ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3195.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3195/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Kojetína , se sídlem v Kojetíně, Masarykovo náměstí 20, zastoupeného JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 209/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2010, č. j. 12 Co 357/2009-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Taláška, advokáta se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Přerově (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem
ze dne 5. února 2008, č. j. 15 C 209/2007-49, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt v K.“, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 12 Co 495/2008-78, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 29. dubna 2009,
č. j. 15 C 209/2007-115, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 12 Co 357/2009-147, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu
podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především konstatoval, že žalovaný neprokázal tvrzení, že pečoval o společnou domácnost zemřelého strýce O. P., a ani tvrzení, že na něj byl odkázán výživou, a to za splnění předpokladů soužití se strýcem ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a neexistence vlastního bytu. Současně – po zohlednění okolností u obou účastníků řízení – dovodil, že zde nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proto, že soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudek soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti žalovaného a jeho strýce). V tomto směru tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudů obou stupňů a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o nenaplnění jednoho z předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 2 obč. zák. Takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel napadl správnost právního názoru, že výkon práva žalobce (vlastníka předmětného bytu) nelze považovat ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. za rozporný s dobrými mravy
a že z tohoto důvodu mu nelze ochranu jeho vlastnického práva omezit mimo jiné tím,
že by vyklizení dovolatele bylo vázáno na zajištění bytové náhrady.
Dlouhodobě ustálená soudní praxe vychází z názoru, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. listopadu 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu mimo jiné tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. navíc nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
V projednávané věci se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
– zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.)
a po zohlednění nejen poměrů dovolatele, nýbrž i okolností prospívajících žalobci, dovodil, že o takový výkon práva nejde. Za této situace je vyloučeno uvažovat o omezení vlastnické práva žalobce mimo jiné tím, že by vyklizovací povinnost dovolatele byla podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu