ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1403.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1403/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce E. Š. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalované D. Š. , zastoupené JUDr. Vladimírem Strakatým, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, o vyklizení bytové jednotky a o vzájemném návrhu žalované na určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 235/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. října 2008, č. j. 15 Co 555/2008-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. října 2008, č. j. 15 Co 555/2008-95, v měnícím výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na uložení vyklizovací povinnosti, a v nákladovém výroku IV., a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 19. května 2008, č. j. 6 C 235/2007-67, ve výroku I. o uložení vyklizovací povinnosti a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. května 2008, č. j. 6 C 235/2007-67, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. zapsanou u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, pro obec a k. ú. Soběslav na LV č.“ (dále jen „předmětný bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k bytové jednotce s podílem na společných částech domu a na tam specifikovaném pozemku (pozemcích), výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků a výrokem IV. vrátil žalované část soudního poplatku.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2008, č. j. 15 Co 555/2008-95, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu o vyklizení předmětné bytové jednotky zamítl – výrok I. (dále jen „měnící výrok I.“); v zamítavém výroku II. citovaný rozsudek potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok IV.) a konstatoval, že ve výroku IV. o vrácení soudního poplatku zůstává rozsudek nedotčen.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 25. února 2004, že „dekretem“ ze dne 3. ledna 1985 byl žalobci přidělen – tehdy jako služební (trvale určený pro ubytování pracovníků organizace) – „byt č. v domě čp. v Soběslavi“ (dále jen „byt“), že dne 9. ledna 1985 byl sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. srpna 1995 a že dne 21. října 1999 bylo do obchodního rejstříku zapsáno Bytové družstvo Soběslav 509-510, se sídlem v Soběslavi, Sídliště Míru 510/III (dále jen „bytové družstvo“), které se stalo vlastníkem předmětného domu. Dále zjistil, že dne 20. ledna 2000 uzavřeli účastníci „dohodu o užívání a zakoupení bytu dle ustanovení §51 obč. zák.“ (dále jen „Dohoda“), že podle Dohody měl žalobce uzavřít s bytovým družstvem kupní smlouvu na byt a měl rovněž zaplatit kupní cenu (čl. I. a II. Dohody), že v čl. III. Dohody se žalobce zavázal umožnit žalované užívání bytu „tak, jak jej dosud užívala, a to na dobu neurčitou“ , že „náklady spojené s běžným provozem bytu“ měli „hradit oba společně na základě dohody uzavřené ústně podle konkrétní situace“ , že „písemná nájemní smlouva“ měla být mezi účastníky uzavřena „tehdy, bude-li to některý z nich požadovat“ , a že tuto dohodu, jde-li o čl. III., lze „vypovědět, a to písemnou dohodou obou účastníků“. Vzal rovněž za prokázáno, že smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena uzavřel s bytovým družstvem dne 10. září 2000 pouze žalobce (dále jen „smlouva ze dne 10. září 2000“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – se stal uživatelem bytu pouze žalobce a že tudíž účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely a následně ani právo společného nájmu bytu manžely (žalovaná se nikdy nestala nájemkyní bytu; jeho nájemcem byl pouze žalobce) . Dále rovněž dovodil, že užívací právo (a později nájemní právo) nemohlo žalobci zaniknout ani trvalým opuštěním společné domácnosti. Ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pak konstatoval, že čl. IV. Dohody je neplatný pro rozpor se zákonem, neboť „výpověď a dohoda jsou dva odlišné hmotněprávní instituty“ . Podle jeho názoru však čl. III. Dohody netrpí – z důvodů v rozsudku rozvedených – nesrozumitelností či neurčitostí, přičemž v tomto článku jde o nepojmenovanou smlouvu podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“), tj. o závazkový vztah mezi účastníky, který může zaniknout dohodou či výpovědí podle §582 odst. 1 obč. zák. Jestliže uvedenými způsoby dosud nezanikl, má žalovaná právní důvod k užívání bytové jednotky; za této situace vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytové jednotky zamítl.
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že žalovaná má právo užívat bytovou jednotku na základě platného závazkového vztahu opírajícího se o čl. III. Dohody. Podle jeho názoru je ujednání obsažené v čl. III. Dohody – z důvodů v dovolání rozvedených – neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona, a proto nemůže být právním titulem umožňujícím žalované užívání bytové jednotky. Navrhl, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku, tj. výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na vyklizení bytové jednotky.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – se stal uživatelem bytu (služebního bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace) pouze žalobce, že účastníkům tudíž nevzniklo právo společného užívání bytu manžely a následně ani právo společného nájmu bytu manžely (žalovaná se nikdy nestala nájemkyní bytu, jeho nájemcem byl pouze žalobce) a že užívací právo nemohlo žalobci zaniknout ani kdyby trvale opustil společnou domácnost.
Pro úplnost lze dodat, že uvedené názory mají oporu i v ustálené judikatuře. Judikatura dovolacího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1) bylo podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991), mezi něž patřily i byty služební (§7 tehdy účinné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. "dodatečně" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a dále např. rozhodnutí z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003, a z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/2010).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že opustil-li jeden z manželů, osobní uživatel podnikového bytu, trvale společnou domácnost (před rokem 1992), neměla tato okolnost sama o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 1728/2004, uveřejněný pod C 4039 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V této souvislosti však nelze přehlédnout, že i kdyby osobní uživatel služebního bytu trvale opustil společnou domácnost, tak na právním postavení druhého z manželů v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (v období do 31. prosince 1991 – viz §187 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991, a v období po uvedeném datu – viz §713 odst. 1 obč. zák.) se ničeho nezměnilo ani tehdy, jestliže by byt po 1. lednu 1992 nesplňoval kritéria stanovená zákonem pro služební byty (opět srov. rozhodnutí ve shora zmíněné věci sp. zn. 26 Cdo 1728/2004). V rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, uveřejněném pod C 1411 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud dovodil, že na nabyvatele bytového domu přechází rovněž povinnost předchozího pronajímatele strpět výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady podle §713 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe se ustálila také v názoru, že právo rozvedené manželky nájemce služebního bytu v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady nezanikne zánikem nájemního vztahu nájemce, ani v důsledku změn ve vlastnických vztazích k bytu. Povinnost strpět toto právo přechází na nabyvatele bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, uveřejněný pod C 4043 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V poměrech posuzované věci se uvedené právní názory prosadí následovně. Existující právo osobního užívání bytu svědčící žalobci se ke dni 1. lednu 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. – k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na právo nájmu svědčící opět pouze žalobci, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000, uveřejněný pod č. 162 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003). Žalovaná původně užívala byt z titulu rodinněprávního vztahu k žalobci jako jeho manželka. Po rozvodu manželství se její právní důvod bydlení opíral (a do současné doby opírá, a to bez ohledu na změny ve vlastnických vztazích k předmětnému domu i k bytu) o ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. Má-li žalovaná právní důvod k bydlení opírající se o ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., nemůže jí – za trvání tohoto právního důvodu bydlení – platně vzniknout další právní důvod bydlení, v daném případě podle čl. III. Dohody, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Je totiž pojmově vyloučeno, aby jedné a téže osobě svědčily dva (byť obsahově obdobné) právní důvody užívání téhož předmětu nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, uveřejněný pod C 1934 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku I. zrušil, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou absolutní neplatnosti čl. III. Dohody pro neurčitost a nesrozumitelnost. Jelikož důvody, pro něž bylo ve vymezeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na vyhovující výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně (byť soud prvního stupně žalobě na vyklizení bytu vyhověl, nezabýval se – v rozporu s ustanovením §713 odst. 1 obč. zák. – otázkou bytové náhrady pro žalovanou), dovolací soud zrušil v tomto výroku i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu