ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3929.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3929/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně D.S. Leasing, a.s. , se sídlem v Brně, Londýnské nám. 2, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 48909238, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Tuřanka 34, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, o zaplacení 285 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 260/2006, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2011, č.j. 38 Co 265/2010-310, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č.j. 38 Co 265/2010-310, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. června 2010, č.j. 9 C 260/2006-272, jako soudu prvního stupně, kterým bylo ve výroku I. žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 147 600 Kč s úroky v tomto výroku specifikovanými, výrokem II. zamítnuta žaloba co do částky 137 700 Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroku z prodlení ve vyšší sazbě, než je uvedeno ve výroku I. a výrokem IV. a V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Oba soudy řešily otázku, zda se žalobkyně oprávněně domáhá žalované částky na základě leasingové smlouvy č. 30534/04 ze dne 22.3.2004, kterou, jako leasingová pronajímatelka, dopisem ze dne 22.12.2004 vypověděla z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, jako leasingovým nájemcem.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který se při právním posouzení po zrušení jeho rozsudku a rozsudku odvolacího soudu v dané věci rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 19.3.2010, sp. zn. 23 Cdo 2902/2009, řídil právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a vyšel proto z účelu a smyslu finančního leasingu, jak jej vyřešil velký senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4356/2008. Vyšel též ze sjednocujícího Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, kde se výslovně uvádí: „Pokud dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později. Po ukončení leasingové smlouvy pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje.“ Odvolací soud odkázal v tomto směru též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3073/2008.
Dále vyšel odvolací soud z právního posouzení učiněného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2009, sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, v němž Nejvyšší soud dovodil, že smluvní ujednání o tom, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil. Odvolací soud poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a sp. zn. 23 Cdo 2818/2007.
Ohledně námitky žalobkyně, že předmět leasingu, který pořídila pro žalovaného za 630 000 Kč, po předčasném ukončení smlouvy zpeněžila jen za 266 000 Kč, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaného, jestliže podle znaleckého posudku znalce Ing. Josefa Jírovce, ustanoveného soudem, byla obvyklá cena předmětu leasingu v době jeho odnětí žalovanému a vrácení do dispozice žalobkyně 403 700 Kč, což odpovídalo v průměru i cenám, za které se auta stejného typu a značky jako předmět leasingu v rozhodné době, kdy předmět leasingu přešel do dispozice žalobkyně, prodávala. Konstatoval, že vrácením předmětu leasingu došlo ke zvětšení majetku žalobkyně, a to v rozsahu odpovídající obvyklé ceně odebraného vozidla. Soudy shodně dovodily, že není rozhodující cena, za jakou žalobkyně předmět leasingu následně prodala, neboť při prodeji se mohla žalobkyně dohodnout s kupujícím na jakékoliv ceně a skutečnost, že vozidlo prodala za nižší cenu než obvyklou, musí jít k její tíži a nikoliv k tíži žalovaného, jestliže žalobkyně neprodala vozidlo za cenu v té době obvyklou. Pro zjištění obvyklé ceny bylo namístě vypracování znaleckého posudku.
Odvolací soud vzal též za správný závěr soudu prvního stupně, týkající se vyúčtování a vyrovnání závazků účastníků po předčasném ukončení leasingového vztahu, neboť bylo učiněno v souladu se smlouvou, byla-li k tíži žalovaného vyúčtována částka 943 511,06 Kč, zahrnující i náklady spojené s odebráním předmětu leasingu a jeho opětovnou realizací, včetně nákladů na znalecký posudek Ing. Horkého, potřebovala-li žalobkyně oprávněně zjistit obvyklou cenu vozidla. Právní závěr soudu prvního stupně v tomto směru považoval odvolací soud za správný s ohledem na skutková zjištění učiněná ze smluvních ujednání leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky a sjednanými všeobecně smluvními podmínkami v čl. VIII., upravující způsob vyúčtování a vyrovnání závazků účastníků po předčasném zániku leasingu.
K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně posoudil její nárok na smluvní úrok z prodlení, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Odvolací soud konstatoval, že odstoupení od leasingové smlouvy, jíž byl založen obchodní závazkový vztah, se nedotýká smluvními stranami provedené volby tohoto práva podle §262 obch. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3653/2009). Soudní praxe se ustálila v závěru, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného, jakožto spotřebitele, se řídí ve smyslu §262 odst. 4 obch. zák. ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v §517, směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ve spotřebitelských smlouvách není možné sjednat výši úroku z prodlení v rozporu s kogentním ustanovením §517 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tj. ve výši odpovídající prováděcímu předpisu, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006).
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci „Vyúčtování a vyrovnání z důvodu předčasného zániku leasingové smlouvy“ měla být ve prospěch žalovaného zohledněna za prodej předmětu leasingu částka 403 700 Kč a nikoliv částka 266 000 Kč, tudíž rozdíl činí 137 700 Kč, a pokud žalobkyně po žalovaném požadovala na základě závěrečného vyúčtování a následně žaloby částku 285 300 Kč, tak co do částky 137 700 Kč je žalobní požadavek nedůvodný, a proto byla žalobkyni přiznána jen částka 147 600 Kč a ve zbývajícím rozsahu žaloba zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním.
Žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Předně namítá, že pokud odvolací soud v souladu s právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že finanční leasing, který byl obsahem smlouvy uzavřené mezi účastníky, je vlastně finanční službou žalobkyně pro žalovaného, pak není podle žalovaného možné splácet finanční službu, která nebyla poskytnuta. Od odevzdání vozidla žalovaným žalobkyni nebyla žádná finanční služba žalované poskytována, a proto má za to, že není správné, aby byl povinen doplácet zůstatkovou hodnotu vozidla, které nekoupil a platit úroky z ničeho. Ze stejného důvodu musí mít žalovaný nárok na vrácení části akontace, jestliže vozidlo před řádným ukončením leasingu odevzdal žalobkyni. Podle žalovaného už vůbec nemůže obstát právní názor, že je povinen žalobkyni zaplatit náklady spojené s vrácením předmětu leasingu a náklady na znalecký posudek Ing. Horkého, byl-li jeho závěr vyvrácen znaleckým posudkem Ing. Jírovce. Žalovaný považuje rovněž za nesprávný závěr soudu, že žalobkyně oprávněně zahrnula do vyúčtování na příjmové straně částku 943 511,06 Kč, když v potaz měla být vzata cena vozidla v době předání vozidla žalobkyní žalovanému, která činila 630 000 Kč. K žádnému prodlení podle žalovaného na jeho straně nedošlo, a proto odmítá závěr, že by měl platit nějaké úroky z prodlení. Žalovaný rovněž napadl i výroky o náhradě nákladů řízení. Závěrem navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s právním názorem, že žaloba by měla být v plném rozsahu zamítnuta.
Rovněž žalobkyně podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem, že pro určení ceny za prodej leasingu je rozhodující obvyklá cena v místě a čase určená znalcem. Má za to, že ve prospěch žalovaného měla být započítána při vyúčtování po skončení leasingu cena vozidla, za něž bylo skutečně prodáno. Cena určená znalcem nebere v úvahu, zda existuje kupec, který by za takovou cenu vozidlo koupil, a není tak odrazem reálného stavu na trhu, je jen teoreticky možným, nikoliv reálným výnosem prodeje předmětu leasingu. Vypracování znaleckého posudku na pokyn soudu považuje za zcela nadbytečné, jestliže v daném okamžiku neexistoval zájemce, který by vozidlo hodlal za cenu stanovenou znalcem koupit. Namítá, že právním posouzením odvolacím soudem je žalovaný zvýhodněn a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť otázka určení ceny za prodej leasingu, nastolená žalovaným, byla již judikaturou vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s ní tak, že pro určení ceny za prodej leasingu je rozhodující obvyklá cena v místě a čase určená znalcem, nikoliv cena, za níž bylo vozidlo skutečně prodáno.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním žalovaného. Zjistil, že bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), žalovaný je osobou oprávněnou k podání dovolání a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval částí dovolání žalovaného, směřující proti té části potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 137 700 Kč s příslušenstvím a v části uplatněného nároku na úroky z prodlení ve vyšší sazbě, než je uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Nutno konstatovat, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud částí výroku I. potvrdil zamítavý výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněné nároky žalobkyně byly v uvedeném rozsahu zamítnuty. Z tohoto důvodu je dovolání žalovaného v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud žalovaný brojí i proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nutno konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného podaného do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v uvedené napadené části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a v souladu se sjednocující judikaturou velkého senátu Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí pod sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud si účastníci leasingové smlouvy sjednají pro případ jejího předčasného ukončení z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, jde o ujednání podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák., jež je právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek. Nejvyšší soud tehdy též konstatoval, že výkon tohoto práva není v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy. Dovodil dále, že pokud jsou náklady vynaložené leasingovou společností a její přiměřený zisk rozloženy do všech leasingových splátek, má leasingová společnost s ohledem na zásadu pacta sunt servanda právo na jejich zaplacení, i když dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro porušení smluvních povinností leasingovým nájemcem, čemuž odpovídá povinnost leasingového nájemce všechny leasingové splátky uhradit.
Dovolací soud nemá důvod na právním názoru učiněném v předešlém rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu nic měnit. Vzhledem k tomu, že otázka ohledně placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingu, která je předmětem řešení i v dané věci, byla v tomto uvedeném rozhodnutí vyřešena, nemá tak napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud rozhodl v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
V posuzované věci je případné odkázat i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu. V tomto stanovisku je též řešena situace, kdy leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, obsahují dohodu stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). Nejvyšší soud konstatoval, že taková dohoda není v rozporu s dobrými mravy a odpovídá zásadám finančního leasingu, jehož klíčovou funkcí je pořizovací funkce a cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Stejně tak je správný závěr odvolacího soud, jestliže dovodil, že po předčasném ukončení leasingového vztahu došlo k vyúčtování a vyrovnání závazků účastníků tak, že k tíži žalovaného byla vyúčtována částka 943 511,06 Kč, zahrnující i náklady spojené s odebráním předmětu leasingu a jeho opětovnou realizací, včetně nákladů na znalecký posudek Ing. Horkého, potřebovala-li žalobkyně oprávněně zjistit obvyklou cenu vozidla. Právní závěr odvolacího soudu je v tomto směru správný, neboť je v souladu se skutkovými zjištěními učiněnými ze smluvních ujednání leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky a sjednanými všeobecně smluvními podmínkami především v čl. VIII., upravující způsob vyúčtování a vyrovnání závazků účastníků po předčasném zániku leasingu, a je v souladu s výše uvedenou judikaturou nejvyššího soudu.
Odvolacímu soud nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení otázky nároku na zaplacení úroků z prodlení, které odvolací soud, jak výše uvedeno správně posoudil s odkazem na dosavadní ustálenou judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006- veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
V souladu s přijatou judikaturou je i právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení otázky ceny prodávaného předmětu leasingu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, podle jehož závěru smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil. Správně odvolací soud poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a sp. zn. 23 Cdo 2818/2007.
Pokud žalovaný uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak je třeba uvést, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Žalovaný ale žádnou konkrétní vadu řízení nenamítal a dovolací soud žádnou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v řízení v dané věci neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není v části, jíž brojí proti té části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně, přípustné. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), i v této části dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolání žalobkyně, jako osoby oprávněné k podání dovolání. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve posuzoval část dovolání žalobkyně, směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 147 600 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku soudu prvního stupně. Nutno opětovně konstatovat, jak výše zdůvodněno, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud částí výroku I. potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně přiznání částky 147 600 Kč, nenastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněný nárok žalobkyně ji byl v tomto rozsahu přiznán. Z tohoto důvodu je dovolání žalobkyně v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud žalobkyně tím, že podala dovolání do všech výroků odvolacího soudu, brojí i proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nutno rovněž opětovně připomenout, že dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu (§237 až §239) přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně podaného do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byly potvrzeny zamítavé výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že se jedná o potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu a nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., posuzoval dovolací soud, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném napadeném rozsahu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť řešené otázky nebyly odvolacím soudem řešeny v rozporu s hmotným právem a ani v rozporu s dosavadní judikaturou.
Pokud žalobkyně nesouhlasí se zamítavým výrokem ohledně části úroků z prodlení, je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně v tomto směru rozhodl v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou. Odvolací soud správně konstatoval, že soudní praxe se ustálila v závěru, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného, jakožto spotřebitele, se řídí ve smyslu §262 odst. 4 obch. zák. ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v §517, směřující k ochraně spotřebitele, smluvní strany, která není podnikatelem, jako tomu bylo v případě žalovaného v posuzované věci. Ve spotřebitelských smlouvách není možné sjednat výši úroku z prodlení v rozporu s kogentním ustanovením §517 obč. zák., tj. ve výši odpovídající prováděcímu předpisu, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006). Bylo proto namístě požadovaný nárok, představující úroky z prodlení, přesahující výši zákonných úroků, zamítnout, jak správně odvolací soud dovodil.
V souladu s přijatou judikaturou je i právní závěr odvolacího soudu ohledně posouzení otázky ceny prodávaného předmětu leasingu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, v němž Nejvyšší soud dovodil, že smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Jak již výše uvedeno, skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil. Správně odvolací soud poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a sp. zn. 23 Cdo 2818/2007. V daném případě bylo tedy v rámci vypořádání po ukončení leasingu správně počítáno s částkou za prodej předmětu leasingu ve výši určené znalcem Ing. Josefem Jírou, a to ve výši obvyklé ceny předmětného automobilu v době odnětí žalovanému (403 700 Kč), jestliže si strany ve smlouvě nesjednaly, že by za cenu předmětu leasingu měla být považována cena, za níž bude auto skutečně prodáno.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném napadeném rozsahu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není dovolání žalobkyně ani v této části podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu jej Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žádný z dovolatelů nebyl v řízení úspěšný. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu