ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4283.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4283/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: 1) Ing. J. Š. a 2) R. Š. , zastoupených JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému Mgr. Dagmar Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ladova 1, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 120/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 11 Co 320/2007-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Kaisera, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem z 26. 4. 2007, č. j. 10 C 120/2005-78, přivolil k výpovědi z nájmu bytu 1. kategorie o velikosti 6+1 s příslušenstvím, který se nachází v 1. podlaží domu čp. 453/41 v P. 7 v ulici T. 41 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dali žalobci žalovanému, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, uložil mu, aby byt vyklidil do 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem z 16. 4. 2008, č. j. 11 Co 320/2007-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byly naplněny důvody výpovědi z nájmu bytu obsažené v žalobě doručené žalovanému 15.7.2005, a to, že žalovaný užívá byt jen občas bez vážných důvodů /§711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 - dále „obč. zák.“/, a že má dva nebo více bytů a lze na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt /§711 odst. 1 písm. g) obč. zák./. Z provedených důkazů vzaly za prokázáno, že žalovaný užívá předmětný byt pouze v minimální míře. Jako jednatel a společník společnosti VAKO s. r. o., která má sídlo na adrese předmětného bytu a která se zabývá hostinskou a zemědělskou činností a ubytovacími službami, se zdržuje v penzionu (zámku čp. 1) v obci K., jehož je od roku 1998 rovnodílným spoluvlastníkem. Odvolací soud uvedl, že už jen skutečnost, že pracoviště spojené s funkcí žalovaného v obchodní společnosti je v předmětném bytě, svědčí o tom, že nemá vážný důvod k tomu, aby se v bytě nezdržoval. Kromě toho jde o stav dlouhodobý (od roku 1997), nikoli dočasný. Obrana žalovaného, že musí být denně na K., kde společnost poskytuje služby, neobstojí také s přihlédnutím k jejich sezonímu charakteru. Vzhledem k délce zjištěného občasného (minimálního) užívání předmětného bytu, má nepochybně zajištěno bydlení i mimo předmětný byt na K. čp. 1, a to nikoli provizorního charakteru. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vzal za zjištěno, že v dalších domech čp. 1862 v M., čp. 33, 44, 53 v K. a čp. 70, v D., které náleží žalovanému rovněž v rozsahu ideální poloviny, jsou byty obsazené nájemníky nebo domy jsou ve stavebně nezpůsobilém stavu. Žalovaný však neprokázal, že se v zámku čp. 1 v K. nenachází byt eventuelně prostory určené k bydlení. Z rozhodnutí stavebního úřadu v M. z 2. 6. 1995 o změně užívání stavby vyplývá, že se týká části I. nadzemního podlaží, přičemž sám žalovaný vypověděl, že ve druhém nadzemním podlaží užívají se sestrou (spoluvlastnice nemovitosti) dva pokoje a ostatní prostory v podlaží nejsou užívány, protože je nutná jejich rekolaudace pro potřeby penzionu. Dosud však nebylo s přestavbou započato.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice svým dřívějším usnesením z 25. 10. 2006, č. j. 11 Co 311/2006-59, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně z 20. 4. 2006, č. j. 10 C 120/2005-43, avšak uložil mu doplnit dokazování, aniž by jej zavázal svým právním názorem. Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Pouhá námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Zároveň nelze uplatnit ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jestliže tedy dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním o užívání předmětného bytu a že v domě čp. 1 v K. nemá byt, uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod.
Rozsudek dovolacího soudu odpovídá judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatoval, že „ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., podle kterého může pronajímatel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů neužívá nebo jej užívá jen občas, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; vždy musí jít o stav, kdy byt není užíván (je užíván občas) dočasně“.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2614/2005, uveřejněného pod C 4046 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, „je pro posouzení závažnosti důvodů občasného užívání bytu nerozhodné, kde nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu převážně bydlí, zda má jinou možnost bydlení či zda projevil vůli trvale se zdržovat jinde; rozhodující je pouze to, že nájemce bydlí – bez závažných důvodů – ve vypovídaném bytě jen občas“.
Nejvyšší soud dále v rozsudku z 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, uvedl že „o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt [§711 odst. 1 písm. g) obč. zák.], jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště, apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace“. Dále v rozsudku ze 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, uveřejněném pod C 3751 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že „n achází-li se druhý byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, lze na něm spravedlivě požadovat, aby jej užíval, měl-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud zůstal v tomto ohledu nečinný, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele bytu, jehož nájem je vypovídán“.
Žalovaný předmětný byt užívá jen občas, aniž k tomu má vážné důvody. Nejméně od roku 1998 převážně bydlí na zámku v K., jehož je spoluvlastníkem a kde také pracuje. Má druhý byt a lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt.
Dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší a Nejvyšší soud je proto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2krát 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) 3.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu