ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.852.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 852/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce HC PSG Zlín, o. s. , se sídlem ve Zlíně, Březnická 4068, IČ: 00531928 (dříve HC RI OKNA ZLÍN, občanské sdružení, se sídlem ve Zlíně, Březnická 4068), zastoupeného JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalovanému K. M. , bytem ve Z., zastoupenému Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Růžová 307, o zaplacení částky 26.518,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 13/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. října 2008, č. j. 59 Co 228/2008-211, ve znění usnesení ze dne 26. března 2009, č. j. 59 Co 228/2008-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (pronajímatel „bytu sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházejícího se v přízemí domu ve Z.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se změněnou (resp. o částku 642,75 Kč rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaný (nájemce předmětného bytu), původní žalovaná 2/ L. M. (dále jen „původní žalovaná 2/“) a původní žalovaný 3/ M. M. (dále jen „původní žalovaný 3/“) společně a nerozdílně zaplatili částku 26.961,70 Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení) z titulu dlužného nájemného z bytu a úhrad za služby spojené s nájmem, které žalovanému vyúčtoval za období od srpna 1992 do září 1995.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. září 1997, č. j. 11 C 13/97-42, uložil žalovanému a původní žalované 2/ povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně v tam specifikovaných splátkách částku 17.974,50 Kč a žalovanému 3/ povinnost zaplatit částku 8.987,20 Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení přeplatku na soudním poplatku.
K odvolání žalovaného a původních žalovaných 2/ a 3/ Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. března 2000, č. j. 13 Co 391/98-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o vrácení přeplatku na soudním poplatku) zrušil a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 20. března 2006, č. j.
11 C 13/97-111, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) proti původním žalovaným 2/ a 3/ a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a původními žalovanými 2/ a 3/. Poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 11 C 13/97-191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku částku 26.518,80 Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 442,90 Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o povinnosti státu zaplatit zástupci žalovaného odměnu za zastupování (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 59 Co 228/2008-211, ve znění usnesení ze dne 26. března 2009, č. j. 59 Co 228/2008-231, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 442,90 Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.); jinak ho v tomto výroku ohledně částky 26.075,90 Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení potvrdil (výrok II) – dále jen „potvrzující výrok“. Současně ho zrušil ve výroku IV. (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu
podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci nájemné a úhrady za služby z předmětného bytu za období od září 1992 do září 1995 v plném rozsahu,
a to mimo jiné proto, že u žalobce neuplatnil právo na slevu z nájemného a úhrad za služby ve smyslu §699 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); nárok na zaplacení nájemného a úhrad za služby za srpen 1992
a od nich odvozené poplatky z prodlení pokládal – stejně jako soud prvního stupně
– za promlčené.
Proti rozsudku odvolacího soudu (ve znění citovaného usnesení) podal žalovaný
– nezastoupen advokátem – dovolání, které následně nahradil podáním ustanoveného advokáta.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž při řešení této otázky nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovoláním napadá výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby vedle potvrzujícího výroku i nákladový výrok IV. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k uvedenému nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
I když Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. března 2000, č. j. 13 Co 391/98-52, zrušil předchozí (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. září 1997, č. j.
11 C 13/97-42, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nemůže být dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Je tomu tak proto, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nezaujal takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější (ve vztahu k dovolateli z části odlišné) rozhodnutí soudu prvního stupně; navíc ve zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a uložil mu provést další dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004,
a ze dne 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1043/2008). Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází
v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn.
29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolatel sice v dovolání formálně odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. Ve skutečnosti – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil především nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že „pronajímatel byl … ve stanovené lhůtě obeznámen se skutečností, že na základě soustavného porušování povinností pronajímatele nebude nájemné hrazeno“ ). Navíc uvedenou okolnost tvrdil až v dovolání
a tím v dovolání uplatnil tzv. „skutkové novoty“. Přehlédl však, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Současně uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (námitkou, že soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly k důkazu „dohodu upravující provoz zimního stadionu“ přesto, že ji opakovaně zmiňoval ve svých podáních
a že „mohla vyjasnit, jakým způsobem docházelo k porušování práv /správně zřejmě povinností/ pronajímatele“ ). Uvedená dovolací námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a navíc – vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu dovolatel nenavrhl provedení důkazu uvedenou dohodou v řízení před soudy nižších stupňů – není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu