ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.875.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 875/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M.B. , zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Znojmo, Dolní Česká 345/32, proti žalovanému Z.B , zastoupenému Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem Znojmo, nám. Republiky 18, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, in eventum o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 6 C 1441/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2009, č.j. 19 Co 26/2009-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2009, č.j. 19 Co 26/2009-106, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. února 2008, č.j. 6 C 1441/2005-72, vyjma jeho výroku I., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se – po soudem připuštěné změně žaloby – domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu o velikosti 2+1, včetně příslušenství, které tvoří koupelna, WC, průjezd s vraty, veranda a kůlna k uskladnění uhlí a dřeva, nacházejícímu se v budově ve V. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), event. vyklizení předmětného bytu do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze 26. 2. 2008,
č.j. 6 C 1441/2005-72, výrokem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, výrokem II. uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětného domu, že dne 15. 8. 2002 uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu k předmětnému bytu (dále jen „Smlouva“), v jejímž článku V. bylo ujednáno, že „nájemné bude stanoveno evidenčním listem v obvyklé výši a bude nájemcem placeno s účinností od 1. 1. 2005 vždy k 10. dni kalendářního měsíce předem, když nájemce je oprávněn proti měsíčnímu nájemnému započítávat, až do úplného umoření, náklady, které vynaložil na úpravu domu a bytu“, a že žalovaný v předmětném domě dlouhodobě bydlel již před uzavřením Smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje podstatné náležitosti stanovené v §686 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a to ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Tomuto požadavku neodpovídá ujednání obsažené ve Smlouvě, přičemž předložený evidenční list nebyl její součástí a nebyl ani žalovaným podepsán. Na základě toho žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl.Vzhledem k tomu, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, shledal žalobu na vyklizení důvodnou (§126 odst. 1 obč.zák.) a na základě §3 odst. 1 obč.zák. vázal povinnost žalovaného k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování; poukázal přitom na to, že žalovaný se nastěhoval do bytu se souhlasem žalobce a bydlel tam ,,delší dobu, aniž by žalobce k tomu měl výhrady“.
K odvolání žalovaného (směřujícímu do výroku II. napadeného rozsudku) Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č.j. 19 Co 26/2009-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, neboť Smlouva je absolutně neplatná. Na rozdíl
od něho však zaujal názor, že okolnost spočívající v tom, že žalovaný v předmětném bytě bydlel delší dobu se souhlasem žalobce, sama o sobě neodůvodňuje použití §3 odst. 1 obč.zák. V této souvislosti konstatoval, že nelze přehlédnout to, že žalovaný za užívání bytu žalobci dlouhodobě ničeho neplatí, přičemž ani neprokázal existenci platné dohody
v tom směru, že by – místo placení úhrady za užívání – měl do předmětného bytu investovat. Rovněž konstatoval, že žalobce uvedl, že žalovanému dovolil opravit pouze záchod a topení; pokud provedl jiné práce, učinil tak bez jeho souhlasu. Uzavřel, že za těchto okolností nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby trpěl další užívání bytu žalovaným do zajištění bytové náhrady, navíc za situace, kdy je sám nucen řešit si svoji bytovou potřebu uzavřením nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“ a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud – který jeho povinnost k vyklizení bytu nepodmínil zajištěním bytové náhrady – rozhodl nesprávně, neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, které s ohledem na §3 odst. 1 obč.zák. umožňují vázat jeho vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. Uvádí, že tyto důvody nejsou představovány pouze okolnostmi, které uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku („že žalovaný bydlel v předmětném bytě se souhlasem žalobce, bydlel tam delší dobu a žalovaný k tomu neměl výhrady“). Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že důsledně nevycházel z listinných důkazů, tj. zejména z připojených spisů sp.zn. D 1440/94 a sp.zn. D 650/88, a z jeho vyjádření ze dne 22. 6. 2006, ve kterém objasňuje genezi užívacího vztahu. Poukazuje na to, že již ve svém „vyjádření“ uvedl, že v předmětném domě žil od narození spolu se svými rodiči (po smrti matky /v roce 1988/ pak se svým otcem, který zemřel roku 1992), jakož i na to, že se vzdal svého dědického podílu po rodičích ve prospěch žalobce a vyjadřuje názor, že především s ohledem na tuto důležitou okolnost lze považovat jeho vyklizení bez bytové náhrady za nemravné. Dle názoru dovolatele je nutné zohlednit také to, že za minimální finanční účasti žalobce předmětný dům (o nějž se žalobce od roku 1988 takřka nestaral) svépomoci opravil (provedl fasádu přední části domu, opatřil jej okapy a svody, provedl izolaci celého domu, zřídil kanalizační přípojku…),
aniž by proti tomu měl žalobce námitky (naopak mu dával pokyny, co a jak opravit), a z neobyvatelné ruiny vytvořil dům s bytem, který odpovídá současným standardům bydlení. V souvislosti s aplikací §3 odst. 1 obč.zák. dále poukazuje na svůj zdravotní stav, kdy byl uznán částečně invalidním (rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení
ze dne 2. 12. 2008) a pobírá důchod ve výši 5.200,- Kč, v důsledku čehož si nemůže zajistit bydlení koupí bytu či domu; rovněž uvádí, že vzhledem ke své mentální úrovni si není schopen opatřit ani ,,bydlení alespoň charakteru náhradního ubytování“. Dovolatel dále cituje §686 odst. 1 „občanského zákoníku ve znění platném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994“ a namítá, že soud prvního stupně měl – vzhledem k tomu, že v řízení bylo zjištěno, že předmětný byt začal užívat již mnoho let před uzavřením Smlouvy – provést podle §120 odst. 3 „obč. zákoníku“ (správně zřejmě o.s.ř.) důkaz, zda nevznikl nájemní vztah mezi ním a některým z jeho rodičů právě v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, zejména pokud bydlel odděleně, nevedl s žádným z rodičů společnou domácnost a přispíval na náklady spojené s provozem domu. Závěrem dovolatel vyjadřuje názor, že odvolací soud nebyl oprávněn ve vztahu k aplikaci §3 odst. 1 obč.zák. hodnotit odlišně důkazy provedené soudem prvního stupně a současně mu vytýká, že se důsledně neřídil právními názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho rozhodnutích ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000,
a ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 128/2003, které rovněž cituje. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření odkázal na závěry soudů obou stupňů o absolutní neplatnosti Smlouvy, uvedl, že žalovaným líčené skutečnosti neodůvodňují aplikaci
§3 odst. 1 obč.zák. a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením
ze dne 1. 3. 2011, č.j. 26 Cdo 875/2010-129, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V projednávané věci odvolací soud označil celý výrok svého rozsudku ve věci samé – ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně – jako měnící; z porovnání obsahu tohoto jeho výroku s obsahem výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního ubytování.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Ve výroku o povinnosti žalovaného k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části – bez ohledu na formulaci použitou odvolacím soudem – o rozsudek potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Pokud dovolatel – ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu – toliko namítá, že soud prvního stupně neprovedl „důkaz, zda nevznikl nájemní vztah mezi ním a některým z jeho rodičů v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994“, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedená námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jí nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné
podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení
se však omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, proti němuž bylo dovolání shledáno nepřípustným, a jehož věcnou správnost tak dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel – ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu – uplatnil toliko dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že vyklizovací povinnost žalovaného nelze – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč.zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč.zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v dovolatelem citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002,
sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč.zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. 4. 2009, sp.zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp.zn. II. ÚS 1766/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 419/2009 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 6. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1729/10). Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009,
sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, pak Nejvyšší soud dovodil, že odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady.
Přestože v řízení vyšly najevo (nebo byly alespoň tvrzeny) další okolnosti, které mohly mít význam pro posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. (viz např. vyjádření žalovaného na č.l. 12 spisu, ve kterém mj. uvádí, že se vzdal svého dědického podílu k předmětnému domu ve prospěch žalobce, připojené dědické spisy po rodičích účastníků, opravy domu, prováděné žalovaným, jeho zdravotní stav) a odvolací soud se jimi náležitě nezabýval, resp. některé tyto okolnosti ani nezjišťoval, je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. použit opodstatněně.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu