ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2604.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2604/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované Questor, a. s. , se sídlem v Praze 8, Beseda Křižíkova 113/463, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé straně, Újezd 409/19, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu žalované na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 62/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 53 Co 357/2009-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Petra Řeháka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Malé straně, Újezd 409/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 21 C 62/2007-151, ve spojení s usnesením ze dne 5. května 2010, č. j. 21 C 62/2007-239, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 26. března 2007 z nájmu žalobkyně k „bytu III. kategorie, o velikosti 1+1 bez příslušenství, nacházejícímu se ve třetím patře domu č. p. 1808, č. orientační 3, v P., na F.í“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně zamítl i vzájemný návrh žalované na vyklizení předmětného bytu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.).
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 53 Co 357/2009-198, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil ho v nákladových výrocích III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku I., tj. ve výroku zamítajícím žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 26. března 2007 (dále jen „potvrzující výrok“), vyšel odvolací soud mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že žalobkyně byla původně spoluvlastnicí „rodinného domu čp. 664 v Brně – Č. se stavební parcelou a zahradou“ (dále jen „dům v Č.“), a to v rozsahu jedné ideální poloviny, že další ideální polovinu zdědila v roce 2003 po své sestře, že jde o rodinný dům, v jehož prvním nadzemním podlaží se nacházejí dva obytné pokoje, kuchyň, spíž a WC a ve druhém nadzemním podlaží jsou tři obytné pokoje, kuchyň a kompletní příslušenství, že v domě je elektroinstalace a rozvody studené i teplé vody, že údržba domu je zanedbaná (podle odvolacího soudu je však údržba domu věcí žalobkyně a k tvrzené neobyvatelnosti proto nelze v tomto směru přihlížet) a že žalobkyně dále vlastní rodinný dům č. 312 v N., který je nezpůsobilý k bydlení (dále jen „dům v N.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že žalobkyně měla v době dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu ze dne 26. března 2007 dva byty (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), neboť vedle předmětného (nájemního) bytu byla vlastnicí domu v Č. Přitom na ní lze spravedlivě požadovat, aby svou bytovou potřebu uspokojovala ve vlastní nemovitosti, tedy v domě v Č. (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.). Dům v Č. byl totiž majetkem její nejužší rodiny, žalobkyně v něm navštěvovala svou matku a dům může užívat i přes svůj nepříznivý zdravotní stav, neboť v Brně je dostupná veškerá lékařská péče. Odvolací soud se zabýval také otázkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy a v této souvislosti dovodil, že výpověď nemůže být neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to už s přihlédnutím „k povaze tohoto výpovědního důvodu, kdy žalobkyně má jinou možnost bydlení, kterou navíc opírá o své vlastnické právo“. Dále rovněž uvedl, že je-li přáním žalobkyně „setrvat v Praze, může svou bytovou situaci vyřešit prodejem obou nemovitostí ( domu v Č. i domu v N. ) a koupí jiného bytu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (dále opět jen „potvrzující výrok“), podala žalobkyně – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáními ustanoveného advokáta ze 14. dubna 2010 a z 6. května 2010. Žalovaná se k dovolání prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto ohledu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (námitkami vztahujícími se k neobyvatelnosti domu v Č., ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu a k chování žalované vůči ní a nájemcům ostatních bytů v domě). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který dovolatelka – opět vzhledem k obsahu dovolání – uplatnila námitkou týkající se neprovedení důkazu „znaleckým posudkem vycházejícím se současného stavu nemovitosti“ ) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Potvrzující výrok napadeného rozhodnutí spočívá na právních názorech, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. a že výpověď ze dne 26. března 2007 není neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Správnost obou právních názorů dovolatelka napadla.
Při posuzování otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007). Nejvyšší soud dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák./) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury, jestliže se na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) přiklonil k právním názorům, které soudní praxe dovodila ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák. ) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák.). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009).
V soudní praxi nebylo pochyb o tom, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor je využitelný i v současné době, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zbývá dodat, že zástupce žalované v řízení nedoložil, že je plátce daně z přidané hodnoty, a proto mu nemohla být z tohoto titulu příslušná částka – podle §137 odst. 3 o.s.ř. – přiznána.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu