ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5443.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5443/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J.M. , zastoupeného JUDr. Václavem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 10, Starostrašnická 42, proti žalované České dřevařské závody Praha, a. s. , se sídlem Praha 7, Poupětova 3, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 74/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. 16 Co 375/2007-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Svobody se sídlem Praha 7, Poupětova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 9 C 74/2007-31, zamítl žalobu na určení, že je neplatná „výpověď z nájmu bytu o velikosti 72,50 m2, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, 3. kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu, daná dne 7. 12. 2006 žalovanou žalobci, event. že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt za byt o velikosti 72,50 m2, 3+1 s příslušenstvím, 3 kategorie, situovaného ve dvou podlažích a podkroví domu a že žalobce je povinen vyklidit uvedený byt a vyklizený předat žalovanému do 15ti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. l. 2008, č. j. 16 Co 375/2007-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování k závěru, že výpověď z nájmu žalobce k bytu, datovaná dnem 7. 12. 2006 a doručená žalobci 22. 1. 2007, je platný právní úkon. Obsahuje všechny náležitosti stanovené §711 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“). Výpovědní důvod podle §711 odst.
2 písm. b) obč. zák. byl naplněn, neboť žalobce nezaplatil žalované ke dni 30. 9. 2006 nájemné za 21 měsíců v částce 27.510,-- Kč, vodné a stočné v částce 4.318,-- Kč, tj. více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uvedl, že není důvod pro zamítnutí žaloby o neplatnost výpovědi podle §3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce neplatil nájemné téměř po dobu dvou let. Vznik dluhu odůvodňoval tím, že odjel na Slovensko, kde zemřeli jeho rodiče, v bytě zůstala jeho sestra se dvěma nezletilými dětmi, v jejíž možnostech nebylo nájemné platit. Ani po doručení výpovědi však dlužné nájemné neuhradil a neplatí ani běžné nájemné. Vzhledem k tomu považoval odvolací soud za správné i zamítnutí žaloby o určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. V případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. lze povinnost nájemce vyklidit byt zásadně vázat jen na zajištění přístřeší, jak se k tomu žalovaná ve výpovědi také zavázala.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl.II bod 12 tohoto zákona) – dále jen „o.s.ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo vydáno rozhodnutí které by odvolací soud zrušil. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, tedy že výpověď z nájmu není právním úkonem učiněným v rozporu s dobrými mravy. I když i odvolací soud odkázal na §3 odst.
1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je zřejmé, že posuzoval otázku, zda samotná výpověď je úkonem, který je v rozporu, resp. se příčí dobrým mravům, tj. otázku její platnosti podle §39 obč. zák. Právní závěr odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu se nepříčí dobrým mravům a není úkonem neplatným, je podle dovolatele v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, dále např. usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal právní názor, který sdílí v projednávané věci, že soud posuzuje podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 (občanský zákoník ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb.) otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního úkonu z hlediska ustanovení §39 obč. zák.
V rozsudku ze dne 13. 5 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud také uvedl, že judikatorní závěry, jež byly přijaty při výkladu pojmu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., se uplatní i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná podle §711 obč. zák. je v souladu s dobrými mravy. Z usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, dále vyplývá, že i v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu je využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, rozsudek z 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004 a usnesení z 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 43/2006).
Nejvyšší soud dále dodává, že soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, jenž je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1395/2005) ve vztahu k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele.
Použitelný je i právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1702, ve věci přivolení k výpovědi z nájmu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění před novelou pro neplacení nájemného. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud zdůraznil, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce (§685 a násl. obč. zák. ) a při dlouhodobém neplacení nájemného, které bylo důvodem výpovědi, by pro pronajímatele nastala neřešitelná situace.
Je zřejmé, že odvolací soud se při posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu od uvedené judikatury neodchýlil a že jeho rozhodnutí tak není ani v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ani ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt a že je povinen předmětný byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2002, pod č. 14, že od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl změněn občanský zákoník, je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním nikoli o lhůtě k plnění, ale rozhodováním ve věci samé. Věcí samou je vždy vyklizení bytu, ať v nájemních věcech zrušení společného nájmu bytu či přivolení k výpovědi, nebo v jiných bytových věcech, jestliže podle hmotného práva přichází v úvahu povinnost vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada. Požadavek, aby soud zajistil bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu v řízení o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ani v takovém případě – co do zajištění bytové náhrady – nejde o uložení povinnosti ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoli tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat. Dovolací námitky žalobce, že odvolací soud nepřihlédl k jeho sociální situaci a k tomu, že v bytě s ním bydlí jeho sestra s nezletilými dětmi, nemohou obstát. Požadavek, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění jiné bytové náhrady než přístřeší, kterou uvedl žalovaný ve výpovědi z nájmu bytu, by žalobce mohl uplatnit jen v řízení o vyklizení bytu zahájenému proti němu k návrhu žalované.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který dovolatel výslovně napadl. Podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 7.2001 není dovolání proti takovému výroku přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým číslem 88).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ a o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci bylo uloženo, aby nahradil žalované náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v řízení, v němž bylo rozhodováno o dvou nárocích (o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu) v částce 3.000,-- Kč (§2 odst.1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 , §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální náhrady hotových výdajů 300,-- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,-- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.), celkem 3.960,-- Kč. Podle §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu