ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5189.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5189/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. N. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem se sídlem České Budějovice, L. B. Schneidera 2, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému Mgr. Ilonou Nepeřenou, advokátkou se sídlem Strakonice, Plánkova 600, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 126/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2009, č.j. 19 Co 1397/2009-245, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2009,
č.j. 19 Co 1397/2009-245, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č. j. 9 C 126/2008-212, zamítl žalobu na určení, že výpověď žalovaného ze dne 10. 3. 2008, doručená žalobkyni dne 28. 3. 2008 (dále jen „Výpověď) z nájmu bytu v Č. B. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalovanému (vlastníku předmětného bytu) nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a těchto úhrad, neboť ke dni doručení Výpovědi mu dlužila částku „kolem 14.000,- Kč“, že si této skutečnosti byla vědoma, protože byla na vzniklý dluh písemně upozorněna matkou žalovaného a vyzvána k jeho zaplacení. Rovněž tak dospěl k závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, a že odpovídá i požadavku určitosti a srozumitelnosti, neboť uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) je v ní dostatečně skutkově vymezen (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1907/99); existence daného výpovědního důvodu byla také v řízení prokázána. Na základě zjištění, že žalobkyně měla již v předchozí době problémy s placením nájemného a úhrad za služby (hradila je nepravidelně a opožděně), a to i ve vztahu k předchozímu pronajímateli bytu, dovodil, že výkon práva žalovaného není v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 8. 2009, č. j. 19 Co 1397/2009-245, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Výpověď je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po té, co zopakoval důkaz přehledem o platbách žalobkyně od dubna roku 2004 do března 2008, přisvědčil jeho závěru, že Výpověď vyhovuje zákonným náležitostem včetně požadavku určitosti (§37 obč. zák.). S poukazem na „judikaturu Nejvyššího soudu před novelou občanského zákoníku“, jmenovitě jeho rozsudek sp.zn. 26 Cdo 2042/2000, konstatoval, že požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu nebrání, nejsou-li v ní uvedeny konkrétní měsíce, za které nájemné nebylo placeno. Pokud tedy v dané věci žalovaný vymezil ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod tak, že žalobkyně „nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užívání bytu ve výši přesahující trojnásobek měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užívání bytu“, je výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. dostatečně určitě vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod byl prokázán, na rozdíl od něho však dovodil, že Výpověď je podle §39 obč. zák. neplatná. Důvod neplatnosti shledal
v jejím rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zohlednil nepříznivou sociální situaci žalobkyně (základ její daně z příjmu činil v roce 2007 částku 66.874,- Kč, je samoživitelkou, pečující o dceru narozenou v roce 1991, na niž její otec přispívá měsíčně částkou 850,- Kč), jakož i to, že ihned po doručení Výpovědi dlužné nájemné uhradila a po dobu jednoho a půl roku je řádně hradí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění spatřuje zejména v tom, že odvolací soud nesprávně zjistil výši dluhu žalobkyně, když do jeho celkové výše nezahrnul částku 2.831,- Kč, představující nedoplatek vyúčtování úhrad za služby, a opomenul skutkové zjištění, že žalobkyně neplnila své platební povinnosti vůči němu dlouhodobě (činila tak přitom i ve vztahu k předchozímu pronajímateli), že byla na tuto skutečnost upozorňována a že svůj závěr o její nepříznivé sociální situaci učinil bez dostatečné opory v důkazech. Na nesprávnost právního posouzení věci usuzuje ze závěru odvolacího soudu, že Výpověď je neplatná podle §39 obč. zák. a že se příčí dobrým mravům. Obsáhle popisuje platební morálku žalobkyně a dovozuje, že z její strany nešlo jen o ojedinělé vybočení z rámce jejích povinností nájemce; rovněž tak namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu žádné okolnosti na jeho straně, nezohlednil jeho bytovou situaci ani snahu poskytnout žalobkyni před dáním Výpovědi prostor k úhradě dluhu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky stanovené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které spočívá v tom že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. týká-li se skutečností, jež byly rozhodné z hlediska právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne (mimo jiné) písemnou výpovědí pronajímatele.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v §711 odst. 3 obč. zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení §34 a násl. obč. zák., tj. i požadavku určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.), jenž se týká též specifikace užitého výpovědního důvodu.
Výpověď pronajímatele nesmí být rovněž svým obsahem nebo účelem v rozporu se zákonem nebo jej obcházet, ani se nesmí příčit dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4093/2008, z 24. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 5277/2009 a dále např. usnesení z 24. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák. ). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 5277/2009 a usnesení z 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2604/2010).
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že úvaha, zda výpověď pronajímatele je či není v rozporu s dobrými mravy nutně předpokládá, že výpověď vyhovuje ostatním – obecným i zvláštním – náležitostem tohoto právního úkonu, jinými slovy řečeno má své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Není totiž na místě (a to i z důvodu procesní ekonomie), zabývat se posouzením výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z hlediska jejího souladu s dobrými mravy (resp. prokazováním okolností, které jsou z tohoto pohledu významné), je-li např. výpověď neurčitá (§37 obč. zák.), chybí-li v ní některá z náležitostí vyplývajících z §710 odst. 3 obč. zák., nebo nebyl-li prokázán uplatněný výpovědní důvod (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 4111/2008).
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká vadné skutkové zjištění ohledně výše dluhu žalobkyně na nájemném (§241a odst. 3 o.s.ř.), je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009, zaujal právní názor
(k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4145/2009. a nemá důvodu se od něj odchýlit ani v projednávané věci), že ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§37 odst. 1 obč. zák.) dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., spočívajícího v neplacení nájemného a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno,
z čeho dovozuje jeho naplnění; nestačí tedy, aby např. pouze uvedl, že „nájemce nezaplatil nájemné a úhrady za služby ve výši odpovídající trojnásobku těchto měsíčních plateb“, nebo že „dluží na uvedených platbách konkrétní částku“, uvedenou ve výpovědi, ale je třeba, aby specifikoval, z čeho se tato částka sestává (nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil). Jestliže by dovolatel takto ve Výpovědi postupoval, nevznikly by pochybnosti, na které poukazuje.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., přičemž dovolatel tento závěr v dovolání zpochybnil. Učinil tak jednak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jednak dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; námitka, že soud nepřihlédl k jím uváděným okolnostem, však obsahově rovněž směřuje proti nesprávnému, resp. neúplnému právnímu posouzení věci. Dovolateli lze přisvědčit, pokud namítá, že odvolací soud v rámci posouzení Výpovědi z hlediska dobrých mravů nezohlednil jeho zájmy jako pronajímatele, resp. nedostatečně zohlednil předchozí přístup žalobkyně k placení nájemného. S odvolacím soudem však nelze souhlasit ani pokud v této souvislosti přihlédl k okolnostem, nastalým po dání (doručení) Výpovědi (tj. k tomu, že žalobkyně dlužné nájemné uhradila, a že nadále řádně platí běžné nájemné).
Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu