, tj. 25.256,27 Kč. Bez významu je okolnost, zda žalobce převedl z jiného účtu dne 14. 3. 2002 na účet č. 176422645/0300 částku 578.000,- Kč (tj. částku 554.510,38 Kč navýšenou o úroky), neboť neprokázal, že by do 2. 5. 2002 dědičce zůstavitelky tuto částku vyplatil. Pokud jde o zůstatek na účtu č. 377814893/0300, ten podle zjištění soudu prvního stupně správně činil 24,17 USD (v přepočtu kurzu platného ke dni rozvodu představující částku 820,- Kč). Soud prvního stupně správně dovodil, že částka 264.182,- Kč vložená na účet žalobce č. 200546083/0300 je darem žalobci od R. K. Jestliže zůstatek na tomto účtu činil ke dni rozvodu 275.000,- Kč, pak správně do společného jmění účastníků patří částka 10.818,- Kč. Odvolací soud proto u dvou posledně uvedených účtů opravil jejich zůstatky. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z vypořádání vypustil pohledávky z penzijního a životního pojištění žalobce s tím, že jde o osobní nároky a že na tato pojištění žalobce použil peníze získané darem od své tety. Částka, která byla fakticky účastníky půjčena dceři žalované, činila správně 114.546,- Kč, jde o společnou pohledávku účastníků, z nichž každému náleží její polovina, tj. 57.273,- Kč. Poskytnutí částky 57.333,30 Kč žalovanou své dceři odvolací soud považoval za běžný úkon, týkající se společného jmění, nikoli tedy za dar obou účastníků. Uvedl, že i kdyby o běžný úkon nešlo, žalobce se relativní neplatnosti tohoto úkonu nedovolal, proto tato částka do vypořádání společného jmění účastníků nepatří.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že závěr soudu prvního stupně, na který odvolací soud odkázal, že se žalobci nepodařilo prokázat, že osobní automobil byl jeho výlučným vlastnictvím, neodpovídá provedeným důkazům. Skutečnost, že automobil byl jeho výlučným vlastnictvím, žalovaná nepopírala. Automobil byl zaevidován v roce 1985, kdy byl zakoupen, v Prešově, kde žalobce žil, a u Policie ČR v Rokycanech poté, co se přestěhoval do Strašic. Výpovědí svědkyně M. bylo prokázáno, že k úhradě půjčky poskytnuté svědkyní žalobci na zakoupení automobilu došlo v roce 1987, tedy ještě před uzavřením manželství. Automobil byl prodán dne 19. 8. 1991 za částku 3.000,- DM za účelem koupě chaty v B., ta byla dne 28. 11. 1991 vložena na účet u Živnostenské banky, dne 1. 4. 1996 byla vybrána a dne 15. 4. 1996 vložena na účet u ČSOB, a. s. Na nákup chaty byla dne 18. 3. 1999 vybrána částka 95.000,- Kč. Nesouhlasí proto s rozhodnutím soudu, pokud jím nebyl zohledněn jeho vnos v částce 60.000,- Kč odpovídající částce 3.000,- DM. Pokud jde o další částku 60.000,- Kč, kterou dostal darem od své tety R. K., uvedl, že darování této částky bylo prokázáno výpovědí svědkyně M. J. a že soud tuto částku darovanou na základě ústní darovací smlouvy zaměnil se stejnou částkou darovanou podle darovací smlouvy ze dne 15. 3. 2000. Provedeným důkazům neodpovídá ani závěr soudu, že žalobce nedoložil žádný příkaz k převodu částky 160.000,- Kč z účtu R. K. na svůj účet. V řízení bylo prokázáno, že příkazem k úhradě ze dne 18. 12. 1998 byla tato částka převedena z účtu R. K. č. 38913010/0300 na dolarový účet žalobce č. 24059030/0300 a z tohoto účtu týden před koupí chaty dne 7. 6. 1999 byla vybrána částka 4.200,51 USD (tj. 150.000,- Kč) a tato byla použita na zaplacení kupní ceny chaty. Za nepravdivé považuje tvrzení žalované, že měl dostatek finančních prostředků na zaplacení chaty i bez finanční podpory své tety. Nesouhlasí rovněž s tím, že chata byla přikázána do vlastnictví žalované. Poukázal na to, že žalovaná po celou dobu řízení nenavrhovala, aby chata byla přikázána do jejího vlastnictví. Svůj postoj změnila až při jednání dne 17. 5. 2007. Změnu jejího postoje považuje za účelovou, neboť žalovaná nemá zájem chatu užívat, ale vždy ji chtěla prodat. O chatu se nestarala a k rekreaci ji nikdy neužívala. O nezbytné záležitosti spojené s chatou se stará jen on. Dům, který žalobce zdědil ve V. M. po matce, není vhodný k rekreaci. Dále namítl, že oba soudy vycházely z ceny chaty, která neodpovídá ceně určené podle platných předpisů v době rozhodování soudu. Podle názoru žalobce do společného jmění účastníků nepatří částka 25.256,27 na účtu č. 176422645/0300, neboť na tomto účtu se nenacházely jiné finanční prostředky, než ty, které M. J. zdědila po matce. M. J. proto náleží i úroky z těchto prostředků. Zahrnutím částky 25.256,27 Kč do společného jmění účastníků by došlo k jejich bezdůvodnému obohacení na úkor M. J. Nikdy neuvedl, že částka 57.333,30 Kč zaplacena na překlenovací úvěr K. M. a částka 51.110,- zaplacena žalovanou na úvěr čerpaný K. M. u HYPO stavební spořitelny, o níž se rozsudek vůbec nezmiňuje, byly zaplaceny s jeho souhlasem. O těchto platbách se dověděl až v průběhu řízení ze zpráv spořitelen. Pokud s nimi žalovaná disponovala, nešlo o běžný úkon. Podle žalobce by předmětem vypořádání měla být také částka naspořená na stavební spoření K. M., o němž se žalovaná vyjadřovala jako o svém vlastním. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Přikázání chaty v B. do jejího vlastnictví považuje za zcela správné. Uvedla, že není vlastnicí žádné jiné nemovitosti a nemá prostředky na to, aby si pořídila jiný rekreační objekt. Pokud jde o žalobcem uplatňované vnosy, poukázala na to, že není najisto postaveno, že částka původně vložená na účet dne 19. 8. 1991 je původem identická s částkou 77.530,- Kč vybranou dne 1. 4. 1996. Výpisy z účtu, jak je v dovolání tvrdí žalobce, neprokazují pohyb kupní ceny utržené v roce 1991 z prodeje automobilu a údajně použité v roce 1999 k zaplacení kupní ceny chaty. V roce 1998, kdy měl žalobce získat darem částku 60.000,- Kč, o žádné chatě neuvažovali. Možnost získat chatu zjistili teprve v roce 1999. Pokud svědkyně J. hovořila o tom, že o záměru koupit chatu se dověděla na své svatbě, žalovaná poukázala na to, že svědkyně měla svatbu několik let po koupi chaty. Dar částky 150.000,- Kč žalobci prokázán nebyl. Žalobce žalovanou informoval o tom, že peníze na chatu pocházejí z jejich úspor a z tzv. odchodného ve výši pětinásobku mzdy. O stavebním spoření dcery K. žalobce věděl, neboť sám vlastnoručně podepsal prohlášení spoludlužníka k tomuto spoření. Stavební spoření byla placena z dědictví po matce žalované a po vyčerpání částky z dědictví samotnou dcerou K.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12.
Žalobce napadl rozsudek soudu odvolacího soudu ohledně přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované, ceny nemovitostí, částky 150.000,- Kč a částky 60.000,- Kč, které měl žalobce získat darem od R. K. a vynaložit na zakoupení předmětných nemovitostí, částky 60.000,- Kč, kterou měl žalobce získat prodejem svého osobního automobilu a taktéž vynaložit na zakoupení předmětných nemovitostí, částky 25.256,27 Kč, představující zůstatek na bankovním účtu č. 176422645/0300, a částky 114.546,- Kč, představující pohledávku vůči K. M. ze smlouvy o půjčce.
Rozsudek odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované a částce 150.000,- Kč je rozsudkem měnícím. Ve zbývající dovoláním napadené části je rozsudkem potvrzujícím, neboť v této části odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně. U zůstatku na uvedeném bankovním účtu a pohledávce vůči K. M. se změna rozsudku odvolacího soudu dotýká částek 24.640,65 Kč a 6.610,27 Kč, o které odvolací soud snížil zůstatek na účtu a pohledávce vůči K. M. V této měnící části žalobce rozsudek odvolacího soudu dovoláním nenapadl.
Dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné jen při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li odvolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5042). Dovolatel nevymezil hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené potvrzující části nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se dovolací soud nemohl zabývat, a není v rozporu s hmotným právem ani stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání v tomto rozsahu proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a na rozdíl od soudu prvního stupně žalobci nepřiznal vnos z jeho odděleného majetku do společného majetku v částce 150.000,- Kč, je dovolání směřující proti této části rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém dovolání shledal přípustným, podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části také tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Cdo 388/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 8 a C 638, v nichž uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 o. s. ř.).
Skutková zjištění odvolacího soudu ohledně žalobcem tvrzeného daru od R. K. v částce ve výši 150.000,- Kč, podle tvrzení žalobce vynaložené na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí, mají oporu v provedeném dokazování odvolacím soudem označenými listinnými důkazy i v obsahu výpovědi svědkyně M. J. Odvolací soud přesvědčivě a logicky zhodnotil tyto důkazy a na jeho skutkových závěrech, že žalobce na zaplacení kupní ceny nemovitostí nevynaložil ze svých oddělených prostředků částku 150.000,- Kč a že o pořízení chaty se zasloužili oba účastníci společnými prostředky, nemohou nic změnit námitky vznesené v dovolání.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1404, uvedl, že „ustanovení zákona o tom, k čemu soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželství rodičů přihlíží, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávající soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné“. Totéž platí i pro vypořádání společného jmění manželů podle §149 odst. 3 obč. zák. Úvaha odvolacího soudu vedoucí k přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované se dovolacímu soudu nejevila nepřiměřená učiněným skutkovým zjištěním a není ani v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu, „že se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z nich povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší“ (viz taktéž C 1404).
Odvolací soud při vypořádání společného jmění manželů vycházel shodně jako soud prvního stupně z obvyklé ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem znalce Ing. J. K. ze dne 11. 6. 2006 v částce 450.000,- Kč.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2001, vyslovil právní názor, že „při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví“. Pokud jde o cenu nemovitosti, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 45, dovodil, že „při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti“. Totéž platí i pro vypořádání společného jmění manželů. Z uvedeného tedy vyplývá, že při vypořádání společného jmění manželů je třeba vycházet z obvyklé ceny nemovitosti v daném místě v době rozhodování, avšak z jejího stavu v době zániku společného jmění manželů. Toto pravidlo platí zejména v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození.
Znalec Ing. J.K. stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí ke dni 2. 5. 2005, tj. ke dni zániku společného jmění manželů, částkou 450.000,- Kč, a ke dni zpracování znaleckého posudku, tj. ke dni 11. 6. 2006, částkou 500.000,- Kč. Ze znaleckého posudku se jednoznačně nepodává, zda znalec při stanovení těchto cen vycházel ze stavu nemovitostí ke dni zániku společného jmění manželů nebo ze stavu v době vypracování znaleckého posudku.
Odvolací soud bez bližšího odůvodnění vyšel při vypořádání z obvyklé ceny nemovitostí v částce 450.000,- Kč, tj. z obvyklé ceny ke dni zániku společného jmění manželů. Pokud odvolací soud při rozhodování nevyšel z obvyklé ceny nemovitostí, jakou by měly v době jeho rozhodování (tj. březen 2008), a to podle jejich stavu ke dni zániku společného jmění manželů, postupoval v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, danou shora citovanými rozhodnutími, tudíž jeho rozhodnutí z hlediska skutkového zjištění – zjištění ceny vypořádávané věci a na ně navazujícího právního posouzení věci není správné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu