ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4133.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4133/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem úřadu v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Janem Moravcem, advokátem se sídlem v Neratovicích, kpt. Jaroše 96, proti žalovaným: 1) Ing. M. F. a 2) J. F., zastoupeným Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická 608/108, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 150/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, č. j. 35 Co 97/2007-75, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám Mgr. Jana Moravce, advokáta se sídlem v Neratovicích, kpt. Jaroše 96, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem z 24. 8. 2005, č. j. 26
C 150/2004-39, zamítl žalobu „o přivolení k výpovědi z nájmu bytu I. kategorie, sestávajícího z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství v I. podlaží domu čp. 1994 v ulici J. M. 20 v P. 2, k. ú. V. (dále „předmětný byt“), ze dne 16. 6. 2004, kterou dala žalobkyně žalovaným“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve sporu věcně legitimováni, neboť jejich právo nájmu předmětného bytu přešlo v červnu roku 2002 na jejich syna J. F., když opustili trvale společnou domácnost (§706 a §708 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále „obč. zák.“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením z 24. 2. 2006, č. j. 35 Co 10/2006-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, že žalovaní byli původně nájemci bytu v P. 5 (B.), že jim byla rozhodnutím ze 7. 7. 1999 povolena stavba rodinného domu v k. ú. B. a že uvedený byt vyměnili v roce 2000 za dva menší, přičemž do jednoho se přestěhoval jejich mladší syn a oni se starším synem J. F. se přestěhovali do předmětného bytu, v němž jejich syn bydlí sám od června roku 2002. Odvolací soud konstatoval, že předpokladem přechodu nájmu podle §706 a §708 obč. zák. je soužití dotčených osob ve společné domácnosti, přičemž soužití musí být trvalé povahy, objektivně svědčící o úmyslu vést trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Žalovaní započali ještě před vznikem nájmu k předmětnému bytu se stavbou rodinného domu, kam se chtěli později přestěhovat. Se svým synem tedy v bytě nežili v úmyslu vytvořit společnou domácnost. K přechodu nájmu proto nedošlo a žalovaní jsou nadále nájemci předmětného bytu.
Rozsudkem z 21. 9. 2006, č. j. 26 C 150/2004-60, soud prvního stupně přivolil „k výpovědi z nájmu bytu, sestávajícího z kuchyně, 1 pokoje a příslušenství, v 1. podlaží domu č. p. 1994 v ulici J. M. 20 v P. 2, katastrální území V., kterou dala žalobkyně žalovaným dne 2. 2. 2005“, určil, že „nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku“, a že „žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu o přechodu nájmu bytu, se dále zabýval uplatněnými výpovědními důvody. Dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanými byla 5. 4. 2000 uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou žalovaní vlastníky rodinného domu č. p. 58 v obci S. k. ú. B., jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím z 19. 9. 2001. Žalovaní oznámili 30. 6. 2002 správkyni žalobkyně, že se z předmětného bytu odstěhovali. V žalobě z 16. 6. 2004, doručené žalovaným 17. 7. 2004, byla obsažena výpověď z nájmu předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. s odůvodněním, že žalovaní mají dva byty a pronajatý byt neužívají bez vážných důvodů. Při jednání soudu prvního stupně 3. 2. 2005 bylo žalovaným doručeno podání žalobkyně z 2. 2. 2005 s výpovědí podanou ze stejných důvodů pouze obsahově upravenou. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní měli vážný důvod, aby předmětný byt užívali pouze občas, nebo jej neužívali vůbec. Nejde ani o případ, kdy by po nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Sami uvedli, že žalovaná dojíždí do zaměstnání z domu v B. každý den a žalovaný pouze občas. Využívají tedy plně rodinný dům a neužívají předmětný byt. Soud prvního stupně shledal výpověď z 16. 6. 2004 neplatnou podle §39 obč. zák., protože neobsahovala lhůtu, ve které měl nájemní poměr skončit. Naproti tomu výpověď z 2. 2. 2005 obsahovala všechny zákonné náležitosti, přičemž byly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., neboť žalovaní užívali v době podání výpovědi svůj rodinný dům a k neužívání bytu neměli vážný důvod. Vyklizení bytu nepodmínil poskytnutím bytové náhrady, protože žalovaní mají vlastní byt a pouze by žalobkyni navyšovaly náklady.
Odvolací soud následně rozsudkem z 12. 4. 2007, č. j. 35 Co 97/2007-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil, že byly naplněny oba výpovědní důvody. Žalovaní přenechali předmětný byt do užívání svému synovi a sami se v něm nezdržují, o jeho užívání nemají zájem. Do zaměstnání dojíždí ze své nemovitosti. Z toho je zřejmé, že k neužívání bytu nemají žádné vážné důvody a lze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali toliko svůj dům. K námitkám týkajícím se přechodu nájmu předmětného bytu připomněl, že žalovaní začali se stavbou rodinného domu v době, kdy bydleli v P. 5, a do předmětného bytu se přestěhovali se synem J., který jej měl užívat až se přestěhují do rodinného domu, k čemuž následně došlo. Z toho vyplývá, že před výměnou bytů došlo v soužití osob ke změně, přičemž ztratilo ráz trvalosti – předem neomezeného životního společenství. Nebyla tedy naplněna jedna z podmínek přechodu nájmu bytu podle §706
a §708 obč. zák. a nájemci bytu zůstali žalovaní. Výpověď neshledal ani v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., k čemuž uvedl, že zájem osoby, která bydlí v bytě na základě odvozeného právního důvodu, nezle upřednostňovat před zájmy vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Namítají, že závěry odvolacího soudu o přechodu nájmu bytu jsou v rozporu s §706 a §708 obč. zák a že zjištění o tom, že „se v bytě vyskytovali ojediněle“, jsou v rozporu s většinou výpovědí svědků i účastníků. Jsou přesvědčeni, že v době podání žaloby nebyli nájemci předmětného bytu. Z bytu se odstěhovali, což řádně ohlásili. V době, kdy byt opustili, s nimi žil ve společné domácnosti jejich syn J. F., na kterého přešlo nájemní právo k bytu. Názor odvolacího soudu, že soužití osob musí být trvalé, předem časově neomezené životní společenství, je v rozporu s §706 obč. zák. Zákon v případě osob blízkých trvalé soužití či časově neomezené společenství nepožaduje. Nestanoví ani žádnou minimální lhůtu. I kdyby s nimi jejich syn žil ve společné domácnosti byť jediný den, muselo k přechodu nájmu dojít. Se synem žili ve společné domácnosti od jeho narození, tj. 25 let, z toho dva roky v předmětném bytě. Nešlo o žádné účelové spolužití s cílem získat byt. Motivem původní výměny bytu za dva menší byla snaha řešit složité mezilidské vztahy a zdravotní stav žalované. Nemohli si být jisti, zda dostaví rodinný dům, ani jestli jim pracovní závazky dovolí se přestěhovat apod., žili tedy ve společné domácnosti se svým synem. Ostatně před dokončením domu ani neměli jinou možnost bydlení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o.s.ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaní v této souvislosti namítali bez bližšího upřesnění nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, že „se v bytě vyskytovali ojediněle“. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žili v předmětném bytě se svým synem, avšak nikoliv ve společné domácnosti, nemá případná nesprávnost uvedeného skutkového zjištění pro rozhodnutí ve věci samé význam.
Podle §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Podle §708 obč. zák. ustanovení §706 odst. 1 a §707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, z 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, z 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, a z 26. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 288/2007) je ustálena v právním názoru, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Přitom ten, kdo tvrdí existenci nájmu, má důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu nájmu.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že žalovaným se nepodařilo prokázat, že jejich úmyslem bylo založit a vést v předmětném bytě časově neomezené (trvalé) soužití se synem J. F. To vyplývá i časového sledu událostí. Žalovaní požádali o povolení ke stavbě rodinného domu ještě před realizací výměny bytů. Jejich syn před soudem prvního stupně dne 6. 5. 2005 také vypověděl, že začali stavět rodinný domek v B. asi rok nebo dva roky předtím než se odstěhovali z B., chtěli se tam přestěhovat a on měl zůstat v předmětném bytě. Žalovaní dále tvrdili, že motivem výměny bytů byla alergie žalované. Avšak v odvolání z 29. 11. 2002 proti usnesení Rady městské části P. 2 z 21. 10. 2002, č. 563, uvedli, že kvůli alergii žalované svépomocí stavěli rodinný dům. Z toho vyplývá ve spojení se skutečnostmi, že do rodinného domu se přestěhovali před jeho úplným dokončením a syn J. se s nimi přestěhovat nechtěl, což uvedli v písemném závěrečném návrhu z 24. 8. 2008 a při jednání soudu prvního stupně 21. 6. 2006, že jejich bydlení v předmětném bytě bylo pouze dočasným řešením.
Dovolatelům se prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší soud proto dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §142 odst. 1 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 3.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu