ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.769.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 769/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované obci Brandýsek , se sídlem úřadu Olšany, Slánská 62, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 202/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 27 Co 328/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č. j. 9 C 202/2006-143, určil, že : 1) „žalobce je v rozsahu ideální jedné šestiny spoluvlastníkem pozemků parcelní číslo 79/1 – trvalý travní porost a parcelní číslo 80/1 – zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno na listu vlastnictví 10001 pro k. ú. a obec Brandýsek, okres Kladno“, 2) „spoluvlastníkem pozemků parcelní číslo 79/1 – trvalý travní porost a parcelní číslo 80/1 – zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno na listu vlastnictví 10001 pro k. ú. a obec Brandýsek, okres Kladno v rozsahu ideální jedné šestiny byla ke dni 18. 4. 2003 paní K. K., naposledy bytem B., Š.“, 3) spoluvlastníkem pozemků parcelní číslo 79/1 – trvalý travní porost a parcelní číslo 80/1 – zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno na listu vlastnictví 10001 pro k. ú. a obec Brandýsek, okres Kladno v rozsahu ideálních dvou třetin byl ke dni 28. 9. 2000 pan J. K., naposledy bytem B., Š.“ (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 27 Co 328//2009-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c), odst. 3, o. s. ř. které považuje za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, podle něhož dobu držby vzdálenějšího předchůdce si nelze započíst, pokud bezprostřední předchůdce nebyl držitelem, a to oprávněným.
Uvedená dovolací námitka není v dovolání žádným způsobem blíže rozvedena, a není především zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se měla promítnout do poměrů souzené věci. Otázku zásadního právního významu nemůže založit již z toho důvodu, že na závěrech, jež by byly v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Při závěru o vydržení vlastnického práva u oprávněných držitelů totiž nevycházel ze zápočtu vydržecí doby právních předchůdců oprávněných držitelů, ale z toho, že držitelé J. K., K. K. a žalobce J. K., kteří vlastnické právo vydrželi, byli sami oprávněnými držiteli po celou vydržecí dobu. ¨
Podle přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se „závěrem rozsudku NS ČR ze dne 17. 3. 2004: Pokud se zůstavitel stal spolu s dalšími osobami dědicem věci, která nebyla v dědickém řízení projednána, nemohou se jeho dědicové domáhat určení, že byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci. Nejprve je totiž třeba věc dodatečně projednat v řízení o dědictví po původním vlastníkovi a teprve poté rozhodovat o vlastnictví dědice.“ Současně zdůrazňuje, že podle tvrzení žalobce „podmínky vydržení trvaly již od roku 1934, kdy rodiče žalobce koupili usedlost a vycházeli z toho, že předmětné pozemky do ní patří“, přičemž v dědickém řízeních po rodičích žalobce v roce 1950 a 1972 nebyly projednány.
Dovolací soud v této souvislosti především zdůrazňuje, že obsah dovolání je vnitřně rozporný. Dovolatelka na straně jedné zdůrazňuje, že žalobce tvrdil, že „podmínky vydržení trvaly od roku 1934“ (tím je zde ovšem zjevně míněno, že v tomto roce na základě trhové smlouvy z tohoto roku rodičům žalobce mohla začít běžet vydržecí doba), na straně druhé ovšem současně uvádí, že podle tvrzení samotného žalobce tento „nemůže prokázat podmínky vydržení před rokem 1989“. Závěry z rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, na daný případ ovšem nedopadají a již z tohoto důvodu nemůže být dána otázka zásadního právního významu. Je zjevné, že v dědických řízení po rodičích žalobce v roce 1950 a 1972 nemohly být předmětné pozemky jako součást dědictví být projednány již proto, že rodiče žalobce k datu úmrtí vlastníky těchto pozemků nebyli, přičemž opak netvrdí ani odvolací soud. Ten naopak vyšel ze závěru, že spoluvlastnické právo žalobce a K. K. nabyli k 1. lednu 2002 a bratr J. K. ho nabyl, když v době přerušení jeho dobré víry v roce 1997 již uplynula desetiletá vydržecí doba. Již z tohoto důvodu na daný případ dovolatelkou zmiňované rozhodnutí nedopadá, neboť v souzené věci nejde o případ, kdy by se zůstavitel (K. K. a J. K. – bratr žalobce) stal s dalšími osobami dědicem věci, která nebyla projednána v dědickém řízení po svých právních předchůdcích a určovací nárok by uplatnili dědicové takového zemřelého zůstavitele (K. K. a J. K. – bratra žalobce). K. K. a J. K., se totiž nemohli stát dědici předmětných pozemků, které jsou předmětem řízení, po svých rodičích, protože tito je ke dni své smrti nevlastnili. Tato okolnost pak bez dalšího vylučuje uplatnění závěrů podávajících se z rozhodnutí zmiňovaného dovolatelkou, a to navíc i s přihlédnutím ke skutečnosti, že K. K. a J K. e stali spoluvlastníky předmětných pozemků originárním způsobem nabytí astnického práva (vydržením) a nikoliv na základě možných výsledků dědického řízení po svých rodičích.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu „s ustálenou judikaturou“ nebral odvolací soud v úvahu, že dobrou víru danou objektivně s přihlédnutím k požadavku běžné a obvyklé opatrnosti držitele musí prokazovat ten, kdo tvrdí, že věc vydržel. I zde jde zčásti, jak dovolatelka sama výslovně uvádí o vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nehledě na to, že v daném ohledu neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu. Odvolací soud ostatně při posouzení důkazního břemene nepochybil, respektoval, že prokázání okolností prokazujících dobrou víru nahlíženou z objektivního hlediska je procesní povinností žalobce, tj. toho, kdo se dovolává pro něj příznivých závěrů vyplývajících z vydržení vlastnického práva a postupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na tvrzení samotného žalobce, že se při prokázání tvrzeného vydržení „musí ve svých tvrzeních omezit na období po roce 1989, kdy může podmínky vydržení nepochybně prokázat“, ani existence takového tvrzení nepřekáží závěru, že soud na základě provedeného dokazování a zohlednění všeho, co vyšlo v průběhu řízení najevo, dospěje k závěru, že podmínky pro vydržení vlastnického práva v řízení prokázány a splněny byly, byť mohou být založeny na důkazních prostředcích předložených či navržených jiným účastníkem, než tím, který se vydržení vlastnického práva dovolává.
V té části dovolání, v níž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ignoroval důkazní povinnost žalobce, což se projevilo „prakticky ve všech dalších skutkových závěrech obsažených v napadeném rozsudku“, jakož i v části, v níž poukazuje na okolnost, že žalobce a jeho sourozenci do roku 1992 nevykonávali „faktické ovládání předmětných pozemků jako předpoklad držby“ jde o polemiku se skutkovými zjištěními, ze kterých nalézací soudy vycházely. Dovolatel tak v této části dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jím akceptované skutkové závěry učinil na základě nesprávných skutkových zjištění. Její dovolání je v této části (jak zjevně vyplývá z jeho obsahu) tak toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti žalobci uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu