ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1602.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1602/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) ThDr. P. M., Th.D. , a b) O. M. , zastoupených JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30, proti žalované ROCAMBOLE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 58/6, IČ: 27640051, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 170/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 35 Co 362/2009-64, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám JUDr. Jindřicha Peloucha, advokáta se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 14 C 170/2007-44, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 15. května 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 7, I. kat., sestávajícímu se ze 2 pokojů, kuchyně, koupelny, WC, balkonu, sklepní kóje a půdičky, situovanému ve 3. podlaží domu čp. 749 v P., v k. ú. S., S. 50, P. 6“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 35 Co 362/2009-64, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po opakování dokazování přečtením výpovědi z nájmu bytu – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobcům (společným nájemcům bytu) dne 15. května 2007 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu, že ve výpovědi odkázala na výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a odůvodnila ji mimo jiné tvrzením, že žalobci žijí a pracují v Telči a že z tohoto důvodu byt neužívají nebo ho užívají pouze občas. Dále rovněž zjistil, že výpověď byla žalobcům doručena 21. května 2007, resp. 13. června 2007, že dne 28. června 2007 podali žalobu na určení její neplatnosti a že ve výpovědi není obsažen závazek pronajímatelky zajistit žalobcům bytovou náhradu (v daném případě přístřeší). Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neboť (v rozporu se zákonem) neobsahovala závazek pronajímatelky zajistit vypovídaným nájemcům přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu; přitom odkázal mimo jiné i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítla, že bytovými náhradami jsou pouze náhradní byt a náhradní ubytování (§712 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že přístřeší proto bytovou náhradou není a že názor, podle něhož je bytovou náhradou svého druhu, se „opírá nikoliv o znění zákona, ale o extenzivní výklad ust. §712 obč. zák. Nejvyšším soudem“. V této souvislosti rovněž uvedla, že neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo ho užívá jen občas, má zpravidla zajištěno jiné bydlení a pak mu bytová náhrada (a to ani přístřeší) nenáleží. Tak je tomu i v posuzovaném případě, a proto lze výpověď pokládat za platnou, byť neobsahuje „zmínku o závazku dovolatelky zajistit pro žalobce přístřeší“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neobsahuje-li v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. závazek dovolatelky (pronajímatelky bytu) zajistit žalobcům (nájemcům bytu) odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu.
Podle §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. v písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 2 písm. a/, b/, c/ a d/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.
Výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§711 odst. 2 obč. zák.) jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák. (ze shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud mu podle tohoto zákona bytová náhrada přísluší); jinak je absolutně neplatná.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která – jako v posuzovaném případě – vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, která mu ze zákona přísluší – v daném případě ve formě přístřeší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09/, z 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 5208/2008, z 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009, a nejnověji z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 5187/2009).
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zbývá dodat následující. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, v němž mimo jiné dovodil, že odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že odepření bytové náhrady vyplývající ze zákona (pro rozpor s dobrými mravy) však přísluší pouze soudu; nemůže tak učinit samotný pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu, jak se snad – s přihlédnutím k obsahu dovolání – dovolatelka mylně domnívá (srov. shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009, a z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 5187/2009).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu