ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2983.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2983/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. P. , zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/16, proti žalované E. H. , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 57/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2009, č. j. 73 Co 772/2009-34, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 20 C 57/2009-21, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu č. p. 721 v J. ulici, v L. 3 – J. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 73 Co 772/2009-34, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé I. ve správném znění, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované vyklidit „byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím č. 721/5 ve 3. podlaží domu číslo popisné 721, bytový dům v části obce L. III – J., nacházející se na pozemku p. č. 4447 v k. ú. L., obec a okres Liberec, zapsaný na LV 11568 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně ho potvrdil také v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnil (námitkou, že „ani jeden ze soudů nezkoumal, jaké bytové jednotky se v domě č. p. 721 v L. III-J. nacházejí, jakou mají výměru, jakou velikost a jaké příslušenství, aby /bylo/ v rámci skutkových zjištění bezpečně prokázáno, kterou bytovou jednotku žalovaná ve skutečnosti užívá“ ).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemohou v daném případě založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); takové vady dovolatel namítl poukazem na to, že „nemohl uplatnit řádně žádné důkazy pro zpochybnění, že byt 5 není shodný s bytovou jednotkou č. 721/5, kterými jsou půdorysy předmětného domu č. p. 721 v k.ú. L.“ , a že „nebyly soudy provedeny důkazy /evidenční list a protokol o předání a převzetí/, když si je účastníci nežádali“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek a k právním závěrům, na nichž odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí – však v posuzovaném případě nejde.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že nájemní smlouva ze dne 22. května 2002 není neplatná přes to, že v ní bylo nesprávně označeno nadzemní podlaží, na němž se předmětný byt nachází, a že v nájemní smlouvě byla nepřesně označena právnická osoba – společnost Realbyt, s.r.o., se sídlem v Liberci 1, ul. 5. května 376/39, která ji jménem tehdejšího pronajímatele statutárního města Liberce (právního předchůdce dovolatele) uzavřela.
Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k otázce určitosti právních úkonů (srov. např. rozsudky z 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a z 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž jeho neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo ho činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry ohledně určitosti právních úkonů zaujal i Ústavní soud České republiky (srov. jeho nálezy z 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a z 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003). V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu dospěl Nejvyšší soud k závěru (který lze vztáhnout i na smlouvu o nájmu bytu), že není-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů (v citované věci údaje o číslu bytu) nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.
Již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném pod č. 46 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. K obsahově totožným právním závěrům Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 2362/2003, a dále v usneseních z 12. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001, a z 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 219/2005. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 21 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 872/2005).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že z chybně uvedeného podlaží, na němž se předmětný byt nachází, nelze dovozovat neplatnost nájemní smlouvy ze dne 22. května 2002 podle §37 odst. 1 obč. zák. pro její neurčitost, a to i s ohledem na skutečnost, že z nájemní smlouvy je patrné, že předmětem nájmu žalované je jediný byt v domě – tj. byt č. 5, což ani žalobce nezpochybňoval. Dále konstatoval, že ani chybějící identifikační číslo právnické osoby – společnosti Realbyt s.r.o. a nečitelný podpis fyzické osoby (jednající za uvedenou společnost při uzavírání nájemní smlouvy) nezpůsobují neplatnost nájemní smlouvy, neboť z provedených listinných důkazů vyplynulo oprávnění této obchodní společnosti zastupovat tehdejšího pronajímatele statutární město Liberec při uzavírání nájemních smluv. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že i kdyby nájemní smlouvu podepsala osoba bez plné moci, pak by v situaci, kdy statutární město Liberec do doby převodu domu na žalobce neučinilo vůči žalované žádné kroky ke skončení jejího nájemního vztahu či vyklizení bytu z její strany, bylo třeba uzavřít, že předmětný právní úkon (nájemní smlouvu) bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 věta první obč. zák. schválil. Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 22. května 2002 není i přes zmíněné nedostatky neplatná, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu