ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2748.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2748/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce D. J. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 28, proti žalovanému V. C. , zastoupenému JUDr. Milanem Dortem, advokátem se sídlem v Plzni, Kalikova 8, o 139.754,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 161/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2008, č. j. 56 Co 204/2008-94, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2008, č. j. 56 Co 204/2008-94, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 90.718,- Kč s příslušenstvím, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.830,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Milana Dorta, advokáta se sídlem v Plzni, Kalikova 8.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 C 161/2007-70, ve znění opravného usnesení za dne 29. 1. 2008, č. j. 30 C 161/2007-83, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 90.718,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 49.036,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené předčasným ukončením leasingového vztahu, sestávající z částky odpovídající leasingovou společností stanovené tzv. dlužné jistině (90.718,- Kč zaplaceno po ukončení leasingu) a tzv. nespotřebované akontace (49.036,- Kč zaplaceno při uzavření leasingové smlouvy). Vyšel ze zjištění, že žalovaný porušil pravidla silničního provozu tím, že dne 24. 9. 2000 řídil osobní automobil Mazda MX-3, SPZ TPK 32-75, bez řidičského oprávnění po předchozím požití alkoholu a způsobil dopravní nehodu, při níž zničil uvedené vozidlo, jehož leasingovým nájemcem byl žalobce na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 5. 9. 2000 s vlastníkem vozu společností GE Capital Leasing, a.s. Protože leasingové společnosti bylo oznámeno, že jí pojišťovna neuhradí žádné plnění z této pojistné události, neboť nehodu způsobil žalovaný pod vlivem alkoholu, provedla Capital Leasing, a.s., kalkulaci pro předčasné ukončení leasingové smlouvy a uplatnila proti žalobci nároky s tím spojené; žalobce uzavřel s leasingovou společností smír, jímž se zavázal zaplatit jí částku 99.822,- Kč, kterou uhradil dne 29. 11. 2006. K námitce promlčení uplatněné žalovaným soud konstatoval, že promlčen je jen nárok na zaplacení částky 49.036,- Kč odpovídající tzv. akontaci, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta začala běžet dne 25. 9. 2000, kdy došlo k dopravní nehodě, zatímco žaloba byla podána dne 23. 3. 2007. Nárok na zaplacení částky 90.718,31 Kč promlčen nebyl a soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu v této výši, neboť kdyby nedošlo ke zničení vozu, žalobce by nebyl povinen uvedenou částku zaplatit.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 56 Co 204/2008-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení částky 90.718,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, vytkl mu však nesprávnost právních závěrů v otázce splnění podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu. Konstatoval, že žalobce nebyl vlastníkem vozu v době jeho poškození a v důsledku škodné události tedy došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozidla (leasingového pronajímatele), přičemž rozdíl v hodnotě vozu před jeho poškozením a po nehodě se projevil v majetkových poměrech vlastníka vozu. Dovodil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, sp. zn. 25 Cdo 3239/2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005), že závazky sjednané nájemcem pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za kterou odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem smluvního ujednání v leasingové smlouvě. Dále odvolací soud uvedl, že žalovaný nenese odpovědnost za to, že poškozené vozidlo měl žalobce v nájmu a že si ohledně něj sjednal s leasingovým pronajímatelem z pohledu žalobce nevýhodné podmínky při předčasném ukončení nájmu. Vyjádřil se rovněž k námitce promlčení uplatněných nároků, že předpokladem posouzení běhu promlčecí doby je existence nároku, jehož se týká vznesená námitka. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že tvrzený nárok na náhradu škody není dán, nelze stanovit počátek běhu promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost proti potvrzujícímu výroku dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. S odkazem na dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. konstatuje, že skutečnost, že došlo ke zmenšení jeho majetku z důvodu neplnění pojišťovnou vlastníkovi vozidla, vyplývá z jeho tvrzení, že leasingová společnost po něm požadovala mimo jiné i částku 90.718,- Kč, a to po zaúčtování nespotřebované akontace. Namítá, že kdyby pojišťovna plnění poskytla, leasingová společnost by po žalobci již nic nepožadovala, případně by požadovala částku nižší v důsledku pojistného plnění. Proto má žalobce za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nedostatečná, a odvolací soud měl proto rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že jej odvolací soud nepoučil ve smyslu §118a odst. 2 o.s.ř., ačkoliv posoudil věc po právní stránce zcela jinak než soud prvního stupně. Namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která se odvolací soud odvolával, neodpovídají projednávané věci. Argumentuje tím, že platby žalobce sjednané v leasingové smlouvě pro případ jejího předčasného ukončení jsou svou povahou reparací majetkové újmy za poškozené vozidlo, v žádném případě nejde o další škodu z již původní škody, ke které protiprávní úkon nesměřoval. Uvedl, že měl povinnost uhradit leasingové společnosti zbývající část pořizovací ceny vozidla, na níž byla zaúčtována i nespotřebovaná část akontace. Výklad odvolacího soudu považuje za přepjatě formalistický a dovozuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, jak o něm hovoří Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 269/99), pokud by žalobce měl nést dopad protiprávního jednání žalovaného (v případě, kdy leasingová společnost nevymáhala nárok přímo na žalovaném), jen proto, že uzavřel leasingovou smlouvu s ujednáními, podle kterých má povinnost hradit sjednané platby. Dovolatel zdůraznil, že smyslem (ani důsledkem) finančního leasingu nemůže být přenesení odpovědnosti škůdce na leasingového nájemce. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že zánik právního vztahu z leasingové smlouvy a z toho plynoucí tvrzená majetková újma, byly bezprostředně vyvolány obsahem leasingové smlouvy (samotným závazkovým vztahem mezi žalobcem a leasingovým pronajímatelem) a střet provozu byl pouze nepřímou příčinou, s níž nelze spojovat příčinnou souvislost k újmě, jejíž náhrady se žalobce domáhá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 90.718,- Kč s příslušenstvím, není v tomto rozsahu důvodné; přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není v uvedeném rozsahu přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobce se výslovně opírá o dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel dále uplatnil i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považoval chybějící poučení odvolacího soudu o možnosti jiného právního posouzení věci podle §118a odst. 2 o.s.ř.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a (tvrzeným) vznikem škody. Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou občanský zákoník odpovědnost v daném případě spojuje. Přitom odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu.
V obecné rovině lze souhlasit s dovolatelem, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků) více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.
V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalovaný jako škůdce odpovídá za škodu, která při jím způsobené dopravní nehodě vznikla na vozidle jeho vlastníku (leasingové společnosti), jelikož poškozením vozu dochází ke zmenšení majetkového stavu vlastníka vozu a nikoli nájemce vozu, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a po něm se projevil v majetkových poměrech vlastníka vozu. Na tom nemůže nic změnit ani způsob, jakým účastníci leasingové smlouvy vypořádali své právní vztahy; závazky nájemce (příjemce leasingu) sjednané pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli (poskytovateli) z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1514). Ačkoli ke skončení právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem by nebýt dopravní nehody zřejmě nedošlo, konkrétní právní a potažmo i majetkové důsledky vyplývající pro nájemce ze zrušení leasingové smlouvy se bezprostředně odvíjejí od podmínek sjednaných pro tento případ v leasingové smlouvě. Škůdce, který odpovídá za škodu vzniklou na vozidle, nenese již odpovědnost za to, že poškozené vozidlo bylo předmětem leasingového vztahu a že v leasingové smlouvě byly dohodnuty takové podmínky, které při předčasném ukončení leasingu vedly k tomu, že nájemce, aniž se stal vlastníkem vozu, zaplatil ze svého pohledu nevýhodně vysoké částky za nájem vozidla a platby s tím spojené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, publikovaný ve pod č. 6/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006).
Na tom nic nemění ani argument dovolatele, že povinnost hradit leasingové společnosti žalovanou částku mu vznikla v důsledku chování žalovaného (řízení pod vlivem alkoholu), pro které pojišťovna odmítla leasingové společnosti pojistné plnění. V první řadě je zřejmé, že poškozením vozidla vznikla škoda jeho vlastníku; neuhradil-li za odpovědnou osobu škodu pojistitel, má vlastník vozu (nikoliv jeho leasingový nájemce) nárok na náhradu škody za poškození vozu proti škůdci. Ze žaloby se nepodává, že by finanční vypořádání při předčasně ukončeném leasingovém vztahu pro zánik předmětu leasingu zohledňovalo snížení majetkového stavu leasingové společnosti o hodnotu zničeného vozu, nýbrž je podle všeho výsledkem ujednání, podle nějž byl leasingový nájemce smluvně zavázán uhradit splátky leasingu včetně těch, jež se stanou splatnými po ukončení smlouvy, aniž by mohl nabýt předmět leasingu do vlastnictví (k platnosti takového ujednání srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008). I kdyby tomu tak však bylo, jednalo by se o smluvní přenos újmy leasingového pronajímatele na leasingového nájemce a za takto přijatý závazek nemůže odpovídat osoba, která způsobila škodu na vozidle, neboť taková újma by byla důsledkem smluvního ujednání stran leasingové smlouvy, nikoli přímým důsledkem škodné události.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zčásti zamítl.
Aby bylo dovolání přípustné také v části, kterou dovolatel napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, musel by Nejvyšší soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Protože však důvody, pro které napadené rozhodnutí v části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. obstálo a které byly shora vyloženy, platí i pro tuto část dovolání (mezi újmou žalobce a jednáním poškozeného není přímá příčinná souvislost, a předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu tak vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou i hmotným právem), nelze napadené rozhodnutí v této části považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a dovolací soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. sleduje ochranu práv účastníka tak, aby výsledkem řízení nebylo tzv. „překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí“. Postup podle §118a odst. 2 o.s.ř. ovšem přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 121/2003, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 a sp. zn. 21 Cdo 194/2006). I když sice účastníci, resp. jejich zástupci, nebyli v průběhu odvolacího řízení poučeni o jiném možném právním posouzení věci a neměli tak možnost se ve věci vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování ohledně prokázání tvrzení, že ke zmenšení majetku žalobce došlo tím, že pojišťovna v souvislosti s poškozením vozidla neposkytla plnění vlastníku vozidla, nemá tato okolnost za následek věcně nesprávné rozhodnutí, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru, že mezi jednáním žalovaného a způsobenou újmou není vztah příčinné souvislosti.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 31.060,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená o polovinu podle §18 odst. 1 téže vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu