ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.652.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 652/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) M. M. , b) J. M. , bytem tamtéž, a c) P. M. , (právních nástupců J. M., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Pelhřimov, Tylova 242, proti žalovanému Agrodružstvu Košetice , se sídlem Košetice 212, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, o zaplacení částky 837.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 195/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2008, č. j. 15 Co 356/2008-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, k rukám JUDr. Zdeňka Hraby, advokáta se sídlem Říčany, Kamlerova 795, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobců (dále též „původní žalobce“) se domáhal zaplacení částky 837.705,- Kč s příslušenstvím, představující jeho majetkový podíl z transformace žalovaného družstva.
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 3. 2007, č. j. 1 C 195/2006-53, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 189.596,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 648.109,- Kč s příslušenstvím, a co do dalšího úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 189.596,- Kč od 15. 11. 2004 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel z toho, že původní žalobce je oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), a to pouze jako vlastník půdy, nikoliv též jako vlastník ostatního majetku užívaného družstvem, neboť netvrdil ani neprokázal převzetí tohoto majetku družstvem. Vyhověl proto žalobě co do částky 189.596,- Kč (představující majetkový podíl za půdu užívanou družstvem), a co do zbytku ji zamítl. Smlouvu účastníků ze dne 11. 4. 1995 (dále též „Smlouva“) posoudil (pokud je o přiznaný nárok) jako platnou dohodu podle §13 odst. 3 transformačního zákona, přičemž dovodil, že nedošlo k promlčení přisouzené pohledávky.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 11. 2007, č. j. 15 Co 371/2007-98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně – vyjma odvoláním nenapadeného zamítavého výroku ohledně zaplacení 2 % úroku z prodlení – a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, a to jak pokud jde o jeho závěr, že majetkový podíl původního žalobce netvoří též náhrada za vnesený majetek, tak i pokud jde o výklad Smlouvy, na němž je závislé posouzení otázky promlčení celého uplatněného nároku. Na základě toho jej podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval naznačenými otázkami.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 1 C 195/2006-121, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 4. 2008, č. j. 1 C 195/2006-127, zamítl žalobu na zaplacení částky 837.705,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázáno, že původní žalobce se přihlásil k účasti na transformaci žalovaného družstva ohledně veškerého majetku, a že jeho majetkový podíl má celkovou hodnotu 837.705,- Kč. Dovodil, že je-li Smlouva dohodou ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, uplatní se pro nároky z ní vyplývající obecná úprava promlčecí doby, a nikoliv desetiletá promlčecí lhůta podle §13 odst. 4 uvedeného zákona. Konstatoval, že Smlouva je smlouvou složenou, obsahující jednak (pod bodem I.) smlouvu o nájmu pozemků, jednak (pod bodem II.) dohodu o majetkovém podílu (dále též „Dohoda“). Z obsahu nájemní smlouvy učinil mimo jiné zjištění, že nájem se sjednává na dobu určitou, minimálně na 8 let od jejího podpisu, a že potom může být vypovězena kteroukoliv smluvní stranou s roční výpovědní lhůtou ke dni 1. 10. toho kterého roku. Dohoda obsahuje prohlášení pronajímatele (původního žalobce), že je vlastníkem majetku (v celkové hodnotě 837.705,- Kč), který pronajímá nájemci do užívání na stejnou dobu jako pozemky. Za použití ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že ze Smlouvy nelze dovodit, že by – v části obsahující Dohodu – směřovala vůle účastníků ke sjednání výpovědní lhůty. Ujednání o době trvání nájmu a o výpovědní době jsou pojmy zcela odlišné; je-li tedy v Dohodě uvedena doba jejího trvání, není tím sjednána i výpovědní doba. Závěr o sjednání výpovědní lhůty ohledně majetku pronajatého Dohodou nelze učinit ani z ostatních provedených důkazů. Za tohoto stavu se proto uplatní obecné ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. o výpovědi, podle něhož je výpovědní lhůta tříměsíční, vždy ke konci kalendářního čtvrtletí. Dal-li původní žalobce žalovanému výpověď dopisem ze dne 11. 4. 2003, uplynula výpovědní doba ke dni 30. 9. 2006; od té doby začala běžet tříletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že žaloba v dané věci byla podána dne 18. 10. 2006, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby, a uplatněný nárok je promlčen.
K odvolání původního žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, č. j. 15 Co 195/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že závěry soudu prvního stupně ohledně obsahu Smlouvy jsou v souladu s výkladovými pravidly, vyplývajícími z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., přisvědčil jeho jazykovému (gramatickému) i systematickému výkladu tohoto úkonu, i jeho závěru, že ani za pomoci výkladu (s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran) nelze dovodit, že by si účastníci sjednali výpovědní dobu ve vztahu k přenechání majetku do pronájmu. Poukázal přitom na právní názor týkající se výkladu písemně učiněných právních úkonů, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, s nímž je rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu. Rovněž tak přisvědčil i jeho závěru ohledně promlčení uplatněného nároku, a ve shodě s ním konstatoval, že žaloba v dané věci byla podána po marném uplynutí promlčecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 7. 2008, původní žalobce zemřel dne 27. 8. 2008, dovolání v dané věci bylo podáno dne 19. 9. 2008. Usnesením ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 C 195/2006-172, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude na straně žalující nadále pokračováno s M. M., J. M. a s P. M., kteří taktéž dovolání podali.
Dovolatelé opřeli přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádějí, že i když původní žalobce přenechal Smlouvou žalovanému do užívání dva předměty nájmu (pozemky a majetek v hodnotě 837.705,- Kč), lze dovodit, že měl v úmyslu podrobit je oba stejnému právnímu režimu; stejnou vůli projevil dle jejich názoru i žalovaný, což dovozuje ze znění bodu II., v němž je uvedeno, že „nájemné se uzavírá na dobu stejnou jako pozemky“, jakož i z ostatních provedených důkazů. Dovolatelé připouštějí, že odvolací soud postupoval podle §35 odst. 2 obč. zák., nicméně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, a to přes výše dovozenou vůli smluvních stran. Dovolatelé mají za to, že jazykovým výkladem uvedeného smluvního ujednání účastníků nelze dospět k jinému závěru, než že smluvní strany zamýšlely sjednat právní režim obou předmětů nájmu v celém rozsahu shodně, tj. i ohledně výpovědní doby. Z toho vyplývá, že výpovědní doba ohledně majetkového podílu byla sjednána, a proto nelze na danou věc aplikovat ustanovení §582 odst. 2 obč. zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření poukázal na to, že otázka, na níž spočívá napadené rozhodnutí, byla již řešena v judikatuře dovolacího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Odo 761/2005), a obsáhle argumentoval ve prospěch závěru odvolacího soudu ohledně vůle účastníků Smlouvy. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. O takový případ se však – jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nejedná, a proto nelze dovozovat přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé neoznačují právní otázku, s níž spojují zásadní význam napadeného rozhodnutí. I když výslovně uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítají nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který učinil ohledně obsahu vůle účastníků Smlouvy.
Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, zda v dané věci směřovala vůle účastníků Smlouvy ke sjednání výpovědní doby ohledně pronájmu majetku (jak dovozují dovolatelé), je proto otázkou skutkovou. Vzhledem k tomu, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže označená otázka založit přípustnost dovolání podle posléze uvedeného ustanovení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu