ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4667.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4667/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. Ř. , bytem v Konicích, Smetanova 105, zastoupené Mgr. Milanem Popelkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, o odstranění stavby a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 97/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2010, č. j. 17 Co 78/2009–296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Markéty Malaskové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 6 C 97/2001–254, určil, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem části parcely 473 zapsané v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 1293 pro k. ú. K., označené jako p. č. 473/2 zast. plocha o výměře 6 m² v k. ú. Konice, v geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008 č. plánu 739-5/2008, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č. 752/2008“ (výrok I.), dále zřídil „věcné břemeno omezující vlastníka pozemku p. č. 473/2 zast. plocha o výměře 6 m² v k. ú. K., vyznačeného v geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008 č. plánu 739-5/2008, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č. 752/2008 ve prospěch vlastníka nemovité věci objektu bydlení č. p. 106, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 1293 pro k. ú. Konice, a to tak, že vlastník pozemku p. č. 473/2 zast. plocha v k. ú. K., vyznačeného v geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008 č. plánu 739 - 5/2008 je povinen strpět stavbu objektu bydlení č. p. 106 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 4293 pro k. ú. K. Věcné břemeno se zřizuje na dobu neurčitou a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni jako náhradu za zřízené věcné břemeno částku 30.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem části parcely p. č. 468/1 v k. ú. Konice“ (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VII.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 10. března 2010, č. j. 17 Co 78/2009–296, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. „jen tak, že geometrický plán Ing. M. D. ze dne 10. 7. 2008, č. plánu 739-5/2008, odsouhlasený Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov dne 24. 7. 2008 pod č. 752/2008, je nedílnou součástí rozsudku“, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Oproti přesvědčení dovolatelky není založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože odvolací soud oproti soudu prvního stupně nekonstituoval práva a povinnosti účastníků řízení odlišně. Změna rozsudku odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně spočívala toliko v tom, že ve vztahu k parcele, k níž určil soud prvního stupně vlastnické právo žalobkyně s tím, že tato parcela je vymezena v geometrickém plánu (specifikovaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), učinil odvolací soud tento geometrický plán výslovně součástí rozsudku. Uvedenými výroky nalézacích soudů tak bylo vyhověno žalobě žalobkyně, nemůže jít tudíž o měnící rozsudek ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam ve „střetu a prioritě možnosti výkonu vlastnického práva a zásad možnosti hospodárného využití nemovitosti před zájmem legalizování neoprávněné stavby na cizím pozemku a s tím související vznik věcného břemena“ bez připojení jakékoliv odpovídající argumentace, tato otázka již pro svoji obecnost nemůže přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu založit.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23; dále jen „R 23/2003“).
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby tím, že se oproti návrhu žalobkyně požadující odstranění stavby žalovaného ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zřídil věcné břemeno ukládající žalobkyni povinnost strpět za stanovenou náhradu na sporné části jejího pozemku příslušnou část stavby žalovaného, vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně z možností daných mu §135c odst. 1 až 3 obč. zák. Při této úvaze přitom respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003.
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná (srovnej obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Ve zbývající části dovolání představuje polemiku se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Žalobkyně zpochybňuje správnost odborných závěrů učiněných ve znaleckých posudcích ohledně stanovení výměry části pozemku žalobkyně zastavěného stavbou žalovaného a dále zpochybňuje znalecký odhad případných nákladů spojených s odstraněním příslušné části stavby z tohoto pozemku. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá přímo z jeho znění, založit nelze. V naznačených souvislostech je proto poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003, bezvýznamný. Totéž platí i pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně nepřihlédl k jejím návrhům na doplnění dokazování.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 2 250,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3 060,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému uvedené náklady dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu